Černokostelecké panství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Odtud pravděpodobně byl převzat následující text:

Zdroj: Wikipedia | aktualizace: 3. 9. 2006 Černokostelecké panství

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Černokostelecko, teritoriálně vymezené na východě terénním zlomem u Ždánic na západě hraničící s intenzívně zemědělsky obdělávaným Říčanskem, vstupuje do historie poněkud později. Zdejší půda má špatnou bonitu a navíc byla pokryta hraničním lesním pásmem mezi Pražskem a někdejším Zlickem. Proto se zde až do 13. století nesetkáváme prakticky - až na vlastní Kostelec, kde v důsle dku s kolonizací vznikl hrad - s osídlením. Ke změně došlo v prvé polovině 13. století, kdy na tomto území proběhla kolonizace, která vytvořila hustou síť různě velkých sídlišť. Hlavním cílem této kolonizace byla snaha získat ornou půdu, aby bylo možno živit stále rostoucí populaci středověkého českého státu. Později se však ukázalo, že na Černokostelecku nebylo možno tehdejšími pracovními postupy produktivně hospodařit, a tak ze sítě osídlení postupně mizela jednotlivá sídliště, jiná byla přenesena na vhodnější místa. Tento proces začal už koncem 13. století , byl dovršen třicetiletou válkou. Z některých sídlišť se dodnes uchovaly zbytky jako kostelík v Aldašíně, kostel sv. Martina v Kozojedech, dvůr v Bohumili apod., z jiných zbyla pouze jména (Cukmantl, Slavice). Prvotní historii obcí na Černokosteleckém panství většinou neznáme, můžeme ji ale odhadnout z názvu těchto obcí : Aldašín či Udašín založil Udajsa, Syneč má jméno od Synka, Mukařov byl asi majetkem Mukara, Kostelec a Tehovec jsou zdrobněliny. Většina obcí dostala jména po svých obyvatelích -v Jevanech žili Jevané, jinde Opolané, Nučici, Štíhlici, Prusici, Penčici, Konojedi, Kozojedi, Masojedi, dokonce snad i Choceradi a Voděrady (podle jiných výkladů pocházejí jména těchto dvou obcí od slova rady, což ve staroslověnštině znamená povinnou práci). Oleška byla ves Olechova.

O počátcích vlastního Kostelce nad Černými lesy nejsme rovněž spolehlivě informováni, klademe je do 10. století. Tehdy stál na místě dnešního zámku lovčí a strážní hrádek, jehož posádka střežila Trstenickou stezku do Kouřimi, důležitého správního střediska. V blízkosti hrádku vznikla patrně osada, kde byl také vybudován kostelík zasvěcený svatému Vojtěchovi. Podle tehdejšího způsobu byl obehnán valem, za nímž se při nebezpečí ozbrojeného vpádu ukrýval lid.

Černokostelecko původně patřilo libickým Slavníkovcům. Po jejich vyvraždění v roce 995 připadlo pražskému knížeti. První písemná zpráva o Kostelci „in Nigra silva iacente“, česky v černém, tj. smrko-jedlovém lese, je až z roku 1344, kdy český král Jan Lucemburský směnil Kostelec s Ješkem z Náchoda za Náchod. Páni z Náchoda byla stará česká panská rodina. Počátky rodu jsou kladeny do 13. století, kdy jistý Hron získal Náchod a jeho potomci tak i jméno. Tento Hron se zúčastnil poselství, které volilo říšského krále. Dalimil o něm napsal : „Hron byl nejmoudřejším nazván, proto jemu černý lev na zlatém štítě říšským králem dán. „ Už Hronovi synové se rozdělili na českou a moravskou větev. Z české větve se poprvé uvádí Ješek z Náchoda a Kostelce, který obdržel roku 1344 spolu se svým synem Ješkem od krále Jana Lucemburského Kostelec n. Č. l. s panstvím v manství výměnou za Náchod. Ješek ml. byl ovšem velmi krutý na své poddané („Ješek syn sahal na nápravníky neb many žádaje na nich více než povinné služby, a když se zpečovali, vyháněl je ze statkův aneb jim bral úrodu a dobytek.“), a tak byl svého podílu králem zbaven a tento podíl byl udělen zbylým synům Hronovi a Matějovi, kteří však zemřeli bezdětní. K panství tehdy patřily vesnice : Kostelec s hradem, Svatbín, Brník, Cukmantl, Bohumil, Vyžlovka, Jevany, Penčice, Aldašín, Udaslavice (Budislavice), Voděrady, Libušice, Běluhov a pole zvané Kobylí pole. Po Ješkovi smrti (+ 1359) drželi hrad Kostelec s příslušenstvím jeho synové Hron, Ješek, Mikuláš, Mareš a Oldřich, kteří dosadili do Kostelecké farnosti první dva známé faráře. 18. dubna 1358 se Ješek z Náchoda a Kostelce vzdal svobodné držby svého černokosteleckého zboží a nechal si je od Karla IV. udělit jako léno. Císař Karel jim vlastnictví 22. února 1359 potvrdil. Hron s Oldřichem však své podíly po čase prodali bratrům. Naposledy se tito bratři uvádějí roku 1405, v žalobě Bočka z Kunštátu. Po tomto datu se ještě uvádějí roku 1413 Jan z Náchoda a Kostelce a roku 1359 Hynek z Náchoda a Kostelce, který roku 1366 odprodal svůj díl Půtovi I. z Častolovic.

Zbytek budoucího Černokosteleckého panství tehdy náležel - rovněž jako královské léno - pánům z Chrástu. Podle listiny z 31. srpna 1360 vlastnili kromě Chrástu u Přistoupimi vsi Dobrá Voda, Lažany, Štíhlice, Slavice a Kozojedy, krátce předtím i Dolánky, vše většinou v Černém lese. Další vsi vlastnili : Šestákové z Tuchoraze, páni ze Střímelic, páni z Pyskočel, páni z Poříčan, páni ze Lstiboře, páni z Hryzel, Dobran a Chotýše, dále Jan Rotlev, pánům z Pirkenštejna a Sázavskému klášteru. Od roku 1408 se jako spolumajitel Černokosteleckého panství připomíná Jan z Klučova. Páni z Klučova byl český zemanský rod psávající se podle tvrze Klučov nedaleko Českého Brodu. Prvním známým předkem rodu je Pešek z Klučova., jenž se připomíná v letech 1354-1372, jako držitel Přišimas, Poříčan, Nehvizd, Jiren a Mukařova. Zemřel po roce 1372. Jeho synové, Mikuláš a Štěpán, se připomínají s otcem poprvé roku 1358. Štěpán se ovšem osamostatnil a držel Tehov, Nehvizdy a Jirny. Bohužel otce dlouho nepřečkal - zemřel 27. října 1380 a byl pohřben v Sadské, o čemž svědčí jeho náhrobní kámen. Člen rodu Jan z Klučova se připomíná již od roku 1389. Roku 1399 stál s králem proti panské jednotě. Jmění své nemalé, včetně Černokosteleckého panství, prohýřil a byl nucen prodat. Uchýlil se roku 1418 na Škvorec, kde žil ještě roku 1419. Nejvýznamnějším členem rodu byl však Václav z Klučova, který vykrvácel v bitvě u Vyšehradu po boku Jana ze Smržova, spolumajitele Černokosteleckého panství.

Pánové z Náchoda drželi černokostelecké panství do roku 1415, kdy jej spolu s Janem s Klučova prodali 27. února za 1500 kop grošů českých vysokému zemskému úředníkovi Janu ze Smržova, zvaného podle svého úřadu také Jan Sekretář z Kostelce. Jan sekretář byl velikým oblíbencem krále Václava IV. Když v listopadu 1420 padl ve známé bitvě pod Vyšehradem přešlo zboží v držení jeho tří synů, Pavla, Jana a Sudíka, kteří si roku 1445 rozdělili majetek následovně : Jan dostal ves Cukmantl s kmetskými dvory, dále ves Vyžlovku, tři rybníky, tři lány Černého lesa, Běluhov a celý les s lesníkem v Penčicích. Zbývající část vlastnili jeho bratři, kteří mu tyto díly po čase odprodali.

Vlastními husitskými válkami nebylo Kostelecko příliš dotčeno, pouze zde zanikla katolická fara. Až do roku 1600 pak Kostelec patřil do jurisdikce nejprve utrakvistického a pak protestantského faráře v Konojedech. Své mrtvé pochovávali Kostelečtí Aldašíně. Více zpráv o Kostelci máme ze čtyřicátých let 15. století. Roku 1458 umírá Jan ze Smržova. Ještě před svou smrtí však nechává zapsat své manželce Machně z Hradenína dědictví 250 kop grošů.

