Řehoř I. Veliký
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Řehoř I. Veliký | |
|---|---|
 |
|
| Rodné jméno | Gregory |
| Začátek pontifikátu | 3. září 590 |
| Konec pontifikátu | 12. březen 604 |
| Předchůdce | Pelagius II. |
| Nástupce | Sabianus |
| Datum narození | asi 540 |
| Místo narození | Řím |
| Datum úmrtí | 12. březen, 604 |
| Místo úmrtí | Řím |
Svatý Řehoř I. Veliký (asi 540 – 12. březen 604) byl v pořádí 64. papežem katolické církve. Byl prvním z papežů, který začal používat titul "služebník služebníků božích" (lat. servus servorum Dei) a je považován za jednoho ze zakladatelů světské moci papežské.
Řehoř pocházel z významné patricijské rodiny, vystudoval práva a po roce 570 zastával v Římě úřad praetora. Posléze však úřad opustil a nastoupil církevní dráhu. Po smrti svého otce roku 575 se stal velkým propagátorem benediktinské řehole a zakládal kláštery. Nejprve na rodinných statcích na Sicílii a v poté v rodinném domě Monte Celio v Římě. Roku 577 jej papež Benedikt I. pověřil prací s římskou chudinou. Roku 579 jej papež Pelagius II. jmenoval svým legátem u císařského dvora v Konstantinopoli odkud se vrací roku 586. Poté působil jako jáhen v papežské kanceláři.
Papežem byl zvolen - dle tradice údajně proti své vůli - roku 590 během dohasínající morové epidemie. Vynaložil obrovské úsilí při mírových jednáních s Langobardy, zároveň nechal opevnit města, která byla nejvíce ohrožena jejich vpády (tak vzniklo jádro budoucího papežského státu). Reformoval liturgii a zejména liturgický zpěv, tzv. Gregoriánský chorál, stal se autorem mnoha vylepšení hudební vědy a notového záznamu. Vyslal budoucího sv. Augustina do Británie, a položil tak základy k jejímu pokřesťanštění. Jeho spisy mají výrazně pastorační a praktický charakter, stejně tak hluboce mystický a pedagogický.
[editovat] Dílo
- Mravní výklady knihy Jób – soubor kázání a přednášek pro řeholníky
- Dialogy – Celkem čtyři knihy. První kniha má 12 kapitol, druhá 38, třetí 38 a čtvrtá 62. Dohromady je všech kapitol jako žalmů v žaltáři. Dílo má formu dialogu s jáhnem Petrem. Ústřední postavou celého díla a tou, o které pojednává celá druhá kniha, je sv. Benedikt z Nursie. Čtvrtá kniha rozebírá posmrtný život. První a třetí obsahují zmínky o dalších významných postavách (12 a 37). Dohromady je zmíněných osob padesát. Jako zdroje svých vědomostí Řehoř uvádí Konstantina (2. opata Monte Cassina), Simplicia (3. opata Monte Cassina), Valentiniána (opata v Lateránu) a Honoratia (opata v Subiacu). Geografický horizont vyprávění je položen do okolí Říma – Enfide, Subiaco, Monte Cassino, Terracina. Popis života osob zmiňovaných v Dialozích – a to především sv. Benedikta z Nursie – nemůžeme chápat v dnešním historicko-biografickém smyslu. Jedná se o legendistický portrét podléhající konvencím (symbolismus) let 593 až 594, kdy byly knihy sepsány. V Dialozích také mnoho badatelů nachází první zmínku o Řeholi sv. Benedikta. Faktem ovšem zůstává jen to, že Řehoř Benedikta jmenuje za autora "řehole pro mnichy", která vyniká svou "umírněností" (lat. discretio) a "srozumitelností". Dodnes neexistuje přímý doklad o tom, že tzv. Řehole sv. Benedikta, jejíž první dochovaný exemplář pochází z roku 750 z anglického prostředí (dnes uložen v Oxfordu), je opravdu řeholí zmiňovanou Řehořem v Dialozích. V této době se totiž v Evropě užívalo hned několik řeholí.
- Homilie sv. Řehoře I. – posmrtně vydaná sbírka kázání, jedna z nejčtenějších knih středověku
[editovat] Externí zdroje
[editovat] Reference
- Historický a literární kontext řehole svatého Benedikta. Praha 1994. (přejato z úvodních statí jubilejního latinsko-anglického vydání řehole roku 1980)
- Lawrence, Hugh: Dějiny středověkého mnišství. Praha 2001.
| Předchůdce: | 590–604 | Nástupce: |
| Pelagius II. | Řehoř I. Veliký | Sabinianus |
