Moresnet
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Moresnet nebo Neutrální Moresnet byl od roku 1816 do roku 1919 drobný evropský ministát o velikosti zhruba 3,5 km², který existoval čistě proto, že jeho dva velcí sousedi nebyli schopni se domluvit, kterému patří, takže se rozhodli z něj vytvořit neutrální území, na jehož vládě by se mohli podílet rovným dílem. Ležel cca 7 km jihozápadně od Cách (Aachen), přesně na jih od trojmezí hranic Německa, Belgie a Nizozemí na vrchu Vaalserbergu.
[editovat] Vznik
Po Vídeňském kongresu byla mapa Evropy významně přepsána, aby odrážela novou politickou rovnováhu sil. Jednou z dotčených hranic byla hranice mezi novým Spojeným královstvím nizozemským a Pruskem. Obě strany se dohodly na hranici, která většinou kopírovala starší linii, v okolí Moresnetu však nastal problém. Mezi vesnicemi Moresnet a Neu-Moresnet ležel hodnotný zinkový důl Vieille Montagne (francouzsky) / Altenberg (německy). Obě země usilovaly o začlenění tohoto zdroje pod své území a v roce 1816 byl dosažen kompromis: vesnice Moresnet samotná připadne Nizozemsku, Neu-Moresnet se stane částí Pruska a důl s vesnicí Kelmis (La Calamine) okolo něj se stane dočasně neutrálním teritoriem, nad kterým oba státy vytvoří společnou správu.
Nové teritorium mělo více méně trojúhelníkový tvar, jehož základnu tvořila hlavní cesta z Cách (Aachen) do Lutychu (Liège). Důl ležel severně od této cesty. Kolem něj se sbíhaly dvě přímé postupně se blížící linie vedoucí na sever a protínající se na vrchu Vaalserberg. Když v roce 1830 získala Belgie nezávislost na Nizozemsku, připadlo území na nizozemské straně pod kontrolu Belgičanů, kteří také obsadili post spolusprávce, ačkoliv jim Nizozemci kontrolu nad územím nikdy formálně nepostoupili. Nejdříve bylo teritorium přímo řízeno dvěma královskými komisaři, po jednom od každého souseda, později byla Moresnetu přiznána větší míra samosprávy, byla zde zavedena desetičlenná rada a starosta (také vykonávající roli hlavy státu), na němž se zmínění dva komisaři dohodli.
Životu v Neutrálním Moresnetu dominoval zinkový důl jako hlavní zaměstnavatel lákající mnoho pracovníků ze sousedních zemí, kteří obohatili původní malou „neutrální“ populaci (256 osob), ačkoliv celkové množství lidí žijících v Moresnetu nikdy nepřekročilo 3000. Status „neutrálního“ území měl několik výhod. Patřily mezi ně nízké daně, žádná dovozní cla z obou sousedních zemí a díky tomu nízké ceny ve srovnání s bezprostředním okolím. Většina služeb jako například pošta byla sdílena mezi Belgií a Pruskem (způsobem podobným jako v Andoře). Jednotlivcům z původního „neutrálního“ obyvatelstva byla ponechána volba, v čí armádě chtějí sloužit a pod kterou jurisdikci chtějí patřit. Nevýhodou tohoto statusu byla skutečnost, že lidé z Moresnetu podle něj neměli státní příslušnost a nebylo jim dovoleno mít vlastní vojsko (nebo se případně armády zcela vzdát).
[editovat] Zánik
Když byl důl v roce 1885 vytěžen, narostla nejistota dalšího přežívání Neutrálního Moresnetu. Objevily se návrhy prosadit Moresnet jako mnohem nezávislejší subjekt, např. založení kasina nebo poštovní služby vydávající vlastní známky, tato poslední myšlenka však byla zmařena místní správou. Nejpozoruhodnější iniciativa pocházela od Dr. Wilhelma Mollyho, který chtěl z Moresnetu vytvořit první světový esperantský stát, zvaný Amikejo („místo přátelství“). Národní hymnou měl být esperantský pochod téhož jména. Období samostatné existence Moresnetu však zvolna končilo. Belgie ani Prusko se nikdy nevzdaly původního nároku na toto území a kolem roku 1900 zaujalo zejména Prusko vůči Moresnetu mnohem agresivnější postoj a bylo obviněno ze sabotáže (např. odpojení elektřiny a telefonu) a obstrukcí administrativních procesů, kterými si chtělo vynutit řešení problému. Když na počátku 1. světové války v roce 1914 vpadla německá armáda do Belgie, obsadila i Moresnet a 27. června 1915 ho Německo anektovalo.
Poválečná Versailleská smlouva v roce 1919 rozhodla, že se Neutrální Moresnet (spolu s částí pruského území jižně od trojmezí, viz popis k mapce) má stát částí Belgie. Němci se ho ještě jednou zmocnili během 2. světové války, ale poté byl opět navrácen Belgii v roce 1944. Území v jistých směrech nadále existuje jako část okrsku Kelmis/La Calamine v belgických Východních kantonech.