K významné změně došlo koncem osmdesátých let 15. století. Tehdejší majitel Jindřich ze Smržova, oblíbenec krále Vladislava Jagellonského, vymohl na panovníkovi povýšení Kostelce nad Černými lesy na městečko. Udělené privilegium z roku 1489 dává novému městečku týdenní trh na každé pondělí a výroční trh na pondělí a osm následujících dní o letnicích. Měšťané mohli vyrábět slad, vařit pivo věnovat se řemeslům, Kostelec však neměl právo obklopit se hradbami. Jindřichovi synové - Jiří a Jan - založili tři nové rodové větve - Kosteláky z Kostelce, kteří sídlili na Moravě ve službách pánů z Pernštejna a Hostivařské a Koutské z Kostelce, kteří sídlili na Čelakovicích a na Moravě. Jan Hostivařský z Kostelce vedl roku 1532 s Michalem Slavatou z Chlumu spor o zaplacení 180 zlatých za vojenské služby. Peníze však zaplatili až Michalovi potomci roku 1538.

Páni z Kostelce (Smržovští) drželi hrad a zboží Kostelec do roku 1492, kdy vše od nich koupil za 100 kop grošů vlivný příslušník tehdejší panské oligarchie, vysoký státní úředník Slavata z Chlumu a Košumberka. Jako předek rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka je uváděn na rozhraní 11. a 12. století jakýsi Bleh, ale teprve až po přesídlení rodu z Litoměřicka na Čáslavsko je možné plynule sledovat posloupnost. Kromě Chlumu a Košumberka získali rovněž Podhořany, Damírov a další statky ve východních Čechách. Za husitských válek rod podporoval stranu podobojí. Jan Vilém a Diviš byli Husovi přátelé a podepsali se pod list proti Husovu upálení. Slavata byl v letech 1463-1467 královským hofmistrem a syn Michal - jako první přijal jeho příjmení. Byl to schopný politik - zasahoval do vnitřní i zahraniční politiky Českého státu - ale neméně dobrý hospodář, který koupené panství značně zvětšil. Dekretem ze dne 3. října 1494 propustil král Vladislav II. Černokostelecké panství z manského svazku. Slavata z Chlumu a Košumberka byl ženat s Dorotou Hlaváčovou z Dobrého Pole, která mu věnem přinesla právě ves Dobré Pole. Slavata zemřel roku 1498 a Černokosteleckého panství se ujal jeho syn Michal Slavata z Chlumu a Košumberka. Michal Slavata byl velmi dobrý hospodář, a tak se brzy stal „předním českým pánem, co do bohatství i co do vzácnosti“. Na vážnosti mu přibývalo zvláště po roce 1483, kdy aktivně zasahoval do jednání mezi šlechtou a městy. Roku 1517 byl dokonce jmenován mezi 6 nejvyšších zemských hejtmanů a roku 1523 byl jmenován do vysokého úřadu v zemském soudu. Za 1186 kop grošů českých připojil k Černokosteleckému panství (prozatím ne natrvalo) Stříbrnou Skalici, Újezdec, Dolní i Horní Kruty a Přestavlky. Za jeho vlády působil na některých jeho statcích jako úředník Bernard ze Zásmuk. Bernard však vedl špatně zápisy za zisky a vybrané poplatky, a tak musel časté finanční nesrovnalosti nahradit ze své kapsy. Zůstal však bezdětným, a tak po jeho smrti celé panství zdědil jeho bratr Slavata. Vdova po panu Michalovi Slavatovi odkázala svůj černokostelecký majetek své věrné služebné Anně Lhotické ze Lhotic. Pan Slavata z Chlumu se ze zděděného majetku moc dlouho neradoval, neboť již roku 1539 zemřel. Za jeho vlády se poprvé uvádějí purkrabí na černokosteleckém hradě - Přemysl Pelíšek z Jilmanic (1508-1509), Matouš z Bahna (1512-1514), Jan z Kamenné Lhoty (1514), Jiřík z Hostovlic (1517), Čeněk ze Čbánova (1519) a Jan Měkýš z Ostrova (1531). Ač byl na obyvatele Černokosteleckého panství celkem mírný, na lid z cizích panství byl krutý - tak například zajal poddaného z Doubku ze Škvoreckého panství a držel jej v černokosteleckém vězení. „Vyšel z vazby nemocný a nosil se na berlách. Přišel domů dělal dva dni, že neměl chleba ani penízka, pak se hned složil a ležel několik nedělí a zůstal chromým.“ Protože jeho starší syn Jindřich zemřel dříve než otec, zdědil celý jeho majetek Slavatův mladší syn Diviš.

I Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka patřil k význačným tehdejším politikům a o své panství se staral tak, aby co nejvíce vynášelo. Diviš Slavata se 7. ledna roku 1543 oženil v Miličíně s Alžbětou z Hradce. Novomanželé potom odjeli do Kostelce (tehdy Slavatova) spolu s několika svatebčany (např. Petr III. z Rožmberka). Původně se hlásil k utrakvistům, později však přešel jednotě bratrské. Ve známém prvním českém stavovském protihabsburském povstání byl jedním z dvanácti zemských direktorů, kteří povstání řídili. Proto také, když bylo povstání potlačeno, bylo v srpnu 1547 Divišovi Slavatovi panství Kostelec včetně hradu a městečka zkonfiskováno a předáno do majetku královské komory.

Hlavní poradní moc panovníka, a tedy nejvyšší orgán stavovské moci představovala královská rada, jejíž členy na libovolnou dobu jmenoval král. V jeho nepřítomnosti se ujímali funkce tzv. místodržící. Bylo jich 10, vesměs příslušníků královské rady, přičemž hodností náleželo prvenství nejvyššímu purkrabímu. Exekutiva, tedy vlastní výkonná moc, patřila České kanceláři dvorské království českého, jak zněl oficiální titul. Byla správním centrem, odkud vycházely všechny dekrety, vyhlášky, nařízení. Řídila resorty, pro něž máme řadu ministerstev. Zabývala se otázkami zahraničními, vnitropolitickými, vojenskými, justičními, dopravou, obchodem atd. Jen finance dvorské kanceláři nenáležely, těmi se zabývala tzv. K. k. V čele královské komory stál prezident jmenovaný z panského stavu a 4 radové. Od roku 1548 byly zavedeny česká a německá expedice, které se lišily předmětem činnosti. Česká expedice vyřizovala záležitosti královských věnných měst, hospodářské poplatky a příjmy, kdežto německá obhospodařovala horní a mincovní agendu, domovní daň, hraniční cla atd. Kancelář řídil nejvyšší kancléř, vlastně tedy předseda vlády a současně prostředník mezi ní a panovníkem. Dvorská kancelář, jako jediná instituce v zemi měla už tehdy pevně stanovené úřední hodiny. Co však je ale pozoruhodnější : „česká vláda“ tenkrát fungovala v pouhých dvou (!) místnostech v prvním patře ludvíkovského křídla Hradu, kde také došlo k defenestraci. Královi Ferdinandovi se líbili především zdejší hojné lesy, vhodné pro hony. Do správy panství dosadil svého úředníka Linharta z Hrádku. Linhart se však ve své funkci neosvědčil, přepadal poddané se zbraněmi v rukou, a tak byl roku 1555 nahrazen Kryštofem Robmhápem ze Suché. Ani to však nebyla nejšťastnější volba. Na účet panství vedl velmi honosný život, a tak není divu, že panství málo neslo a bylo drženo především kvůli honům. V roce 1549 černokostelecký hrad vyhořel. Po odstranění zřícenin začal na tomto místě italský architekt Giovanni Maria Speciacasa stavět v renesančním slohu imponující reprezentační sídlo. Ve stavbě se pokračovalo i po 6. červenci 1558, kdy za 30 000 kop grošů českých koupil černokostelecké panství bohatý český šlechtic Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic a na Kostelci. Vedení stavby později převzal architekt Avostalis.

