Evropská unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Evropská unie (EU)
Motto: Jednotná v rozmanitosti (Latinsky: In varietate concordia)
Hymna: Óda na radost
Úřední jazyky (celkem 23)	angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Evropská rada
•  sídlo •  předseda	Brusel (Generální sekretariát) Frank-Walter Steinmeier
Evropská komise
•  sídlo •  předseda	Brusel José Manuel Durão Barroso
Rada Evropské unie (Rada ministrů)
•  sídlo •  předsednictví	Brusel Německo
Evropský parlament
•  sídlo •  předseda	Brusel a Štrasburk (plenární zasedání) Brusel (výbory) Lucemburk (Generální sekretariát) Hans-Gert Poettering
Rozloha •  celkem	7. místo na světě 4 325 675 km²
Obyvatelstvo •  celkem •  hustota	3. místo na světě 496 miliónů 115 obyv./km²
HDP (PPP) •  celkem •  na obyv.	2. místo na světě 12 673 666 000 000 USD 25 552 USD (podle MMF, 2005, EU27)
Časové pásmo	UTC 0 až 2, se zámořskými územími -4 až +4
Internetová doména	.eu

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 členských zemí s celkem 496 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace).

EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století.

Mezi základní principy Evropské unie patří přenesení některých pravomocí národních států na evropská společenství. EU má však pouze pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis.

Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí.

Aktivity EU pro zabezpečení tohoto cíle pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz Politiky Evropské unie.

Obsah 1 Historie 2 Členství 2.1 Dnešní členové 2.1.1 Přehled 2.2 Kandidátské země, možní budoucí členové 2.2.1 Chorvatsko 2.2.2 Turecko 2.2.3 Makedonie 2.2.4 Norsko 2.2.5 Švýcarsko 3 Evropské instituce 3.1 Rada Evropské unie 3.2 Evropská komise 3.3 Evropský parlament 3.4 Evropská rada 3.5 Další instituce 4 Politiky Evropské unie 4.1 Tři pilíře 5 Ekonomika Evropské unie 5.1 Společný trh 5.2 Evropská měnová unie (EMU) 5.3 Financování a rozpočet EU 6 Česká republika a Evropská unie 6.1 Situace po roce 1989 6.2 Asociační dohody - počátek integrace do EU 6.3 Přístupová jednání 6.4 Současnost 7 Geografie 8 Podívejte se také na 9 Reference 10 Externí odkazy 11 Bibliografie v češtině

[editovat] Historie

Detailní článek Historie Evropské unie.

Po otřesných zkušenostech z 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku padesátých let zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – ve společnosti převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu.

Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace ^[1] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) započal evropskou integraci.

Po přijetí Dánska a Irska v roce 1973 a Řecka v roce 1981 byl v roce 1985 přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s tzv. Schengenskou dohodou vytvořil základní kostru tehdejšího EHS a položil základ pro další integrační aktivity.

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva oficiálně přejmenovala Evropské hospodářské společenství na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. třech pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity .

Přijetí nových států v roce 1995 a 2004, resp. 2007 a zavedení společné evropské měny poukázalo na vůli k dalši integraci. Snaha o sjednocení jednotlivých evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však vyvolalo vnitřní nesouhlas některých států a ústava nebyla ratifikována.

Evropská unie – historie, smlouvy a struktura
1952	1958	1967	1993	1999	2003	?
		Evropská společenství (ES*)	E V R O P S K Á   U N I E   ( E U )
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)
	Evropské hospodářské společenství (EHS)		Evropské společenství (ES)
	Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
		*ES: ESUO, EHS (ES od 1993), Euratom	Spravedlnost a vnitřní věci	–> ES
				Policejní a justiční spolupráce
			Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Pařížská smlouva	Římské smlouvy	Slučovací smlouva	Maastrichtská smlouva	Amsterodamská smlouva	Niceská smlouva	Ústava EU
"TŘI PILÍŘE" – Evropská společenství (ESUO, ES, Euratom), Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Policejní a justiční spolupráce

[editovat] Členství

EU – založení a rozšíření
1952–58: zakládající státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo*, Nizozemsko (*1990 rozšířeno o bývalou NDR)
1973 – první rozšíření: Dánsko**, Irsko, Spojené království (**Grónsko vystoupilo 1985)
1981 – druhé rozšíření („jižní“): Řecko
1986 – třetí rozšíření („jižní“): Portugalsko, Španělsko
1995 – čtvrté rozšíření („severní“): Finsko, Rakousko, Švédsko
2004 – páté rozšíření („východní“): Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko
2007 – šesté rozšíření („druhé východní“): Bulharsko, Rumunsko

Hlavní článek: Členové Evropské unie

V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: „K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky.“ Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrnně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:

1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
3. kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

[editovat] Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 27 členských států, celkovou rozlohu 4 314 000 km², přibližně 486 miliónů obyvatel (což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.)) a HDP stejně vysoké jako USA.

Do současné doby se rozšířila celkem šestkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Předposlední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 1985 společenství opustilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání země ve společenství. 1. ledna 2007 pak vstoupilo též i Rumunsko a Bulharsko.

