Pletivo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rostlinné pletivo (též pletivo, rostlinná tkáň) je soubor buněk stejného tvaru a funkce (podobně jako u živočichů tkáně). Termín je zejména v poslední době na ústupu, mimo čistou botaniku (například v genetice a molekulární biologii) se částečně již prosazuje slovo tkáň jakožto obecný termín pro živočišné tkáně i rostlinná pletiva. Příčinou je, že rozdělení pletiva a tkáně je do jisté míry umělé a že řada dalších jazyků, zejména pak angličtina, toto rozlišení vůbec nezná.
Studiem pletiv, stejně pak jako i studiem tkání se zabývá Histologie.
Obsah |
[editovat] Dělení rostlinných pletiv
Pletiva mohou být dělena podle různých hledisek:
[editovat] Podle tloušťky buněčných stěn a mezibuněčných prostor
Odlišná tloušťka buněčných stěn, která vzniká při sekundárním tloustnutí stěn, předurčuje zvláště budoucí fyzikální vlastnosti pletiva - jako je pevnost, odolnost, pružnost nebo naopak dužnatost či nadýchanost pletiva.
- Parenchym - tvořen tenkostěnnými buňkami s četnými mezibuněčnými prostory (interceluláry). Toto pletivo je velmi měkké a musí být obvykle chráněno a vyživováno jinými typy pletiv. Podle tvaru rozlišujeme
- Palisádový parenchym - buňky jednosměrně protáhlé, kolmé k povrchu (hlavní fotosyntetizující pletivo v listech)
- Mezenchym - kulovité buňky (př. výplně v mladých částech rostlin)
- Aerenchym - oválné buňky, s mezibuněčnými prostory, které jsou vyplněné vzduchem (častá adaptace u vodních rostlin)
- Prosenchym - protažené buňky s šikmými přepážkami, nejsou zde žádné mezibuňečné prostory, (př. cévní svazky)
- Kolenchym - buňky mají stěny výrazně ztlustlé v rozích či po stranách (př. řapíky listů), to jim dává zároveň velkou pružnost, či ohebnost, zároveň, ale i houževnatost.
- Sklerenchym - silně ztlustlé buněčné stěny, buňky propojeny plasmodesmami. Často bez živého obsahu, jednotlivé buňky - sklereidy. Mají nejčastěji strukturně zpevňovací funkci. (př. stěna pecky, kamenné hrudky v dužině hrušky…)
[editovat] Podle funkce (resp. podle stupně vývoje)
U rostlin si některé typy buněk a pletiv ponechávají schopnost dělit se, po celou dobu života organismu. Rostlina nemůže na vnější podměty reagovat přímým pohybem tak jako živočichové, proto uplatňuje vůči vnějším impulsům koordinovaný růst. Pro možnost neustálého přírůstku si udržuje několik typů růstově aktivních pletiv, která jsou rozložena v zónách, kde je růst možné předpokládat a další pletiva, která musí tyto zóny vyživovat, chránit a nebo zabezpečovat rozmnožování druhu.
- Dělivá pletiva (meristémy)
- Původní (protomeristémy) - na růstovém vrcholku stonku a kořene
- Prvotní (primární meristémy) - vznikají z protomeristému, postupně se mění na pletiva trvalá
- Druhotná (sekundární meristémy) - vznikají obnovením dělivé funkce trvalého pletiva (kambium, felogén) u rostlin s druhotným tloustnutím (rostliny, jejichž stonky/kořeny během vývoje tloustnou - hlavně dřeviny).
- Skrytá (latentní merystémy) - buňky dělivého pletiva roztroušené na některých místech mezi buňkami trvalých pletiv, aktivují se jen za určitých okolností
- Pletiva trvalá
[editovat] Podle původu
- Pravá (cévnaté rostliny)
- Nepravá (houby)
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Literatura
- ČERNOHORSKÝ, Zdeněk & STŘIHAVKOVÁ, Hana. 1964. Základy rostlinné morfologie. SPN. Praha.
- KAVINA, Karel. 1921. Botanika zemědělská; Botanika všeobecná; Morfologie. Ministersto zemědělství. Praha.
- MAKUŠOVÁ, Zorka. 1981. Botanika I.; Obecná botanika. Vyoká škola zemědělská. Praha. (vysokoškolská učebnice)
- PENKA, Miroslav. 1983. Všeobecná botanika; Základy morfologie rostlin. SPN. Praha. (vysokoškolská učebnice)
- SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. 1984. Morfologie rostlin. SPN. Praha. (vysokoškolská učebnice)
