Helénismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Období od konce 4. století př. n. l. – 529 n. l. Císařským výnosem Justiniána uzavřeny antické filosofické školy - označeny jako „pohanské“. Termín „helenismus“ pochází až z 19.století a označuje expandování řecké kultury a vzdělanosti do tehdy známého světa. Tuto kulturu můžeme označit jako první kosmopolitní kulturu na světě. Hlavní disciplínou byla etika a gnoseologie. Filosofie v tomto období ztrácí svou univerzálnost - začínají se oddělovat jednotlivé vědní disciplíny jako matematika, medicína a geografie (definitivně ale až v renesanci). V tomto období je také patrné sbližování kultur a mísení a splývání různých filosofických směrů. Patrný vliv východních kultur - judaismu a orientu.

Centra filosofie:

• Athény - Akademie, Peripatetická škola
• Alexandrie - knihovna (tisíce svazků, shořela)

Směry helenismu:

• stoicismus
• skepticismus
• epikureismus
• eklekticismus
• novoplatonismus

Tento článek o historii je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Helénistické období · 4.- 1. st. př.n.l. · Hellas = Řecko · Helénem se cítil být každý vzdělaný člověk, který mluvil řeckým jazykem, bez ohledu na svůj původ či třeba barvu pleti. Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství, vzdělání nebo postavení v úřadě. · Díky štedřé podpoře Ptolemaiovců vládnoucích nad Egyptem, se stala střediskem helénistické kultuty Alexandrie

· Múseion – chrám Múz, byl vlastně jakási akademie, ve které bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli zabývat starostmi o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu = Bibliotéku, ve které byla v originálech nebo alespoň v opisech soustředěna všechna významná díla té doby. Čítala přes půl milionu svitků. Není divu, že se Museión stal záhy centrem vzdělanosti.

· Helenistická kultury vznikla mísením kultury řecké a orientální · Toto období se v literatuře vyznačovalo některýmiprvky, které se objevily již v Euripidově díle. Je to zejména obrat k vnitřnímu životu člověka – k psychice. Projevilo se to také zvýrazněním emocionality a snahou věrohodně přitom zachytit detaily každodenního všedního života.

· Nová komedie – Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku. Komedie se obrátila k látkám ze všedního života a stala se kosmopolitní. Vytvořily se ustálené veseloherní typy ( zamilovaný mladík, chytrý otrok, hétera, vychloubavý voják…). Okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní, milostné a rodinné problémy). Zakladatelem nové komedie byl Menandros. Hlavními představiteli jsou Menandros, Filemón a Dífilos.

· Menandros – 342 – 293 př.n.l. Napsal přes 100 komedií, které byly psány pro tři herce. Jeho díla měla jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami. V jeho komediích hrají obyčejní lidé a mají dobrý konec. Menandros chtěl nejen bavit, ale i vychovávat. Většinou idealizuje skutečnost. Jeho hry volně zpracovali Plautus a Terentius.

· Jeho díla jsou: Hledá se otec, Komedie pro všední den, Ostříhaná (Ustřižená kštice), Spor o dítě ( Čí je to dítě?), Škarohlíd, Takový protiva (Dědek), Zmýlená neplatí a Smírčí soud. · Ve sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu.Tento příběh je vybudován na motivu odloženého a znovu nalezeného dítěte. · Děděk zase ukazuje příběh nerudného starce a nalezení jeho pozitivního vztahu k lidem.

· Ve smírčím soudu hrdina podezřívá ženu, že mu zatajila když se brali,že už není panna. Zjišťuje, kdo je otcem dítěte, ale nakonec zjistí, že je jím on, protože před 9 měsící znásilnil mladou dívku, svoji ženu.

· Poezie – nejrozšířenějším lyrickým druhem se stal epigram. Elegie se plnila epickým obsahem a stávala se výpravnou. Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu = epyllion (eposek, v němž byla popisována nějaká episoda z řeckého bájesloví. Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům.

· Bukolická poezie – búkolis = pastýř. Tato pozie měla náměty z přírody a ze života na venkově. Navazovala na starou lidovou pastýřskou píseň doprovázenou hrou na flétnu. Žánrové typy byla idyla, ekloga a pastorála.

· Theokritos ze Syrakus – 300 – 260 př.n.l. Zpracoval literárně motivy pastýřských písní v bukolských básních.Psal epigramy a epyllia. Byl to poslední velký básník řecké antiky. Jeho dílem jsou Pastýřské idyly. Sbírka 30 idyl. Líčí v nich výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje. V některých idylách předvádí pod maskou pastýřů své přátele a sebe.

· Kallimachos z Kyreny byl básník a učenec. Byl nejvýznamějším představitelem tzv. Alexandrijské moderny. Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil eppylia, epigramy, elegie a hymny. Zabýval se katalogizováním alexyndrijské knihovny. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní).

· Apollonis Rhodský – řecký učeneca správce alexandrijské knihovny. Vedle básní o původu měst je jeho hlavním dílem epos Argonautika, jímž chtěl oživit tradici homérského eposu, prostředky helénistického učeného básnictví. Zejména detailním líčením psychologických procesů.

· Próza – v této době se vytvořila zábavná próza, román, novela a dobrodružný román. U většiny příběhů přavažovaly milostné náměty.

· Nauková próza – rozvoj. Hlavními osobnostmi tohoto vědeckého ruchu byli Eratosthenés (správce alexandrijské knihovny ve 3.století př.n.l), Zénodotos (zakladatel řečnické gramatické školy v Alexandrii, Archimedés (matematik) a Aristarchos ze Samu (mat. a astronom)

· Polybios – nejlepší dějepisec helénského období. Sepsal rozsáhlé dílo Dějiny (40 knih, zachovalo se 5). Zpracoval v nich dějiny Řecko – římského světa a zvláště Říma od punské války (264 – 241) do roku 144 př. Kristem

· Filozofie – za doby Helenistické hleděly především k morálce. Nejvýznamějším filozofem byl Epikuros.