[editovat] Přehled

země	rok vstupu	počet obyvatel (mil., 2005)	rozloha (km²)	HDP (PPP) na obyvatele (v USD, 2005)	relativní HDP (EU=100)	počet míst v EP	síla hlasu v Radě
Belgie	1958	10,36	30 528	31 549	123	24	12
Bulharsko	2007	7,53	110 912	10 804	39	18	10
Česko	2004	10,24	78 866	19 475	76	24	12
Dánsko	1973	5,43	43 094	34 781	135	14	7
Estonsko	2004	1,33	45 226	16 461	64	6	4
Finsko	1995	5,22	338 145	30 818	120	14	7
Francie	1958	60,65	547 030	29 203	114	78	29
Irsko	1973	4,01	70 280	40 003	156	13	7
Itálie	1958	58,10	301 230	29 414	114	77	29
Kypr	2004	0,78	9 250	20 669	80	6	4
Litva	2004	3,59	65 200	14 198	55	13	4
Lotyšsko	2004	2,29	64 589	12 886	50	9	7
Lucembursko	1958	0,46	2 586	66 821	260	6	4
Malta	2004	0,39	316	20 015	78	5	3
Maďarsko	2004	10,01	93 030	16 627	65	24	12
Německo	1958	82,46	357 021	30 150	117	99	29
Nizozemsko	1958	16,40	41 526	30 363	118	27	13
Polsko	2004	38,63	312 685	13 275	52	53	27
Portugalsko	1986	10,56	92 391	19 949	78	24	12
Rakousko	1995	8,18	83 870	32 962	128	18	10
Rumunsko	2007	21,69	238 391	10 152	36	35	14
Řecko	1981	10,66	131 940	21 529	84	24	12
Slovensko	2004	5,43	48 845	16 110	63	14	7
Slovinsko	2004	2,01	20 273	21 695	84	7	4
Spojené království	1973	60,44	244 820	30 309	118	78	29
Španělsko	1986	43,20	504 782	24 803	96	54	27
Švédsko	1995	9,00	449 964	29 537	115	19	10
EU celkem	1958	485,5	4 314 000	25 700 (EU25)	100	785 (EU27)	345 (EU27)

zdroj: List of countries by population, European Union - Economic status

[editovat] Kandidátské země, možní budoucí členové

[editovat] Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

[editovat] Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat „nejméně 10 let“.

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

[editovat] Makedonie

Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se přepodkládá v období 2010-2015.

[editovat] Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

[editovat] Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. přistoupilo od roku 2006 k dohodě o Schengenském prostoru.

[editovat] Evropské instituce

Hlavní článek: Instituce Evropské unie

Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

[editovat] Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.

Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.

Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (čili Výbor stálých zástupců).

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.

[editovat] Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.

Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Pokud dojde k rozšíření o další členy, počet komisařů se již zvyšovat nebude (zůstane na 25) a zavede se princip rotace komisařů, takže některé země již nebudou mít na určité období svého komisaře. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

[editovat] Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.

Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

[editovat] Evropská rada

Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

[editovat] Další instituce

• Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.

• Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.

• Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.

• Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.

• Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.

• Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:

• Hospodářský a sociální výbor
• Výbor regionů

[editovat] Politiky Evropské unie

Hlavní článek: Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, „na nichž stojí Evropská unie“. Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

[editovat] Tři pilíře

Hlavní článek: Tři pilíře Evropské unie

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Politika Evropské unie – "Tři pilíře"
	I. Evropské společenství		II. Společná zahraniční a bezpečnostní politika		III. Policejní a justiční spolupráce
	Společná zemědělská politika Hospodářská a měnová unie Celní unie a Společný trh Společná obchodní politika Regionální a strukturální politika Dopravní politika Sociální politika Schengenský prostor Občanství EU Vědecko-výzkumná politika Politika hospodářské soutěže Ekologická politika Politika ochrany spotřebitele Vzdělání a Kultura Společná rybolovná politika Azylová a přistěhovalecká politika		Zahraniční politika: Spolupráce v zahraniční politice Dodržování míru Volební pozorovatelé Lidská práva Demokracie Rozvojová pomoc  Bezpečnostní politika: Evropská bezpečnostní politika Evropské síly rychlé reakce Odzbrojování		Pašování drog a obchod se zbraněmi Obchod s lidmi Terorismus Zločiny proti dětem Organizovaný zločin Korupce

[editovat] Ekonomika Evropské unie

Hlavní článek: Ekonomika Evropské unie

Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 12 954 042 milionů USD (2006). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

[editovat] Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:

• je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
• neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
• snížení administrativy v daňové oblasti

[editovat] Evropská měnová unie (EMU)

Třináct zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Nutnou podmínkou pro přijetí eura je splnění Maastrichtských kritérií:

• průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
• dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
• deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
  kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
• měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

[editovat] Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).

Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).

Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

[editovat] Česká republika a Evropská unie

[editovat] Situace po roce 1989

Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.

Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

[editovat] Asociační dohody - počátek integrace do EU

V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku na budoucí členství v EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady volného obchodu na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat Eurodohodu znovu; ta vstoupila v platnost 1. února 1995. Na základě této dohody se český premiér také například mohl účastnit zasedání Evropské rady a rezortní ministři se mohli 2x ročně účastnit zasedání Rady ministrů.