Smiřičtí jsou starou českou panskou rodinou, která pochází z tvrze Smiřice u Hradce Králové. Na rodných Smiřicích je zaznamenáváme na počátku 15. století, kdy Jan Smiřický ze Smiřic válčil jako hejtman po boku Pražanů, později je přepadl a pokusil se o násilný převrat ve prospěch panské jednoty. Včas uznal Zikmunda Lucemburského za krále a tak si zajistil vlastnictví uchvácených duchovenských statků. Vytvořil velký majetek v severních Čechách, kde získal například Bezděz, Housku, Helfenburk, Roudnici a Jestřebí. Stal se hejtmanem na Boleslavsku a Litoměřicku, podporoval Jiřího z Poděbrad, ale později ho opustil a přidal se k opozici. Jiří ho pak obvinil ze zrady a nechal v Praze roku 1453 popravit. Roku 1554 byli Smiřičtí povýšeni do panského stavu a rozdělili se na několik větví. Zakladatelem rodového majetku byl ale Jaroslav I., který skupoval panství okolo Prahy a v průběhu 16. století se podařilo rodině Smiřických vytvořit rozsáhlý komplex panství, který vznikl cílevědomou hospodářskou činností, podepřenou podnikatelskými schopnostmi. Rychle si získal přízeň Habsburské rodiny - doprovázel arcivévodkyně Kateřinu a Alžbětu ke sňatku a účastnil se výpravy nejpřednějších šlechticů na uvítání nového krále Maxmiliána II. Z Mantovy dokonce vedl poselstvo do Říma k papežovi Juliovi II. Roku 1571 se stal královským maršálkem a roku 1597 dokonce hofmistrem královského dvora a císařovým radou. Nástupem rodu Smiřických vzkvétá jak samotné městečko Kostelec, kde nový pán začíná se stavbou školy, špitálu, lázní a fary, jejichž dokončení se však nedočkal, tak i celé panství. Své panství zvětšil přikupováním dalších statků, poplužních dvorů, rybníků a mlýnů, zejména na Českobrodsku, které bylo rovněž postiženo konfiskacemi. Brzy po koupi Černokosteleckého panství - roku 1562 - nechal sepsat urbář tohoto panství. Byl to první urbář Černokosteleckého panství, ovšem ne tak podrobný, jako následující. Z roku 1562 se v tomto urbáři zachovala první písemná zmínka o černokosteleckých hrnčířích. V zápisu je uvedeno, že všichni hrnčíři jsou povinni platit poplatek, tzv. kružné, a to každý mistr dvakrát ročně po osmi groších a z každého tovaryše čtyři groše. Vzhledem k tomu, že v uvedeném roce byl v městečku pouze jeden hrnčíř, vrchnost rozhodla, že hrnčířští mistři mohou mít napříště u sebe neomezený počet tovaryšů, ze kterých nemusí odvádět žádné poplatky, sami že zaplatí jen pouhých šestnáct grošů ročně. Sama vrchnost měla tedy na rozšíření hrnčířské výroby, která při velkém množství surovin z místních zdrojů jistě hodně vynášela. Není ovšem pochyby, že hrnčíři ve zdejším kraji působili již mnohem dříve. Vedle urbáře z roku 1562 byla v prvním roce jeho vlády založena gruntovní kniha, která sloužila svému účelu až do roku 1623. Vedle svého obsahu je tato kniha obdivuhodná i svoji knižní vazbou, na níž se pravidelně střídají miniaturní biblické výjevy Adama a Evy, Bronzového hada na poušti a Ukřižování s vyobrazeními římskými císařů. Pro sirotky po svém bratru Albrechtovi koupil v roce 1573 Stříbrnou Skalici s dalším zbožím. Na Kostelci měl samozřejmě úředníky vladyckého stavu, za všechny jmenujme Viléma Zlého z Lipan (1561), Václava Javornického (1563-1564), Jana Sluštického ze Zruče (1564) a Bedřicha Rakvice z Černhauzu (1587-1599).

Protože mu však všechny děti pomřely (přes všechnu snahu se mi do dnešních dnů podařilo zjistit pouze jména 2 dětí - Vojtěch a Alžběta), vytvořil ze svého majetku fideikomis (nedělitelný celek panství, který držel vždy nejstarší mužský, později i ženský, člen rodu) a odkázal jej synovci Zikmundovi. Vdova Kateřina Smiřická z Házmburka potom dožívala na svém zámku v Kolodějích, kde roku 1604 skonala. Poslední léta života ztrpčoval Jaroslavovi spor s Karlem Zárubou. Roku 1582 navrhl Jaroslavovi, že s ním vymění svého poddaného Mikuláše Kosa z Choltic, za jiného černokosteleckého poddaného, který však bude umět psát a číst. Jaroslav souhlasil a okamžitě mu poslal Matouše Pubrleho z Vitic, kterého však Karel Záruba nepřijal, ač uměl psát a číst. Jaroslav mu tedy poslal Jiříka Pabšeho z Kostelce, kterého Záruba také nepřijal, ovšem Mikuláše Kosa Jaroslavovi neposlal. I Zikmund Smiřický byl dobrý hospodář, který rodinný fideikomis přikupováním dalších statků, dvorů a mlýnů ještě více zvětšil. Stejně jako jeho předchůdci z rodu Smiřických, i on byl horlivým stoupencem víry v podobojí, a stejně jako předchůdci i on si získal přízeň císařského dvora - stal se císařským radou, komorníkem, mundšenkem, od roku 1603 hejtmanem Hradeckého kraje a od roku 1605 hejtmanem kraje Kouřimského. Za jeho držení začali Kostelečtí stavět na Pražském předměstí kostel sv. Jana Křtitele, u něhož byl také zřízen hřbitov. Zemřel 27.5. 1608 v paláci Smiřických v Praze. Ještě na sklonku Zikmundova života způsobila jeho dcera Eliška Kateřina rodinný skandál, když se beznadějně zamilovala, a posléze i sesmilnila, do černokosteleckého panského kováře Jiříka Wagnera. Vše se odehrálo na zámku v Kostelci nad Černými lesy, v kryté chodbě vedoucí do kaple sv. Vojtěcha. Blíže si o tom povíme níže. Na Černokosteleckém panství měl úředníka Rakvice a purkrabího Mikuláše Kosa z Dobrého Pole (od 1605).

Vdova po panu Zikmundovi Smiřickém, paní Hedvika z Házmburka, přežila svého manžela o dva roky a pohřbena byla v chrámu Panny Marie před Týnem. Smrtí Zikmunda Smiřického v roce 1608 nastává neklidné období, kdy se držitelé panství poměrně rychle střídají, umírají v mladém věku na rodovou nemoc - nejspíše tuberkulózu spojenou s plicním morem. Po smrti Zikmunda Smiřického se rodového fideikomisu ujímá jeho syn Jaroslav II. Smiřický ze Smiřic. Ač byl Zikmund Smiřický pověstný svou šetrností, poskytl svým synům to nejlepší vzdělání - Jaroslav II. studoval, jako ostatně i jiní Smiřický, na gymnáziu ve Zhořelci a po té na univerzitě v Basileji, kde sepsal své dvě knihy (O rádcích a Řeč o svornosti), a kde ho také potkala zpráva o otcově skonu. Krátce také pobyl na univerzitě v Heidelberku a pak cestoval po evropských zemích - především Anglii, Nizozemí a Francii. Po otcovi smrti spravoval obrovský majetek Smiřických. 8. února 1610 se oženil s Annou Zapskou ze Zap. Novomanželé se usadili v malostranském paláci Smiřických, kde vedli velmi nákladný život. S bohatstvím přichází i náklonnost císařského dvora, a tak ho císař Rudolf II. ustanovil hejtmanem Kouřimského kraje. Roku 1611 vtrhli do Prahy Pasovští, a mezi jinými poplenili i dům Jaroslava II. Jaroslav skonal nedlouho po tomto vpádu - 16.2. 1611. Tehdejší historici to přisuzovali žalu nad Pasovskými ukradenými uměleckými předměty.

Po Jaroslavu II. převzal majetek Albrecht Václav Smiřický z Náchodské větve. I on získal velmi kvalitní vzdělání - především na univerzitě v Heidelberku. Otce ztratil ve 3 letech, a tak ho vychovával Jan z Talmberka. Albrecht Václav si velmi oblíbil městečko Kostelec a proto si ho zvolil za své sídelní město. Roku 1612 se stává, mimo dědičného titulu mundšenka, také hejtmanem Kouřimského kraje. Městečko Kostelec od něj dostává další výsady. V roce 1611 je to právo svobodného odkazu a právo navštěvovat panskou kovárnu a lázeň, v roce 1613 jsou Černokosteleckým uděleny dva nové výroční trhy a právo prodeje soli, piva a vína. Zároveň byli zbaveni některých dosavadních tíživých povinností. Bohužel i on zemřel svobodný 24. dubna 1614 v Kostelci nad Černými lesy. Ač Kostelec velmi miloval, bylo jeho tělo převezeno do rodinné hrobky v Náchodě. O jeho pohřbu se nám zachovalo mnoho zpráv, především od černokosteleckého kaplana Víta Phagella (1566 - 1623), zvaného Doubek (viz Jan Pařez - Cestopisné prameny v rukopisné sbírce Strahovské knihovny, in: Acta universitatis purkynianae philosophica et historica, studia historica II, 1995). Další významnou osobou této doby byl Samuel Trojan z Bylan a Rossfeldu, někdejší úředník Albrechta Václava ze Smiřic. Tento úředník se domohl, díky věrným službám Albrechtu Václavovi, že jeho nesvobodný dvůr v Bylanech byl zcela osvobozen od všech platů a povinností. V osvobozovací listině pan Albrecht Václav říká, že se to děje pro Trojanovi hospodářské zásluhy, protože je prý „dobře zpraven od lidí hodnověrných a toho dobře povědomých, i také na díle sám toho povědom, kterak slovutný Samuel Trojan z Bylan a Rossfeldu, ouředník na Kostelci nad Černými lesy, hned od mladosti své až do těchto svých sešlých let Jich Msti. pánům předkům a strejcům mým vždycky stále věrně a platně jest sloužil a posavad i mně sloužiti nepřestává, obzvláště pak onen čas, jsouc za ouředníka nejprv na Ouřiňovsi a Kolodějích, potom na Kostelci nad Černými lesy, tu ty statky a panství kostelecké s jeho příslušenstvím v svém opatrování i správě maje, je k mnohému dobrému a užitečnému mému, i všech potomních držitelův opatroval a zlepšovati hleděl...“ Samuel Trojan přežil svého pána a sloužil ještě Albrechtu Janovi Smiřickému, kterého také přežil, jako nejvlivnější hospodářský úředník vedle Dominika Porsia. Zemřel roku 1619 a pochován byl v Bylanském kostele. Ze soukromého života Samuela Trojana toho moc nevíme - v jedné z jeho listin ve Zlatém urbáři je zmínka, že dědil po otci, dědovi a bábě. Z toho můžeme usuzovat, že matku ztratil někdy v dětství. Známe pět jeho sourozenců - totiž Jana, Václava, Davida, Jindřicha a sestru Dorotu. S těmito bratry byl 14. 8. 1604 povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen predikát. Víme i to, že Samuel byl ženat a měl dvě dcery, které však záhy zemřely. Po roce 1620 se již nikdo z rodu Trojanů z Bylan a Rossfeldu nepřipomíná. Při hledání pokladů z doby pánů Smiřických nezapomněli lidé ani na Bylanský statek čp. 19., který dříve patřil Samuelovi Trojanovi. Hledání však bylo marné. Další významným úředníkem tohoto panství byl Adam Jindřich Podmoklský z Prostiboře (1621).

