Andrej Andrejevič Vlasov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Andrej Andrejevič Vlasov (rusky: Андрей Андреевич Власов), * 14. září 1901 (1. září podle juliánského kalendáře), Lomakino, Nižněnovgorodská oblast; † 2. srpna 1946, Moskva, byl ruský sovětský generál, který za 2. světové války v německém zajetí začal spolupracovat s nepřítelem a vytvořil tzv. Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA).

Vlasov vstoupil do Rudé armády v roce 1919 a bojoval proti bělogvardějcům. Vyznamenal se jako důstojník a i po válce postupoval na žebříčku hodností. V roce 1930 vstoupil do VKS(b). Od roku 1935 studoval na Frunzeho vojenské akademii. Stalinovy čistky v armádě přežil, jako člen vojenského soudu v letech 1937-1938 si naopak získal důvěru sovětského vůdce. V letech 1938-1939 byl vojenským poradcem v Číně, za což obdržel od Čankajška Řád zlatého draka. Záhy nato obdržel i sovětská vyznamenání (Řád rudého praporu, Leninův řád). V předvečer války velel v hodnosti generálmajora 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu. Vyznamenal se u Lvova a byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým. Po doléčení jej Stalin v listopadu 1941 pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy. I zde si charismatický Vlasov vedl úspěšně a kromě opakovaných vyznamenání se dočkal povýšení na generálporučíka. V březnu 1942 byl ustanoven zástupcem velitele Volchovského frontu, jehož cílem bylo odrazit obklíčení Leningradu. Místo přechodu do útoku však Vlasovovu 2. údernou armádu čekaly těžké obranné boje a hrozící obklíčení. 27. března prorazil se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku Erika. Sice jen v šířce 2 kilometrů, ale přece jen mezeru, kterou Rusové mohli protlačit zásobování. Prapory 58. pěší divize a policejní divize SS se marně snažily vytlačit Vlasovovy vojáky z průseku. První pokus se nezdařil. Teprve druhý útok, který po pečlivé přípravě uskutečnila nyní posílená 58. pěší divize, vedl začátkem května 1942 k úspěchu, to znamená k pevnému spojení s policejní divizí SS, jež bojovala severně od lesního průseku. Tehdy se Vlasov rozhodl z bažinatého pekla na Volchovu uniknout. Ale jeho pluky už nemohly postupovat přes zamrzlé bažiny a tiše se pohybovat napříč lesy. Podmáčená lesní půda a močály je vyháněly na cesty. A existovala jen jedna cesta, cesta vyrobená z kmenů přes průsek Erika. Koncem května bylo vítězství v těžké bitvě na Volchovu pro Německo vybojováno. Co z Vlasovovy armády ještě nebylo venku, to zůstalo neodvolatelně uzavřeno v pasti. Bylo to devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a části jedné tankové brigády. Nadešel konec sovětské 2. úderné armády. A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Desetitisíce ležely v lesích a bažinách - utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Hrůzné lesy poseté mrtvolami. Nad průseky se vznášel oblak zápachu z tlejících těl. Bylo to peklo a tím peklem táhl také Andrej Andrejevič Vlasov se svým štábem. Němci ho pronásledovali, ale generál zmizel. Kam se poděl? Padl? Zastřelil se? Nebo se ukrýval? Němci shodili tisíce letáků se zatykačem na Vlasova a s jeho fotografií nad vesnicemi Volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky. A podařilo se. V jedné vesnici zastavil starosta kapitána von Schwerdtnera a hlásil, že zavřel jednoho muže, který vypadá jako partyzán, do své stodoly. Měl prý s sebou i nějakou ženu, možná agentku. Schwerdtner se nechal dovést ke stodole a doprovodný oddíl namířil samopaly. Ze tmy na světlo vyšel velký muž, špinavý, s vousem, v dlouhém důstojnickém plášti s koženým opaskem a špinavých holínkách. Uviděl samopaly, zvedl ruce a řekl lámanou němčinou „Nestřílet, jsem generál Vlasov.“ Byla to strašná bitva, která se odehrála v lesích Volchova. A skutečnost, že jeden z nejlepších a politicky nejspolehlivějších sovětských generálů se v ní stal Stalinovým odpůrcem, ukazuje o to víc, jaké to bylo peklo, kterým musela Vlasovova 2. úderná armáda projít. Vlasov se přidal k Němcům, aby z antistalinistů vytvořil „Vlasovovu armádu.“ Jeho oddanost sovětskému režimu byla také otřesena během evakuace Lvova, když místní příslušníci NKVD raději zmasakrovali ukrajinské politické vězně, než by připustili, aby byli osvobozeni Němci. Generálporučík Vlasov byl nositelem Zlaté hvězdy hrdiny SSSR. Tento voják a vlastenec tedy pozbyl veškeré iluze o Stalinovi a jeho praktikách. Když nabízel Hitlerovi své služby, řekl, že chce „bojovat po boku Německa za socialistické Rusko a zbavit svou vlast Stalinova systému hrůzovlády.“ Naneštěstí pro Vlasova se však jeho vyjednávání shodovalo s posledními německými úspěchy, kdy se Rudá armáda znovu zhroutila. Ve vítězných dobách totiž Hitlera zajímaly především rasové čistky, a tak Vlasov musel ještě nějakou dobu počkat. Utváření ryze Ruské osvobozenecké armády (ROA), pod vedením generála Vlasova narazilo tedy na řadu překážek a ROA nikdy nebyla plně sformovaná bojová síla. Během roku 1943 se však Vlasovovi bez vědomí Němců podařilo sestavit jádro generálního štábu, na němž mohla být zbudována celá armáda, ať už na straně Němců nebo proti nim. Na konci války ustupovala i Vlasovova armáda přes Čechy směrem na západ společně s formacemi SS jen aby nepadla do rukou Rudé armádě. Dvě divize ROA se nacházely koncem dubna 1945 asi 50 kilometrů od Prahy. Vlasovci již odmítali bojovat po boku německé armády proti Rusům, strhali si z uniforem německé distinkce a v armádě zavládla anarchie. S prohlášením, že budou bojovat proti Rusům i Němcům, vyrazili vlasovci na pomoc Čechům, cestou útočíce na Němce. Vlasovova armáda se okamžitě stala trnem v oku všem - jako typická kočovná partyzánská skupina choulostivého politického významu. Poté co podpořila české květnové povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, ohrožovala potom české komunisty z České národní rady, kteří podnikali opatření s cílem uchvátit moc za asistence Rusů. Vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ. Na svém pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské vesnici Lnáře kde se hodlali vzdát američanům. Nakonec většina vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, čímž rozmnožili houfy bezdomovců. Sám Vlasov měl méně štěstí. Z amerického zajetí byl 12. května 1945 odveden ruskou hlídkou, posléze byl souzen za velezradu a nakonec popraven.