V průběhu první poloviny 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín, kdy budou moci vstoupit postkomunistické země do Evropské unie. V červnu 1993 byla ale na summitu v Kodani schválena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala podmínky vstupu pro budoucí nové členy: budoucí členský stát musí mít mimo jiné stabilní tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky uvnitř EU a ustálené demokratické instituce.

[editovat] Přístupová jednání

Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU

Kapitoly 1.–31. přístupových smluv (datum uzavření) Volný pohyb zboží (7.12.1999) Volný pohyb osob (26.10.2001) Volný pohyb služeb (29.3.2001) Volný pohyb kapitálu (1.6.2001 ) Právo společností (29.3 2001) Hospodářská soutěž (24.10.2002) Zemědělství (13.12.2002) Rybolov (19.4.1999) Doprava (13.12 2002) Daně (28.11.2001) Hospodářská a měnová unie (7.12.1999) Statistika (19.4.1999) Sociální politika a zaměstnanost (1.6.2001) Energetika (12.12.2001) Průmyslová politika (22.6.1999) Malé a střední podniky (10.11.1998) Věda a výzkum (10.11.1998) Školství (10.11.1998) Telekomunikace (19.4.1999) Kultura a audiovizuální politika (11.6.2001) Regionální politika (22.4.2002) Životní prostředí (1.6.2001) Ochrana spotřebitelů a zdraví (19.5.1999) Spravedlnost a vnitro (12.12.2001) Celní unie (14.6.2000) Vnější vztahy (14.6.2000) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (6.4.2000) Finanční kontrola (26.10.2001) Rozpočet (13.12.2002) Instituce (13.12.2002) Různé (13.12.2002) viz též politika Evropské unie, Tři pilíře Evropské unie

Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 17. ledna 1996; od té doby se stal vstup do EU jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci roku 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí. Ta dále obsahovala posudky Evropské komise na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila v roce 1997 zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Samotná přístupová jednání začala s těmito zeměmi v březnu 1998. I v následujících letech vydávala Evropská komise každoroční pravidelné posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Z důvodů zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání přístupu nových zemí k EU se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening - tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Samotné vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí, na jedné straně s členskými státy EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) a na straně druhé s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla velice důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která mimo jiné připravila evropské instituce na přijetí nových členů. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datum vstupu těchto deseti zemí do EU: 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty členských zemí EU, Evropský parlament a taktéž nově přistupující státy. Některé si zvolily parlamentní způsob ratifikace, některé, mezi nimi i Česká republika, si zvolily referendum: v ČR se vyjádřilo pro vstup do EU 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.

[editovat] Současnost

V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují následující přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii:

• omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011, toto omezení se netýká některých zemí, například Spojeného království nebo Irska)
• postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
• omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci - občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
• přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
• přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
• přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
• trvalá výjimka pro sníženou sazbu daně DPH z produktů pěstitelského pálení
• množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

[editovat] Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 4 314 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také:

některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):

• Guadeloupe (Karibik)
• Francouzská Guyana (Jižní Amerika)
• Martinik (Karibik)
• Réunion (Indický oceán)

dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira.

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem.

Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s výškou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 2492 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic.

EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

[editovat] Podívejte se také na

• Češi v institucích EU
• Členské státy Evropské unie
• Euro
• Evropské společenství
• Evropské symboly
• Fondy Evropské unie
• Instituce Evropské unie
• Klady a Zápory vstupu České republiky do EU
• Seznam největších měst Evropské unie
• Ústava EU
• Vzdělávací programy EU

[editovat] Reference

1. ↑ [http://europa.eu/abc/symbols/9-may/decl_cs.htm

[editovat] Externí odkazy

Evropská unie:

• Portál Evropské unie (česky)
• EU na první pohled – řada stručných a užitečných informací
• Evropa ve 12 lekcích - minulost, přítomnost a budoucnost EU
• Jak funguje Evropská unie (Váš průvodce po institucích EU) – brožura Evropské komise, Brusel 2006 (ke stažení – pdf – 910 KB – 56 stran)

Česká republika:

• Euroskop (oficiální zdroj informací o členství ČR v Evropské unii)
• Evropská unie 123 (přehledný rozcestník užitečných odkazů Evropské unie)

Další odkazy:

• Mapa stránek (přehledný obsah) Zastoupení EK v ČR (česky)
• Informativní mapy EU na webu EU
• OLAF – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
• EUABC – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
• EUobserver – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky)

[editovat] Bibliografie v češtině

• FIALA, P., PITROVÁ M.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003
• BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha : CODEX Bohemia, 1998
• BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha : VŠE, 1996
• CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2003
• CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace - Evropská unie. Praha : VŠE, 2004
• JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha : ETC Publishing, 1998
• NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU - Regionální a strukturální politika EU. Praha : VŠE, 2000
• PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha : Nadatur, 1997
• PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha : Nadatur, 1997
• SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde Praha, 1999
• TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 1999