V roce 1614 se stává držitelem celého rodového fideikomisu Albrecht Jan Smiřický, v té době nejbohatší muž v Čechách. Jeho tehdejší majetek se rozprostíral na 11 panstvích (Hrubá Skála, Škvorec, Hořice, Semily, Náchod, Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves, Český Dub, Kumburk, Žlunice, Dymokury) a čítal : 6245 poddaných, 42 fary, 27 ovčáckých mistrů, 47 ovčáckých pacholků a 296 mlýnských kol. (Pro srovnání - všechen tehdejší panský majetek v Čechách čítal 67 125 poddaných, 217 far, 278 ovčáckých mistrů, 549 ovčáckých pacholků a 3152 mlýnská kola). Také Albrecht Jan byl velmi vzdělaný, po zhořeleckém gymnáziu studoval na univerzitě v Heidelberku a procestoval řadu zemí Evropy, především Švýcarsko, Francii, Belgii, Nizozemí a Anglii. Do Čech přijel pouze kvůli pohřbu svého bratrance Albrechta Václava a převzetí dědictví. Cestování jej však velmi uchvátilo, a tak se vydal do Itálie, kde strávil řadu měsíců. I on aktivně zasahoval do politiky, zúčastnil se jako jeden z třiceti stavovských direktorů druhého českého stavovského protihabsburského povstání. Albrecht Jan byl hlavním iniciátorem 2. pražské defenestrace, neboť právě v jeho Smiřickém paláci na Malé straně se na ní 22. května 1618 dohodl s ostatními direktory. Této defenestrace, která proběhla již 23. května, se mladý Albrecht zúčastnil velmi aktivně, protože i on pomáhal vyhazovat Jaroslava Bořitu Martinice, Viléma Slavatu a Filipa Fabricia z oken Pražského hradu. Písař Fabricius o něm napsal : „Já pak třetí v témž pořádku oba pány následoval a na větším díle pana Smiřického fedruňku jsem užil, od něhož také předešle rozličným způsobem byl jsem sužován.“ Na uprázdněný královský trůn měl nastoupit právě Albrecht Jan Smiřický, k tomu mu měl pomoci výhodný sňatek s některou z královských evangelických nevěst. Proto již v květnu roku 1615 se Albrecht Jan Smiřický vydal se svým hofmistrem Porsiem na královský dvůr do Hanavy. Na vévodkyni Kateřinu Belgiku zapůsobil dobrým dojmem. Původně měl zájem o starší princeznu Charlotu, která mu však dala košem (a zůstala nadosmrti starou pannou), ovšem Albrecht Jan požádal okamžitě o ruku mladší princeznu Amálii Alžbětu. Oba si padli do oka, a tak byl termín svatby stanoven na 27. srpna 1618. Toto datum však bylo odloženo, neboť pana Albrechta Smiřického velmi zaměstnávala situace v Čechách, v září toho roku totiž vtrhla císařská armáda do čech. Albrecht okamžitě vyzbrojil na své náklady armádu a vydal se s ní k Českým Budějovicím. U Českých Budějovic však vážně onemocněl, byl převezen do Prahy, kde 18. listopadu 1618 zemřel na tuberkulózu. 30. ledna bylo jeho tělo pohřbeno do zámecké hrobky v Kostelci nad Černými lesy. Nevěsta poslala Albrechtovi přívěšek se svou podobou a věneček z perel. Pohřeb prý připomínal královský pohřeb, dokonce se ho zúčastnili vyslanci mnoha královských dvorů. Albrecht Jan byl veliký mecenáš umění, proto mu bylo připsáno mnoho knih - např. kniha De origine Bohemorum od Jana Matyáše Sudeta, divadelní hra Brzetislaus od Jana Campana, či kniha Smirziciada od Václava Klimenta Žebráckého.

Po smrti Albrechta Jana byla znovu nastolena otázka správy majetku, který převzala Markéta Slavatovna. Ve hře o rozsáhlé dědictví se hlásila o slovo i její starší sestra Eliška Kateřina. Z té doby pocházejí prameny k její milostné aféře. Je to hlavně výpověď Jiříka Wagnera z 19. října 1619 a další dvě písemnosti, které kovářovu výpověď potvrzují a obohacují. Dovídáme se z nich, že služka Eva Hlavatá z Přehvozdí zprostředkovávala setkání mezi Eliškou a Jiříkem. Z jejího přiznání z 24. října 1619 vyplývá, že rodinné vztahy nebyly u Smiřických zrovna růžové. Eliška Kateřina ... „ na paní mateř svou naříkávala, že jí vždycky laje, že není pěkná a že nerovně chodí, a kdyby věděla, že by preč do některého města ušla a tam se šitím živila...“ Zdá se, že při nedostatku šlechtických kandidátů na sňatek trpěla sexuálním nevyžitím spojeným s komplexy, neboť Smiřické šlechtičny v poslední generaci moc krásy nepobraly. A tak hledala partnera mezi poddanými a stírala tak sociální rozdíly obou vrstev. Před Jiříkem Wagnerem se pokoušela získat Martina Rosporejtera, jistého barvíře Jiříka a klíčníka Václava, který „ ... věci o milování spisoval a jí, šlechtičně, o tom oznamoval, toho spisování někdy i dvakrát za den dodával...“

Na jaře roku 1608 postupovalo z Moravy do Čech císařské vojsko vedené císařem Matyášem. Tehdy se rodina Smiřických uchýlila na hruboskalský zámek. Tam dozrál plán Elišky Kateřiny, která se rozhodla odejít s Jiříkem Wagnerem, usadit se na některém Smiřickém panství a živit se šitím. Za blíže neznámých okolností byla akce prozrazena a do rukou regenta Jeronýma Bukovského se dostaly Eliščiny psaní Jiříkovi, který je obratem ruky předal Zikmundu Smiřickému. Zikmund Smiřický ze Smiřic dceru nevydědil (byl rozhodně mírumilovnější, než jeho manželka), neměl však již možnost incident řešit, neboť ještě téhož roku zemřel. Eva Hlavatá s Jiříkem si pobyli několik let v českodubském vězení, z něhož byli posléze propuštěny. Eliška však dopadla hůře - byla vězněna dalších 11 let. Rodinný přítel, Rudolf ze Stubenberka, se po čase pokusil najít východisko z této situace -radil Jaroslavu Smiřickému, aby přidal Elišce osm tisíc zlatých a aby ji provdal, což však její bratr kategoricky odmítl, jako podvod (Eliška by totiž při sňatku nebyla panna).

Po čase se Rudolf ze Stubenberka setkal s Eliškou Kateřinou na Hrubé Skále a vypovídá o tom : „... táž Eliška Kateřina v nějakém sklepu v zavření zůstávala a od Její Milosti mateře a bratra dána byla ... Ano, táž Eliška Kateřina mně o své těžkosti všechno oznámila a pro Boha prosila, abych se k tomu přičinil a k mýmu švagru, strejci a poručníku jejímu přimluvil, jak by jí z toho pomoženo býti mohlo...panu otci svému k smrti pomohla, předkládal a pokudž jest jaký plod v životě jměla, aby toho netajila...Na to dotčená Eliška Kateřina k tomu ke všemu, že jest s týmž kovářem zle živa byla se přiznala, plačíce naříkala, co jest tu z vnuknutí ďábelského učinila a čeho se dopustila, že již tomu neví co říci, ale že plodu v životě žádnýho jest neměla, neb když jsou ten skutek činili, že jest do ní nic nepouštěl, než že to v košili zůstávalo…

Po čase, ještě za života Albrechta Václava Smiřického, přiměl Rudolf ze Stubenberka Elišku Kateřinu k vlastnoručnímu sepsání jejího přiznání ke smilstvu s Jiříkem Wagnerem. Za přítomnosti Jeronýma Bukovského jí znovu nabízel nerovný sňatek. Uplynulo několik let a po smrti Albrechta Jana Smiřického byla opět nastolena otázka dědictví. V úvahu nepřicházel dementní Jindřich Jiří, oprávněnými nástupci byly tedy jen obě Albrechtovy sestry. Statků se měla ujmout starší Eliška Kateřina, která však byla ve vězení. Rozsáhlé jmění spravovala její mladší sestra Markéta Salomena Slavatová, jež se snažila si pojistit nárok na dědictví tím, že přijala poručnictví nad slabomyslným bratrem. Využila samozřejmě přátelství několika direktorů, zejména Václava Viléma z Roupova, jemuž „darovala“ částku 50 000 kop grošů. Při pozdějším řešení dědického sporu se vycházelo z ustanovení zemského zřízení o ztrátě nároků v tom případě, že by „ která panna panenství svého nezachovala“ Rudolf ze Stubenberka k tomu ještě dodal, že Markéta Salomena se k „svým rodičům vždycky poslušně a cerkovsky chovala.“

