Ústavní stížnost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ústavní stížnost je podání, jímž stěžovatel namítá zásah do svých základních (ústavních) práv. O ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud.
Obsah |
[editovat] Vymezení pojmu
Ústavní stížnost je definována různými způsoby, které se však shodují v několika bodech: Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně základních práv a svobod. To znamená, že ústavní stížnost je možné podat pouze za určitých okolností. Aby mohla být podána ústavní stížnost, musí dojít k nerespektování ústavně zaručených základních práv a svobod.
Další specifikum ústavní stížnost je v tom, že jejímu podání může dojít až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva, které nabízí právní řád. Ústavní stížnost však nepředstavuje zjednodušení stanového právního procesu, ale jedná se o zahájení zcela nového řízení, které je charakteristické tím, že je zcela nezávislé na řízení dalších.
O ústavní stížnosti rozhoduje zvláštní orgán, Ústavní soud, který je na rozdíl od jiných státních orgánů ustaven přímo Ústavou a má právo zasahovat do činnosti moci zákonodárné, výkonné, soudní. Ústavní soud není při svém rozhodování vázán běžnými zákony (mimo zákonů, upravujících řízení před Ústavním soudem), řídí se pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách.
Dalším rysem ústavní stížnosti je to, že musí být namířena proti zásahu orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost nemůže být směřována proti subjektům soukromého práva. Ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele.
[editovat] Typy
Vojtěch Šimíček se ve své knize „Ústavní stížnost“ pokusil také o typologizaci ústavních stížnosti.
Podle toho, v čem stěžovat spatřuje protiústavnost zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, můžeme rozlišovat ústavní stížnost procesní a hmotněprávní. Procesní stížnost je taková stížnost, kde jde o spravedlivý proces. To znamená, že stížnost rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo protiústavním způsobem (např. nebyli k jednání obesláni všichni účastníci). Naproti tomu hmotněprávní stížnost nezpochybňuje způsob procesního řízení, nýbrž jeho závěr (např. porušení vlastnického práva).
Podle typu orgánu veřejné moci lze ústavní stížnosti dále dělit na ty, které směřují proti soudním rozhodnutí, a dále na ty, které směřují proti ostatním orgánům veřejné správy (např. obec).
Podle zásahu orgánu veřejné moci můžeme rozlišovat ústavní stížnosti napadající rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. rozsudek soudu) a stížnosti vystupující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (např. průtahy v řízení). [Šimíček 2001; 73-74]
[editovat] Funkce
V zásadě lze funkce ústavní stížnosti rozlišit na funkci subjektivní a objektivní, reparativní a preventivní.
Rozdělení funkce subjektivní a objektivní lze zjednodušeně charakterizovat tak, že smyslem instiutu ústavní stížnosti je ochrana ústavně právní stéry jedince (tzn. subjektivní funkce) a zároveň také farance základních práv a svobod (tzn. objektivn funkce). Z uvedeného je zřejmé, že subketivní a objetivní funkce ústavní stížnosti se navzájem nevylučují, ale spíše doplňují.
Ústavní stížnost má dále reparativní a preventivní funkci. Jestliže ústavní stížnost skončí konstatováním porušení základních práv nebo svobod, dojde zpravidla k vydání nového rozhodnutí, které nebude protiústavní. Tento postup v sobě zahrnuje i funkci preventivní, neboť orgán veřejné moci by se měl snažit v budoucnu takových protiústavních aktů vyvarovat.
[editovat] Průběh
[editovat] Podání
Ústavní stížnost může podat jak fyzická i právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné došlo k porušení jejího základního práva nebo svobody zaručované ústavním pořádkem. Stěžovat musí v ústavní stížnosti uvést, jaké základní právo bylo v jeho případě porušeno, který orgán veřejné moci a jakým rozhodnutím narušil základní právo nebo svobodu dotyčného. V této souvislosti je třeba říci, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem posledním a pouze přezkoumává ústavnost, nikoliv zákonnost či správnost soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soude je pouze ochranna ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle zákonna o Ústavním soudu nemůže stěžovat stížnost napsat, podat a v řízení vystupovat sám. Každá fyzická i právnická osoba jako účastník musí být před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Advokát, kterého stěžovatel musí povinně k řízení před Ústavním soudem mít, by měl náležitosti ústavní stížnosti dobře znát. Ostatně povinné advokátní zastoupení je u Ústavního soudu předepsáno právě proto, aby Ústavní soud nebyl zahlcen nekvalifikovanými podáními.Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje.
[editovat] Lhůta podání
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt tato šedesátidenní lhůta začíná běžet až dnem následujícím po dni, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno.
[editovat] Pravomoc Ústavního soudu
Pokud Ústavní soud shledá stížnost odůvodněnou, může podle zákona zrušit napadené rozhodnutí a v případě stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval či mu přikázat, aby obnovil stav před porušením práva a svobody. Ústavní soud například nemůže státnímu orgánu přikázat, aby vyhověl nějaké žádosti stěžovatele, aby mu poskytl nějaké plnění, apod. Ústavní soud nemůže změnit napadené rozhodnutí a nemůže ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. Zruší-li napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí orgánu veřejné moci.
