Francisco Tárrega

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Francisco Tárrega (1852 Villareal – 1909 Barcelona) byl španělský virtuos, skladatel, pedagog a jeden z nejskvělejších kytaristů své doby; stal se bezesporu klíčovou osobností moderní kytarové historie vůbec.Zásadní reformou techniky hry – od držení nástroje, polohy pravé ruky umožňující nové formy úderu a zvukového odstínění, po neobyčejné, důmyslné a funkční prstoklady, využívající rovnoměrně celého hmatníku – stejně jako osobním vkladem skladatelským a aranžérským, otevřel novou epochu kytarou okouzlených generací našeho století.

Ačkoliv vedle hudební teorie studoval Tárrega na madridské konzervatoři hru na klavír, jeho celoživotní láskou i údělem se stala kytara.Mimořádné nadání ho předurčovalo k mezinárodnímu věhlasu, ale on na podobnou kariéru rezignoval.Byl člověkem až chorobně plachým a uzavřeným, který se cítil nejlépe v úzkém kroužku svých žáků a přátel, pro které hrál ve skromném soukromí domova.S výjimkou Paříže a Říma také veřejně koncertoval jen v Barceloně a dalších místech Španělska.Se svojí rodinou žil v neustálé nouzi, často odkázán na finanční pomoc bratra Vincenta a barcelonského kroužku ctitelů „Audiciones Tárrega“.Jeho těžké lidské osudy navíc ztrpčovala vleklá oční choroba – jaký div, že v posledních letech života byl kritizován pro „melancholický“ repertoár svých koncertů!

Žákům věnoval neobyčejnou péči – psal pro ně individuální cvičení, skladby i úpravy.Plodnost Tárregova pedagogického zaujetí osvědčují jména jako M.Llobet, E.Pujol, D.Fortea, P.Roch, J.Robledo, R.Rodés aj.,patřící ke špičkovým osobnostem světového kytarového umu počátku století.Tárregův skladatelský rukopis charakterizuje romantická senzitivnost, ozvláštňující lyrikou, zpěvnou melodikou, překvapivě bohatou harmonizací, těžící mistrně z nově odkrytých nástrojových dispozic.Bohatá, vynalézavá invence činí z Tárregy mistra drobnokresby, který i z krátkých preludií(např. Una Lagrima), capricha(Alborada) či stylizovaných tanců(Pavana, Adelita, Marieta), vykouzlí skutečné perličky kytarové literatury.Tam, kde se jeho skladby nechávají inspirovat bohatou a svéráznou španělskou lidovou tradicí, jiskří ekvilibristickou brilancí cikánského flamenca, podmanivým rytmem a neobyčejnými zvukovými efekty.To platí jak o Caprichu árabe, evokujícím maurský kolorit s vůní Orientu(dle svědectví P.Rocha bylo kdysi hráváno i vojenskými orchestry), tak zejména o strhující Gran jotě.Ta patřila k několika málo skladbám, které získávaly v poválečném Československu nadšené zájemce o kytarovou hru a podílela se tak na vzniku nové, dnes již slavné kapitoly české kytarové historie.Důležitou roli při návratu kytary na koncertní pódia přelomu 19. a 20. století sehrály úpravy skladeb velkých autorů minulosti i Tárregových současníků.Emancipovaly kytaru jako suverénní, rovnocenný nástroj a současně doplňovaly její, v té době nevelký koncertní repertoár.I zde osvědčil Tárrega mimořádný cit při výběru i přizpůsobování skladeb svému nástroji – bohužel většinu jeho transkripcí si časem po nepodstatných úpravách prstokladů apod., přisvojili pozdější kytaristé zvučných jmen.Protože navíc byla drtivá většina Tárregova díla publikována až po jeho smrti z nejrůznějších opisů, nese většina vedených úprav nepřesné či přímo zavádějící pojmenování.

Francisco Tárrega má nepochybně nezastupitelné místo v kytarové historii a nelze ho chápat „pouze“ jako autora Lagrimy a Recuerdos de la Alhambra.