Tehdy se však Elišce začalo blýskat na lepší časy - z jejího vězení ji vysvobodil zchudlý šlechtic Ota Jindřich z Vartemberka a v domění, že se žení s velkým majetkem Smiřických, se s Eliškou koncem roku 1619 oženil. Oba novomanželé se usadili v Jičíně a odtud se pokusili ovládnout jak Kumburské, tak i Českodubské a Hruboskalské panství. Jediné panství, které se jim však podalo a bylo jim věrné, bylo Jičínské panství (proto také není Eliška Kateřina uvedena v seznamu majitelů Černokosteleckého panství). Jindřich Slavata, manžel Markéty Salomeny, se snažil urovnat poměry tím, že jménem své manželky obžaloval Otu z Vartemberka. Ten se však nemínil postavit před direktory a do Prahy přijel až v lednu roku 1620, kdy případ začal řešit nový král Fridrich Falcký. Nicméně i tehdy rozhodl zemský soud ve prospěch Slavatových, Ota byl uvězněn a královská komise spěchala převzít statky Elišky Kateřiny. Do Jičína dorazili v sobotu 1. února 1620. Paní Eliška Kateřina z Vartemberka je vpustila do města až po příslibu městské rady, že stojí na její straně. Následovalo jednání na radnici, kde „kupodivu“ všichni změnili své původní stanovisko, takže Elišce Kateřině zůstalo věrných jen několik desítek mušketýrů. Poté se komise odebrala do zámku. Při prohlídce pokojů přišel málem o život Jeroným Bukovský, kterého chtěla Eliška Kateřina zastřelit. V jejích očích byl totiž nepřítel na život a na smrt, neboť to byl právě on, kdo oznámil Zikmundu Smiřickému činy jeho dcery, a k tomu to byl nespíš on, kdo najal jistého Václava Zelinku, aby zabil jak Vartemberka, tak i Elišku. Atmosféra v zámku houstla, a kolem 5. a 6. hodiny večerní sestoupila Eliška do sklepení a nejspíše ona zapálila sudy se střelným prachem umístěné ve sklepě. Přímo, nebo na následky zranění zemřelo více, než 40 lidí, mezi jinými i těhotná Eliška Kateřina. Prvotní výbuch však Eliška přežila, s těžkými popáleninami se dostala nad suť, kde však byla poddanými surově okradena o šperky a byly z ní strhány šaty. O její tělo se postaral měšťan Jan Vobešlo, který ji oblékl a opatřil rakev. Pohřbena byla na hřbitově u svatého Jana na Koštofranku.

Toho roku se však již nad Čechami stahovala černá mračna, která vyvrcholila bitvou na Bílé Hoře 18. 11. 1620. Bílá Hora byla začátkem tragických let nejen pro městečko, ale i pro samotné panství. Už deset dní po bělohorské bitvě obsadilo Kostelec císařské a bavorské katolické vojsko; vojáci zámek i městečko značně poplenili. Markéta Slavatová musela jako nekatolička odejít ze země, svého majetku se však nevzdávala. Unikla do Německa a vzala s sebou i slabomyslného bratra Jindřicha Jiřího. Poručníkem nad Jindřichem Jiřím se však oficiálně stal Albrecht z Valdštejna, který svého svěřence dostihl až v Hamburku, odkud ho převezl na Hrubou Skálu, kde 7.4. 1630 mezi 5. a 6. hodinou ranní zemřel jako poslední mužský člen svého rodu . Pohřben byl v kostele v Rovensku vedle svého praděda Zikmunda Smiřického. Jindřicha Jiřího však upřímně želel pouze prostý lid. Díky patronátu nad Jindřichem Jiřím vymohl na císaři Albrecht Václav Eusebius Popel z Valdštejna téměř celý majetek Smiřických. Albrecht z Valdštejna také poukazoval na císařské privilegium vydané císařem Rudolfem II. Podle tohoto privilegia nesměly být konfiskovány statky politických provinilců. Toto privilegium si v té době neodvážil připomenout císaři nikdo jiný, než Valdštejn, který celé Černokostelecké panství, včetně zboží Škvorec a Uhříněves, obratem ruky prodal v roce 1623 za 600 000 kop míšenských grošů knížeti Karlu z Lichtenštejna, v té době nejmocnějšímu muži v Čechách. Nakonec však Valdštejn slevil 266 666 zlatých, neboť panství bylo ve špatném stavu. Již roku 1634 se však opět dožadovala svého majetku Markéta Salomena. Toho roku žádala o navrácení všech statků Smiřických. Za její žádost se dokonce postavil i kolínský kurfiřt. Tato žádost však byla zamítnuta. V letech 1638, 1640, 1643 a 1648 se vracela Markéta Salomena se Švédskou a Saskou armádou do Čech, aby se ujmula majetku, vždy však jen na krátko. Po smrti Markéty Salomeny, někdy v 50. letech, se ujmul navrácení majetku její syn Albrecht Jindřich Slavata, po jeho smrti vdova Emílie Slavatová z Hollandu-Brederode se svým druhým manželem Bohumilem Windischgrätzem, který teprve 26. července 1665 dosáhl jistého odškodnění 500 000 kop grošů míšeňských. Valdštejn i císař nabízeli Markétě Salomeně určitou část majetku, ona však vždy odmítla s opodstatněním, že požaduje celý majetek Smiřických. O navrácení majetku Smiřických žádali ještě roku 1830 Alfred a Veriand Windischgrätzové, ovšem marně.

Lichtenštejnové patří mezi velmi staré rody, svůj původ kladou do Štýrska až do 12. stol. Kromě štýrské linie, která později vymřela, tu byla od 13. stol. rakousko-moravská větev, která u nás od počátku vlastnila některé statky, i když jádro rodového majetku zůstávalo v rakouských zemích. Jindřich obdržel od českého krále Přemysla II. hrad Mikulov i s panstvím, a tak se Lichtenštejnové natrvalo usadili na Moravě a stali jedním z nejmocnějších a nejbohatších rodů, když už Jan L. držel koncem 14. stol. 23 panství. Další členové rodu byli v královských službách jako zemští moravští hejtmané, nejvyšší sudí apod. V 16. stol. koketovali s reformací, ať už s německou, či českobratrskou, jako např. Jiří Hartmann či dokonce Karel, ale vždy se vrátili zpět ke katolictví. Ten také jako první obdržel titul říšského knížete a získal obrovské bohatství. Majitelé Černokosteleckého panství z rodu Lichtenštejnů pocházeli z feldsberské větve, založené Jiřím III. (+ 1484).

Karel I. z Lichtenštejna byl po porážce českých stavů pověřen císařem Ferdinandem II. správou Čech, kdy měl zejména krvavě potrestat vůdce odboje a zahájit násilnou rekatolizaci země. Jako předseda mimořádného soudního tribunálu zajal s Valdštejnovou pomocí všechny „provinilce“, pokud neuprchli, a umožnil tak jejich potrestání. Zároveň se při konfiskaci jejich majetku obohatil. Spolu s Valdštejnem, Pavlem Michnou, holandským kupcem Janem de Witte, známým pražským židovským boháčem Jakubem Baševim a dalšími vytvořil s císařovým povolením v roce 1622 zvláštní konsorcium, které dostalo právo vykupovat starou dobrou minci a z ní pak razit novou „dlouhou minci“, která měla mnohem menší hodnotu. V této znehodnocené minci později členové konsorcia zaplatili koupené zkonfiskované statky. Výsledkem činnosti konsorcia byl ohromný státní bankrot, který ožebračil především ty nejchudší.

Všechny zmíněné události se citelně dotýkaly především poddaného lidu, který musel robotovat na svou vrchnost a navíc byl ekonomicky i fyzicky ničen vojsky obou stran. Procházející i bojující vojáci drancovali, vypalovali a zabíjeli. Není proto divu, že už v roce 1626 vypukly na Černokosteleckém panství selské bouře.

