Syfilis
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Syfilis (též příjice nebo lues) je nebezpečné bakteriální onemocnění způsobované spirochetou Treponema pallidum.
Obsah |
[editovat] Přenos choroby, prevence
Přenáší se prakticky výhradně pohlavním stykem (klasickým, orálním i análním). Dále dochází k přenosu z matky na plod. Vzácně může dojít i k přenosu infekce kontaminovanými předměty (např. jídelní příbory, sklenice) či při těsném kontaktu s nakaženým. Teoreticky možný je i přenos krevní transfuzí (za normálních okolností ovšem nepřipadá v úvahu, neboť krev dárců je v tomto ohledu testována). Prevencí je věrnost partnerovi, používání kondomu (nelze považovat za absolutně spolehlivý způsob, při správném užití ovšem radikálně snižuje riziko přenosu na minimum), pečlivý výběr sexuálních partnerů, dodržování hygienických pravidel. Z epidemiologického hlediska je nejnebezpečnější (rozuměj obecně nejvyšší riziko nákazy) člověk ve stadiu sekundární syfilis.
[editovat] Průběh onemocnění, příznaky
U syfilis rozeznáváme tři hlavní fáze onemocnění. Prvním projevem je tvrdý nebolestivý vřed (šankr) na místě průniku do organismu o velikosti někde mezi čočkou až pětikorunou. Stalo-li se tak v oblasti genitálií, dochází zároveň k nebolestivému zduření tříselných mízních uzlin (zpravidla s několikadenním zpožděním). Došlo-li k průniku jinde (například v ústech), zduří se příslušné uzliny také (v tomto případě krční).
Vřed se během 4-6 týdnů spontánně zhojí (čímž končí primární fáze nemoci), je však v sekundární fázi nahrazen vyrážkou, která se nejvíce projevuje na trupu a v podobě bílých plošek i v ústech. Dochází ke zduření hlavních uzlin. Vyrážka i zduření časem mizí. Nějakou dobu se nic neděje, případně se opakovaně objevuje a mizí vyrážka a zduření uzlin.
Období klidu (během něhož se spirochety šíří organismem a nenápadně ho těžce poškozují) je nečekaně přerušeno terciální fází (tzv. pozdní syfilis, syfilis tarda), která přichází několik let po infekci (až 20 roků). Jsou postiženy klouby, srdce a cévní soustava a nervová soustava. Dochází k destrukci kožní tkáně v oblasti obličeje, nosní přepážky a části patra. Objevují se těžké poruchy osobnosti, demence a progresívní paralýza. V rozvinutých zemích dorazí nemoc až do této fáze jen velmi výjimečně, v zemích chudých se ale ještě takové případy vyskytují.
Diagnóza nemoci se potvrzuje buďto pomocí serologického vyšetření krve nebo mozkomíšního moku, tzv. BWR testu, v kterékoliv fázi choroby (v řadě rozvinutých zemí prakticky výhradní způsob diagnostikování) nebo pomocí mikroskopického nálezu původce (v 1. a 2. fázi choroby, odběr vzorku se provádí z primárního vředu nebo bílé vyrážky v ústech).
U nastávajících matek nemocných syfilis dochází k potratu, nebo k nakažení plodu a jeho těžkým deformacím.
[editovat] Léčba a prognóza
Léčba probíhá v nemocnici (zpravidla na dermatovenerologickém oddělení). Spočívá v aplikaci antibiotik. V případě včasné diagnózy (primární fáze, časná sekundární fáze) se nemoc zpravidla obejde bez vážnějších následků. Horší je to s pozdní sekundární fází choroby, nebo s fází terciální, neboť lékařství jednak nedokáže napravit většinu již nastalých škod, jednak má problém zasáhnout proti spirochetám, které v této době již pronikly do míšního moku. Zde prognóza nebývá dobrá.
[editovat] Syfilis v historii
Syfilis v dřívějších dobách náležela mezi jednu z nejrozšířenějších a nejnebezpečnějších chorob. V posledních dobách se ji podařilo na celém světě podstatně potlačit, poslední dobou ale její výskyt roste a to i v rozvinutých zemích.
Obětí syfilis se stalo údajně i mnoho známých osobností. Mezi ty nejznámější patří např. otec Winstona Churchilla nebo český vojevůdce Albrecht z Valdštejna (když byl v Chebu zavražděn, zbývalo mu už jen pár týdnů života - nebyl již schopen samostatného pohybu, přenášeli ho i s postelí - a je nepochybné, že jeho jednání, kterým si na sebe přivolal smrt, bylo nemocí silně ovlivněno). Tvrdí se že V. I. Lenin i Klement Gottwald zemřeli oba na mrtvici způsobenou předčasným zkornatěním cév daným syfiliticku infekcí, aniž by se u nich (obzvlášť u Gottwalda) třetí fáze - progresivní paralýza - naplno rozvinula. V případě V.I. Lenina této informaci protiřečí rodinný výskyt dědičného onemocnění způsobujícího předčasnou arterosklerozu. Ovšem také mnoho umělců, na př. Jaroslav Vrchlický, Bedřich Smetana, Franz Schubert, Gaetano Donizetti, Heinrich Heine a mnoho dalších. Ludwig van Beethoven se nakazil v těle své matky, trpěl nemocí celý svůj život. Karel Hynek Mácha podle běžnych zdrojů zemřel na následky nachlazení, které si uhnal při hašení požáru, trpěl ovšem syfilidou, která jeho smrt za dané situace pravděpodobně uspíšila. Syfilis byla proto eufemisticky nazývána „divadelní nemoc“, neboť právě v tomto prostředí se velice často v minulosti vyskytovala.
Středověcí a raně novověcí lékaři zoufalí ze své bezmoci se s ní pokoušeli bojovat různě. Od různých prapodivných, leč neškodných receptů (koupel v jelením mléce, koupel v krvi netopýrů), přes recepty poněkud méně legrační (pravidelná koupel v krvi nevinných pannen, pravidelný pohlavní styk s pannami) až nakonec zakotvili u různých rtuťových mastí, které nasazovali na různé kožní projevy nemoci. Je smutným faktem, že poslední lék, který přetrval staletí, pacientovi sice trochu pomáhal od bolesti, ale při delším používání vedl k destrukci pokožky a otravě rtutí.
