Čerenkovovo záření
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čerenkovovo záření (Čerenkovův efekt) je elektromagnetickou obdobou zvukové rázové vlny. Částice, která se pohybuje v optickém prostředí rychleji, než je fázová rychlost světla pro toto prostředí, vyvolává záření, které trvá po tu dobu, kdy je částice rychlejší než světlo. Typicky lze Čerenkovův efekt pozorovat v nádržích jaderných reaktorů, kde se uranové palivo nachází v kapalině moderující neutrony, a voda působením záření gamma získává modravý nádech.
Pavel Alexejevič Čerenkov, na jehož počest se záření jmenuje, společně s I. M. Frankem a I. J. Tammem v roce 1958 obdržel za objev a objasnění tzv. Čerenkovova efektu Nobelovu cena za fyziku.
Objevení záření lze datovat do roku 1934, kdy Čerenkov zjistil, že záření gamma při průchodu kapalinou vydává slabé modravé světélkování. Jas tohoto světélkování jevil v čirých kapalinách jen málou závislost na jejich chemickém složení. Podobný efekt pozoroval i u tuhých průhledných těles.
Prvotní nepřesné vysvětlení podal Vavilov, když tvrdil, že zdrojem světélkování jsou elektrony, které vznikají v látce působením záření gamma. V roce 1937 se problému ujali fyzikové Ilja Michajlovič Frank a Igor Jevgenjevič Tamm, kteří na základě klasické elektrodynamiky vypracovali přesnou teorii uvedeného jevu.