Stupňující se útrapy a sílící rekatolizační tlak vedl v roce 1627 k velkému selskému povstání na Čáslavsku a Kouřimsku. Ohniskem tohoto povstání, v němž významnou roli vedle některých šlechtických emigrantů se hrál čáslavský nekatolický kněz Matouš Ulický, bylo v lesnaté krajině mezi Čestínem, Kácovem a Uhlířskými Janovicemi. Zde se v létě 16287 shromáždilo značné množství sběhlých poddaných, čeledínů i podruhů. Celou akci podporovalo velení dánských armád ve Slezsku, které sem vyslalo svého exponenta Fridricha Christpeinse. V době kolem 24. srpna selské houfy zaútočily na statky katolických šlechticů na rozhraní Kouřimska a Čáslavska. Vzbouřenci také vtrhli do samotné Kouřimi a vypálili zámek ve Svojšicích, tedy v bezprostřední blízkosti černokosteleckého panství. Hrozilo i jejich spojení s dělnictvem kutnohorských dolů a hutí. Nakonec byly selské houfy poraženy a vůdcové povstání - včetně Matouše Ulického - po krutém mučení v Čáslavi většinou zemřeli - dne 11. září 1627 byl Matouš Ulický popraven. Nejprve mu byla uťata pravá ruka, potom hlava, tělo rozčtvrceno a části těla nabodeny na kůly pro výstrahu ostatním. Předtím zemřel v prostějovském vězení 80letý Jakub Ulický, otec Matouše, který prý pocházel z Černého Kostelce. Karel I. z Lichtenštejna skoupil 14. srpna 1623 konfiskáty Českého Brodu a Kouřimi a vytvořil z nich Plaňanské panství. Byly to tyto konfiskáty : 1. Plaňany - tvrz a městečko s pivovarem; Přebozy - ves a tvrz; Žhery s dvory - vše za 42 995 kop grošů 2. Cerhýnky - tvrz i ves s dvorem poplužním za 5533 kopy grošů 3. Syneč - tvrz a ves s dvorem poplužním a ovčínem; část Vitic; Chotýš - tvrz a ves; Sedliště a dva mlýny - vše za 12 286 kop grošů 4. Kouřimské konfiskáty : v Nesmění kmetský dvůr s platem; v Chotýši kmetský dvůr s platem, v Zárybnících dvůr s loukami; les u Hryzel; les u Nesmění; Lipskou horu s lesy; rybníky Veliký a Strašík u Kouřimi; rybník Baba a tři další u Kouřimi; Veliký a Bílkovský mlýn; Ždánice - ves s lesy, rybníky a dvorem; dvory : Běšiny, Svatošov, Diblíkov, Bubinov, Třebovle, Broučkov a mlýn nedaleko Kouřimi - vše za 73 568 kop grošů 5. Českobrodské konfiskáty : Ves Krupá; část Přistoupimi; Nová Ves; v Pečkách na Podbabí 2 krčmy s kovárnou a masným krámem; dva kmetské dvory v Kounicích s platem 2 kopy a 4 groše; plat 1,5 kopy grošů na dvoře ve Kšelích; 9,5 kopy záhonů rolí a dědiny, rybníky Nový a Mlýnský, les Biskupský s lukami u Tismic; Tismice - ves a tvrz s dvorem a mlýnem; Štolmíř; lán dědiny u Štolmíře; všechny naturální daně ve Štolmíři (191 korec 1 věrtel 2 čtvrti pšenice, 381 korec 3 věrtele ovsa); Liblice - ves a tvrz s panským dvorem a vše, co obec koupila 30. června 1583; dva kmetské dvory v Kounicích; Vrátkov s dvorem poplužním; dvůr Vosalov; mlýny : Předměstský se 3 koly, Tismický o 1 kole, Liblický o 2 kolech a Nouzovský o 1 kole; 24 rybníky; tři ovčíny - vše za 89 575 kop grošů.

Po roce 1627, kdy zemřel Karel I. a nastoupil jeho syn Karel II. Eusebius, dále pokračovaly válečné akce i nucená rekatolizace. Roku 1627 byla černokostelecká fara obsazena polským dominikánem Antonínem Ciborským. 22. března 1628 píše knížeti Lichtenštejnovi : „Obracení lidu na víru katolickou v Kostelci s pomocí boží dobře se daří. Nejen z Kostelce, ale i z okolních vesnic scházejí se k službám božím...“ V tomto dopise projevil Ciborski názor, že by kníže neměl poddané k víře nutit násilím, protože jen dobrovolné přistoupení k víře se líbí Bohu. Kníže Lichtenštejn však nebyl s Ciborskim spokojený. Z jistého zdroje se o Ciborskim dozvěděl, že prý dosud nikoho na víru neobrátil, lid mu nerozumí, protože mluví jen polsky, prý zanedbává kázání, často vínem i kořalkou se opíjí atd. Proto byl Ciborski brzy nahrazen kolínským farářem Martinem Ignácem Wodným. Avšak knížeti nebyla loajálnost s nekatolíky vhod, a tak nařídil, že všichni musí do svátku Božího těla vykonat zpověď, a kdo neposlechne, bude na něho naléháno, dokud se nepodá a na víru nepřestoupí. Kníže dále nařídil, že kdyby někteří poddaní snad chtěli prosit o prodloužení této zpovědní lhůty, aby každého posla, nesoucí takovouto prosbu, dal zámecký regent spráskat a písaře oné prosby uvěznit. Aby se lid na Černokosteleckém panství ochotněji a rychleji na víru obracel, poslal kníže na pomoc silný vojenský oddíl. Ten se pak všemožně staral o obrácení poddaných, zvláště stříbrnoskalických, na víru. Ihned po svém nastoupení, poslal Martin Wodný knížeti dopis, v němž říká, že již všichni poddaní jsou katolíci, kromě nedospělých a několika vzdorovitých. Ale ani Wodnému se v Kostelci nelíbilo, neboť těch vzdorovitých bylo na Kostelecku stále ještě mnoho. Tehdy byl ve funkci hejtmana Černokosteleckého panství Přech Svatkovský z Dobrohoště, lidem přezdívaný Kobylka. Přech měl na panství velmi špatnou pověst. Jeho drzost a nepoctivost šla tak daleko, že ho kníže zbavil úřadu a uvěznil na kosteleckém zámku. Představu o něm si můžeme udělat z následujícího příběhu : Roku 1630 ukradli zloději pražským řezníkům kdesi v hospodě pár volů. Voly pak zavedli do Vyžlovky k sedlákovi Vlčkovi, aby je koupil. Sedlák váhal a proto se šel poradit se Svatkovským. Ten dal Vlčkovi 3 dukáty, aby mu ty voly koupil. Panský řezník pak v Kostelci zabil, maso a kůži prodal a peníze odvedl hejtmanovi. Ovšem ten zloděj byl chycen a uvězněn. Ve vězení prozradil vše na Vlčka. Řezníci se samozřejmě domáhali odškodnění a potrestání Vlčka. Tu Svatkovský, jemuž šlo o vlastní kůži, kázal Vlčkovi utéct z panství. Opuštěného Vlčkova gruntu se pak sám „ujal“ a Vlčka potom již nikdo nikdy neviděl. Po těchto útrapách si jistě celé Čechy oddechly, když byl 24. října 1648 podepsán tzv. Véstfálský mír, ukončující třicetiletou válku. Odsun Švédských vojsk z území Českého království však trval další rok. Jakmile však byla ukončena třicetiletá válka snesla se na Černokostelecké panství jiná pohroma - tehdejší císařská komise odhalila Valdštejnův a Lichtenštejnův podvod. Přišlo se nejen na podvod s mincovnictvím, ale i na úmyslně špatný výklad závěti Jaroslava Smiřického a na nesprávný rozsudek v této záležitosti. Vyšetřující komisaři po důkladném rozboru závěti Jaroslava Smiřického a konfiskačních nálezů zjistili následující : Valdštejnem a Lichtenštejnem ovlivněná komise neprávem rozhodla, že fideikomisní statky na základě poslední vůle Jaroslava Smiřického náležejí Jindřichovi Jiřímu. V závěti bylo přímo uvedeno : „V případě, že by nejstarší, na něhož statky přijíti mají, byl snad na rozumu nedostatečný, právo děditi přejde na toho, jenž po něm jest nejstarší.“ Podle toho byl Albrecht Jan skutečným majitelem celého fideikomisu, a protože byl Albrecht Jan „rebelant“ měly všechny statky připadnout císaři. Následkem toho, bylo Černokostelecké panství zkonfiskováno ve prospěch císaře. Dne 8. ledna 1653 se tohoto majetku ujala královská komora a Karel II. Eusebius byl povinen zaplatit škody vzniklé z podvodů jeho otce. V říjnu 1654 se do Kostelce dostavila císařská komise, která sesadila vrchnostenské úředníky a dosadila nové, v čele s hejtmanem Jiřím Mařanem Bohdaneckým a purkrabím Jindřichem Náchodským. Pro knížete byla tato záležitost velmi nepříjemná a proto prosil císaře Ferdinanda III. o milost a nabízel mu finanční náhradu. Dne 9. listopadu 1655 byla tedy ujednána nová smlouva, podle které byly tyto statky Karlovi II. vráceny, ale musel jako náhradu zaplatit 400 000 zlatých rýnských a 20 000 měřic žita. Sotva byl však urovnán spor o černokostelecké panství, vyvstal spor druhý, týkající se mincovních podvodů. Císař nyní žádal, aby Karel Eusebius vrátil 298 hřiven ryzího stříbra a 263,5 dukátu. Po několikaletém vyšetřování byla odhadnuta škoda způsobená Karlem I. z Lichtenštejna na 31 000 000 zlatých. Za tyto otcovi podvody byla na Karla Eusebia uvalena pokuta v hodnotě 401 000 zlatých. Po splátce 25 000 žádal Karel císaře prominutí zbytku dluhu (tzv. Generální absolutorium), prý aby „nemusel denně slýchati, jak jest jeho zvěčnělý otec lidem v hubách k největšímu posměchu a aby přece alespoň v hrobě již měl pokoj.“ Generálního absolutoria dosáhl teprve roku 1666, když zaplatil dalších 250 000 zlatých. Kníže Karel II. z Lichtenštejna a Nicholasburku zemřel 2. února 1684 v Kostelci nad Černými lesy. Za jeho vlády se na Černokosteleckém panství připomínají tito hejtmané : Jan Nikolín (1666), Theofil Royta (1675), Leopold Lorenz Laiter a Jakub Šrajner. V letech 1672-1677 na jeho příkaz nechal sepsat hejtman Leopold Lorenz Laiter z Tannenberka, písař J. K. Auvalský a porybný Š. K. Svoboda tzv. Zlatou knihu, velmi dobrý urbář celého panství, kde je výborně popsán černokostelecký renesanční zámek. Je to silný foliant o váze 16 kg, který je opatřen zlatou ořízkou a podle toho má i svůj název. Obsahuje cca 900 stran záznamů, kde jsou přeměřeny všechny pozemky, spočítali všechen majetek na panství, detailně popsali všechny zámky, tvrze, dvory a poznamenali, kolik každý z osedlých hospodářů je povinen odevzdávat úroků a jakou má povinnost roboty výjezdní i pěší. Jedná se o nejdokonalejší urbář sepsaný v českém jazyce. Zajímavé však je, že Zlatý Urbář uvádí jako jediný historický pramen u černokosteleckého městského znaku barvy přikrývadel a točenice modro - červená, i když to odporuje základnímu pravidlu heraldiky. Do této knihy se zapisovalo i později, takže obsahuje poznámky až do roku 1725. Hlavním autorem tohoto urbáře byl však Šimon Karel Svoboda, o kterém by bylo slušné si říci několik slov.

