František z Assisi
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý František z Assisi zvaný Serafinský (1181 nebo 1182? Assisi, Itálie – 1226 Assisi) byl zakladatel žebravého řádu františkánů.
Obsah |
[editovat] Život
Svatý František se narodil někdy mezi léty 1181 a 1182 v Assisi, asi 25 km západně od Perugie, dnešního hlavního města provincie Umbria. Františkův otec, Pietro Bernardone, byl bohatý obchodník s látkami. Matka pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni, ale otec toto jméno později změnil na Francesco.
Za téměř tisíc let od jeho narození nakupili životopisci pro Františkovu slávu bezpočet historek, které jsou z větší části pouhé legendy. Např. není pravda, že se narodil ve stáji ani to, že František se jmenuje, protože se snadno naučil francouzsky. Vzhledem k tomu, že jeho matka byla Francouzka na tom ani nic moc divného.
V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kterým bychom dnes říkali zlatá mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí než byl dojednán mír a zajatci propuštěni. V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému.
V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde pracoval jako umývač nádobí, opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží.
V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece schválil a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III.
Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala.
Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktýnského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká.
V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská.
František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal do Egypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit, ale v pokoji ho propustil.
Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 14. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porziuncule, v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm.
[editovat] Dílo
Literární dílo Františka s Assisi je na dobu, kdy naprostá většina lidí neuměla ani psát ani číst, relativně rozsáhlé. Většinu tvoří dopisy obsahující rady a napomenutí různým skupinám svých bratří psané ve stylu Listů svatých apoštolů a jsou psána latinsky. Řada z nich se nedochovala a sporné je i to které z nich jsou autentické a jak velký podíl mají ostatní členové řádu. Spolehlivě je autorství prokázáno u třech verzí řehole Řádu menších bratří, řehole klarisek, Testamentum a báseň Píseň tvorstva.
Řehole pro první řád byla sepsána roku 1206, kdy se František vydal se svými bratry do Říma za papežem Inocencem III. Jedná se o velmi krátkou řeholi, postavenou na citátech z evangelií. Druhá řehole, též pro první řád, byla rozšířenou verzí první, nicméně se nám nedochovala, neboť František ji svěřil bratru Eliášovi a ten ji ztratil dříve než se mohla dostat do Říma ke schválení.
Třetí řehole prvního řádu, která byla schválena papežem Honoriem III. (Regula bullata), je konečnou verzí františkánské řehole. Má 12 kapitol a její platnost a nabádání k jejímu dodržování jsou obsahem i posledního Františkova díla, - Závěti (Testamentum). Tu František napsal těsně před smrtí a obrací se v ní k bratřím s prosbou, aby jej následovali a vytrvali v jeho původních záměrech.
Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva (Laudes creatuarum). Ta není napsána latinsky, ale v umberském dialektu, dialektu, kterým se hovořilo v okolí Assisi. Není dodnes jasné, byla-li napsána naráz či postupně a je-li jejím autorem jen František. Mnozí badatelé se totiž domnívají, že na její konečné podobě pracoval bratr Pacifik. Jedná se o zcela zásadní text v literární historii Itálie, neboť není jen jednou z nejstarších dochovaných básní psaných v některém z italských dialektů, ale i vůbec první básní s nespornými uměleckými kvalitami.
Málo známým dědictvím po svatém Františkovi je vánoční zvyk stavění betlémů. On byl totiž patrně první, který v roce 1223 v Grecciu na vánoce zinscenoval scénu narození Páně v chlévě s živými zvířaty.
[editovat] Význam
František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba a láska ke Kristu. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu.
Význam svatého Františka pro obrodu církve byl po počátečním váhání zřejmý již za jeho života. Papež Řehoř IX. ho svatořečil dokonce již 16. července 1228.
Je patronem Itálie a ekologie. Jeho svátek se slaví 4. října.
[editovat] Přečtěte si
- Cardini, F.: František z Assisi, Zvon a Vyšehrad, Praha 1998, ISBN 80-7113-229-2, ISBN 80-7021-290-X
- Hesse, H.: František z Assisi, Volvox Globator, Praha 1998, ISBN 80-7207-189-0
- Le Goff, J.: Svatý František z Assisi, Vyšehrad, Praha 2004, ISBN 80-7021-651-4
- KYBAL, Vlastimil, Svatý František z Assisi, Brno 2006
