Samádhi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Samádhi (v dévanágarí समाधि) je pálíjské i sanskrtské slovo označující buddhistickou a hinduistickou meditační praxi rozvoje soustředění. Doslova přeloženo znamená „připevnění“, „ukotvení“ mysli na jeden objekt.

Obsah

1 Samádhi v buddhismu
2 Samádhi v hinduismu
- 2.1 Samádhi v józe
3 Poznámky

[editovat] Samádhi v buddhismu

V buddhismu je samádhi první ze dvou forem kultivace mysli. Jejím cílem je uklidnění mysli (samatha) a její zaostření (ekaggata), které pak umožní intuitivní vhled do pravé podoby skutečnosti.

Buddha doporučoval 40 vhodných objektů meditace (kammathána), z nichž nejoblíbenější jsou vědomé dýchání (ánápána) a čtyři Vznešená prodlévání.

Rozvoj soustředění vede postupně k hlubším meditačním ponorům, tzv. džhánám. Jejich dosažení zabraňují tzv. mentální překážky (nívarana), které zatemňují naše vnímání. Jsou to:

smyslová touha (kámaččhanda)
nenávist, antipatie (vijápáda, dosa)
strnulost a malátnost (thína-middha)
nepokoj a výčitky svědomí (uddhačča-kukkučča)
skeptické pochyby (vičikiččhá)

Jejich potlačení během meditace je pouze dočasné. Trvale dochází k jejich zániku dosažením čtyř Nadsvětských stezek.

Tyto meditační praktiky mají svůj původ v brahmánském védském náboženství, rozšířeném v Indii v době Buddhova života, a byly převzaty i řadou dalších náboženství a spirituálních hnutí. Rozvinuly se také nezávisle např. v islámském súfismu. Na rozdíl od meditačního rozvoje vhledu nejsou tedy výhradním majetkem buddhismu.

Samádhi (koncentrace) je také jednou z mentálních formací neoddělitelně spjatých s každým okamžikem vědomí, i když má obvykle jen slabou intenzitu.

[editovat] Samádhi v hinduismu

V hinduismu je, na rozdíl od buddhismu, samádhi nejvyšším stavem mysli. Většinou se tak označuje dočasná zkušenost dosažení absolutní skutečnosti (prožití jednoty átma a brahma, sjednocení s božstvem atd.). Pokud by zkušenost samádhi byla trvalá, jedna se o konečné vysvobození (mókša). Konkrétní obsah tohoto pojmu závisí na učení jednotlivých duchovních škol (některé nepředpokládají, že by se člověk mohl naprosto sjednotit s božstvím a samádhi je zde označením prožitku blaženosti z boží přítomnosti, případně zjevení se božstva (daršan)).

[editovat] Samádhi v józe

Jóga je jedním z šesti ortodoxních duchovních směrů (daršanů) hinduismu. Dle Pataňdžaliho Jógasútry existuje tzv. „osm údů (anga) jógy“, což jsou jakési etapy, kterými má jógin projít na cestě k vysvobození. Poslední z nich se nazývá samádhi, kterému předchází soustředění (dhárana, 6.) a meditace (dhjána, 7.). Tyto tři poslední kroky jsou dle M. Eliadeho vlastně jen stupni téže techniky.^[1] Stav samádhi není pro jógina nějakou extází nebo naopak něčím jako hypnotický spánek. V tomto stavu nahlíží jedinec věc bez třídicích hledisek (kalpana), předmět ukazuje svou skutečnou podstatu (svarúpa), jako by „vyprázdněn sám o sobě“ (Jógasútra III.3). Poznání předmětu splývá s předmětem. „Tento 'stav' umožňuje 'sebezjevení' Já (puruši) činností, která se nezakládá na 'zkušenosti'.“^[2]

Pataňdžáli a další klasické jógové texty rozlišují několik etap samádhi:

I. sampradžňátasamádhi (samádhi s oporou) - kterého je dosaženo díky jednobodové koncetraci na nějaký předmět. Má tyto fáze:

savitarka (dokozalatná) - mysl je zotožněna s předmětem meditace v „jeho základní úplnosti“
nirvitarka (nedokazatelná) - přestává pracovat paměť, neobjevují se asociace, mizí já („jí poznávám“ atp.)
savičara (reflexivní) - mysl poznává přímo „jemnohmotnou“ (energetickou) podobu hmoty, poznává tzv. tanmátry, nepatrná energetická jádra
nirvičara (nereflexivní) - mysl se s nimi ztotožní a neprožívá už pocity, které tanmátry vyvolávají, je ponořena v podstatě světa a dostává se za pouhé jevy. Jóginovi se otevírá cesta k asampradžňasamádhi.

II. asampradžňátasamádhi (samádhi bez opory) - stav, do kterého nezasahuje jakákoli „jinakost“, plné pochopení, mizí zde vědomí (toto samádhi není způsobeno milostí Boží, ale přesto se dostavuje „bez zavolaní“ (samozřejmě po dlouholeté praxi)). V této fázi získává jógin i různé nadpřirozené schopnosti (siddhi). Má tyto fáze:

ánandaánugata - sebeuvědomnění sattvy (čistoty), ani „jemné“ skutečnosti už nejsou vnímány.
asmitánugata - intelekt je zcela odpoután od světa a zrcadlí pouze nadosobní Já (átma).

Pokud světec zemře, mluví se o tzv. Mahásamádhi (velkém samádhi). Podobně i hrobky světců se označují jako samádhi (předpokládá se, že okolí takovýchto hrobek má silné duchovní působení a proto se často stávají cílem různých poutí).