Šimon Karel Svoboda se narodil asi roku 1637 v Kostelci. Svou kariéru začal jako černokostelecký kontribuční písař. Roku 1677 byl „pro jeho velikou znalost panství“ jmenován porybným. Na toto jmenování měla vliv i manželka Kateřina Bolelousková z Kroměříže, s níž se oženil roku 1655. Kateřina vlastnila ve Svatbíně svobodný statek a zemřela roku 1674. Svoboda se tedy podruhé oženil, ovšem i druhá manželka zemřela náhle (+ 1679). Obě tato manželství byla bezdětná. Roku 1680 se tedy oženil potřetí s Voršilou Puchamerovou. Roku 1681 však Svoboda zemřel a Voršila se velmi brzo vdala za měšťana z Kolína. Z tohoto třetího manželství se narodila dcera Marie Anna (1680-1681), která však záhy zemřela. Ve své závěti odkazuje Svoboda své manželce 150 zlatých, 1 pár koní a dům se zařízením v hodnotě 955 zlatých.

Hospodářská konsolidace po válce třicetileté probíhala za stále se zvyšujícího tlaku na poddané, který byl mnohde spojen s přímým fyzickým násilím ze strany panských úředníků. To vše vyvolávalo nepřetržitý boj poddaných proti vrchnostem, který vyvrcholil velkým selským povstáním v roce 1680, kdy se v zemi navíc objevila morová nákaza. Na Kolínsku vypuklo toto povstání na panstvích Poděbrady, Kolín a Kostelec nad Černými lesy. Černokosteleckému panství v dubnu 1680 hrozilo, že se sem rozšíří povstalecké akce ze sousedních panství Kounice a Malešov. V době před 15. dubnem se vzbouření sedláci z Černokostelecka sešli v blízkosti Olešky, kde si vybudovali opevněný tábor. Ten se stal cílem dalších vzbouřenců, zejména z Malešovského panství a od Čáslavi a Kácova. Ti dorazili do Olešky delším pochodem přes Uhlířské Janovice, Bláto, Skvrňov, Bohouňovice, Radlice a Krymlov. Proti vzbouřencům bylo posláno silné vojsko, vyjednávání však dlouho nevedlo k cíli, vzbouřenci se nechtěli rozejít, pokud by se jim nedostalo satisfakce na jejich stížnosti. Povstání bylo nakonec potlačeno zradou, vůdcové byli označeni a potrestáni. K plánovanému útoku na černokostelecký zámek nedošlo, oddíl sedláků, který tam táhl z Kounického panství, byl u Českého Brodu rozprášen, vůdcové zatčeni a uvězněni v Kolíně. V důsledku povstání byl vydán robotní patent upravující povinnosti nevolníků vůči vrchnostem; stanovil - pokud nešlo o naléhavé žňové práce - nejvýše tři dny roboty v týdnu.

V této době však již Černokostelecké panství patřilo Janu Adamovi I. Ondřejovi z Lichtenštejna. Jan Adam byl velmi dobrý hospodář, a tak brzy zaplatil dluhy po otci a značně rozšířil rodový majetek. Byl císařovým komořím, tajným radou a rytířem zlatého rouna. Roku 1681 se oženil s Admuntou z Dietrichštejna. Po smrti otce roku 1684 prošel osobně všechna zděděná panství a zavedl potřebné hospodářské reformy. Zejména snížil na svých panstvích nadměrný správní aparát v průměru na polovinu. Ač byl velmi mírumilovný židům nepřál. Dekretem ze dne 7. září 1686 zakázal židům na Černokosteleckém panství konat bohoslužby. 17. července 1711 založil kníže Jan Adam na panstvích Černokosteleckém, Uhříněveském a Škvoreckém chudinský fond. Z panských důchodů bylo každý rok vypláceno 750 rýnských žebrákům a 750 rýnských nejbližšímu klášteru. Tento chudinský fond fungoval na těchto panstvích až do roku 1945. 18. ledna 1699 koupil ze 115 000 zlatých od švábského hraběte Jakuba Hannibala III. svobodné panství Schellenberk. O 13 let později získal od téhož hraběte ještě říšské panství Vaduz. Touto koupí zajistil Jan Adam svému rodu právo hlasovat v říšském sněmu. Roku 1719 byla obě tato panství spojena v jeden celek - samostatné knížectví Lichtenštejnsko, které trvá dodnes (pro zajímavost - nynější vládce Lichtenštejnského domu se jmenuje Jan Adam II.).

Přelom 17. a 18. století přinesl českým zemím a tedy i Černokosteleckému panství relativní klid. Lichtenštejnové, kteří zde během druhé poloviny 17. století úspěšně dokončili rekatolizaci, se ze svého panství snažili všemožně získat maximální výnosy, a proto podporovali hospodářské podnikání. 9. května 1712 povolil císař Karel VI. na doporučení vrchnosti Kostelci dva nové výroční trhy. Jan Adam I. byl 15. června 1712 raněn mrtvicí a nazítří zemřel ve věku 56 let. Protože Jan Adam přežil oba své syny (Karla Josefa a Františka Antonína), připadl rodinný fideikomis mužským potomkům z Gundakarovy větve a jeho 5 dcer se rozdělilo o alodiální panství.

Po Janu Adamovi z Lichtenštejna se v roce 1712 ujímá správy Černokosteleckého panství jeho dcera Marie Terezie Savojská, která mimo to vlastnila ještě panství Škvorec, Plaňany, Uhříněves, Kounice, Rataje a Čechy pod Kostířem. Ovšem dědic fideikomisu kníže Antonín Florián z Lichtenštejna závěť právně napadl. Osmnáctiletá Marie Terezie, na Černokosteleckém panství lidově zvaná Cafojka, se usadila na kosteleckém zámku a vedla odtud dlouholetý spor se svým mocným strýčkem. Vleklý spor probíhal u zemského soudu. Plaňany byly ihned přiřčeny Antonínu Floriánovi, protože jej získal Karel z Lichtenštejna již před rokem 1623. Ostatní panství byla přiřčena Marii Terezii teprve výrokem zemského soudu z roku 1717. K narovnání došlo teprve po smrti knížete Antonína Floriána, kdy jeho syn Josef odprodal Marii Terezii Plaňany ze 300 000 zlatých.

Na podzim roku 1713 se v Kostelci utábořil pluk kyrysníků, kterému velel Tomáš Emanuel vévoda Savojský (viz obrázek). Zde vznikla velká láska, která vyvrcholila sňatkem dne 24.10. 1713 a již 23.11. 1714 se narodil syn Evžen Jan. Roku 1729 však tato idylka skončila - toho roku zemřel její choť vévoda Tomáš Emanuel na neštovice a byl pohřben ve vídeňské svatoštěpánské katedrále. Roku 1734 zemřel i její jediný syn Evžen - zemřel při tažení v Mannheimu na zimnici. Mladý Evžen měl před sebou skvělou budoucnost, dokonce byla pro něho vybrána i nevěsta z italské Massy. Avšak Marie Terezie patřila k lidem, které utrpení zoceluje. Svůj oblíbený Kostelec, se kterým byly spjaty její nejkrásnější životní vzpomínky, toužila povznést všestranně. Dne 4. března 1736 vydala velké privilegium, kterým potvrzuje a rozhojňuje Kosteleckým jejich dosavadní výsady a především ruší pro obyvatele Kostelce nevolnictví. Od té doby mají být Kostelečtí svobodně svobodni se svými ženami, dětmi a příštími potomky, své děti mohou dávat podle své libosti na studia, na řemesla i posílat do ciziny, smějí se svobodně přižeňovat nebo přivdávat kamkoli a své životní partnery získávat odkudkoli bez překážek od příštích vrchností. Mohli též svobodně obchodovat a odkazovat svůj majetek. Ovšem jejich grunty byly nadále poddanské, tj. platily se z nich nadále vrchnostenské dávky i rustikální kontribuce. V ostatních obcích však poddanství trvalo dál. Toto privilegium vydala kněžna na přímluvu černokosteleckého děkana Františka Rafaela Koliandra, za což mu byl Kostelec patřičně vděčný - za jeho života každý rok 5. listopadu, na den jeho narození, byla za něho sloužena mše a po jeho smrti měla být tato mše sloužena jednou za padesát let, v den jeho smrti. Tato svoboda se každý rok patřičně slavila, podle tohoto přesného pořádku : „Dne 1. měsíce máje shromáždí se mládenci a panny na rathouse. Pak jdou před farní dům a jeden z mládenců na místě všech krátkou orací suplicíruje o praporečky, které v sakristii skryté pozůstávají, jakožto oznámení radovánek. Pak dá jim farář krátké naučení, by své radovánky v počestnosti konali a na svou milostivou vrchnost nikdy nezapomněli, ale za ni se modlili. Nato jim vydá praporečky, s kterými přímo do zámku panského jdou a tam milostivé vrchnosti poklonu učiníce, odtud zase do chrámu Páně kráčejí, kdež se konná kázání, zpívaná mše sv. a Te Deum. Po mši sv. jde mládež na ofěru. Co na oltář položí, to jim farář opět vrátí a ze svého ještě přidá. Po mši praporečky ve faře odevzdají a farář po napomenutí je propustí.“ Tato slavnost se však časem přestala konat. Kdy se tak stalo, neví se. Dále udělila Marie Terezie Kosteleckým některé další výhody, např. Kostelecká obec měla právo pastvy na panských pastvinách, také darovala městu radnici, přilehlé mastné krámy a Lázeňský dům pod zámkem. Na svých panstvích se vévodkyně věnovala především péči o duchovní blaho poddaných. Její rozsáhlá stavební činnost vyplývala z patronátní povinnosti majitele panství ke kostelům na panství. K nově vystavěným kostelům patří především černokostelecký chrám sv. Andělů Strážných, vystavěný v letech 1735-1737. Dva roky po vysvěcení věnovala do něho vévodkyně pět oltářů, zhotovených vídeňskými umělci. Za její vlády byly vystavěny, nebo přestavěny tyto kostely : • Poříčany - starý kostel byl v roce 1750 zbořen a nový od základu vystavěn. Stavbu prováděli otec a syn Tomáš Budil a Václav Budil. • Lstiboř - v roce 1747 byl vystavěn od základu nový kostel. • Tismice - pro sochu P. Marie z doby Karla IV. dala vévodkyně zhotovit nový hlavní oltář. • Aldašín - barokní přestavba z roku 1759. • Horní Kruty - v letech 1740-1743 zde byl vystavěn nový kostel. • Bylany - kostel byl roku 1770 nově přestavěn. • Konojedy - kostel byl znovu vystavěn roku 1765. Vévodkyně věnovala pro tento účel 2 000 zlatých. • Štolmíř - Marie Terezie dokončila stavbu kostela, kterou začal stavět roku 1710 kníže Jan Adam z Lichtenštejna. • Stříbrná Skalice - roku 1730 zde byl nově vystavěn kostel sv. Jana Nepomuckého.

Avšak Marie Terezie Savojská nejen zvelebila kostely a fary, nýbrž zřídila také fondy, ze kterých bylo možno čerpat peníze na jejich stálou údržbu. Kromě donace poskytovala vévodkyně na požádání ještě kostelům menší částky na mimořádné výdaje - např. na zhotovení ornátu. A ještě jedna zajímavá donace - vévodkyně dala roku 1765 postavit na všech svých panstvích v poli sochu sv. Donáta, patrona proti krupobití. Na údržbu a opravy těchto soch určila úroky z jistin 30 zl. pro každou sochu. Tak vzniklo na Černokostelecku velmi oblíbené přísloví „Stojíš jak Donát u Svrabova“. Záhy po té, dne 4. ledna 1766 zřídila zvláštní fond, který obsahoval 12 stavovských 5% dlužních úpisů v celkové výši 22 206 zlatých. Z tohoto fondu měla být poddaným poskytována pomoc v případě požáru, krupobití aj. Pro Černokostelecké panství z tohoto fondu připadalo 7 921 zlatých. Ve své sociální politice vévodkyně nezapomínala na přestárlé, chudé a opuštěné. V Kostelci existoval špitál pro chudé již od 16. století, zřízený Jaroslavem Smiřickým pro 7 osob. V roce 1714 zvýšil vévoda Emanuel Tomáš počet chovanců na 12. Vévodkyně zdvojnásobila roku 1726 jejich počet na 24. Záslužná byla její školská reforma z 15.8. 1755. Tehdy zřídila nadaci pro jednotlivá panství, podle nichž dostávali učitelé pevný plat od vrchnostenského úřadu a od lesního úřadu bezplatně dříví na topení. V posledních letech života ji znepokojovalo pomyšlení, že se mohou na jejích panstvích dít křivdy na poddaných, o kterých se vůbec nedovídá a tudíž je nemůže napravit. Proto dala faráři veřejně vyhlásit prohlášení, že „poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.“ Kněžna se dožila v plné aktivitě požehnaného věku 77 let. Ještě za hladomoru v letech 1770-1771 pomáhala účinně trpícím. Zemřela ve Vídni 10. února 1772 a byla pohřbena v chrámu sv. Štěpána. Ve své závěti byla celá řada dílčích odkazů, zejména pro církevní instituce a služebnictvo. Všem poddaným odpustila nedoplatky do vrchnostenského důchodu. Chudým panství černokosteleckého odkázala 1 000 zlatých. V paměti lidu žila ještě velmi dlouho jako pověstná Bílá paní. Tato Bílá paní se údajně zjevuje ve škvoreckém zámku a také ve starém barokním zájezdním hostinci U Lva v úvalech. Podnes na ni však vzpomíná pouze vděčný Kostelec, na ostatních svých panstvích upadla v zapomenutí.

V dubnu roku 1738 konal na Černokosteleckém panství známý jezuita Antonín Koniáš osmidenní misii. Koniáš si prý velmi pochvaloval, jak se mu tato misie v Kostelci výborně podařila. Následující války o dědictví rakouské ani válka sedmiletá Černokostelecko kromě několika průchodu vojsk nijak nezasáhly. Dne 10. června 1742 po bitvě u Chotusic přijelo do Kostelce 400 pruských husarů. Dne 13. června k nim dorazilo dalších 4000 pruských vojáků, kteří uložili městu výpalné v hodnotě 21 000. Pro zchudlé město to byla ohromná zátěž. 26. října 1744 vtrhlo do Kostelce 16 000 Prušáků a po nich 31. října 1744 dorazil do Kostelce pruský král Fridrich II. se 40 000 vojáky, kteří však již druhého dne odtáhli k Českému Brodu. 18. července 1757 přitáhly ke Kostelci Prusové naposledy. Černokostelečtí měšťané tehdy uvítali krále Fridricha ranými třešněmi na stříbrné míse. Pruský král byl velmi potěšen a Kostelci neudělil výpalné.

Roku 1754 byla zahájena pravidelná poštovní doprava na Černokosteleckém panství. Prozatím však existovaly pošty v Českém Brodě, Úvalech a Běchovicích. Obce z Černokosteleckého panství se rozdělovaly mezi poštovní úřady v Českém Brodě a Plaňany. V Kostelci byla sice erární sběrna dopisů, ale soukromé dostavníkové spoje mezi Prahou a Kutnou Horou jistě vedly i k tomu, že se často využívalo plaňanské pošty z obcí ve východní části panství. 10. února 1756 vypukl v Kostelci velký požár okolo kostela sv. Jana, jemuž padl za oběť sám kostel s dalšími 20 domky. Ušetřena byla pouze zvonice.

17. července 1759 si kostelecká městská rada stěžovala u vrchnosti na svého primase Jakuba Karáska, že s měšťany zachází jako kdysi se sedláky u Konárovic, že překáží měšťanům v obchodech a že je neopatrný na městskou truhlici.

Dne 12. července 1760 nařídila kněžna, aby se všude na panství zvonilo proti mračnům a bouřím. Tam kde nebylo kostela, nebo zvoničky nechala kněžna zřídit 33 zvoničky. Protože však nebyla její vůle v tomto ohledu vesničany plněna obnovila kněžna 25. června 1764 své nařízení. 7. července také nařídila, aby v době žní se domů vracející lid každý den u kapličky se shromáždil a pomodlil za dobrou úrodu. Po smrti Marie Terezie Savojské se stal držitelem Černokosteleckého panství František Josef I. z Lichtenštejna. Kníže František Josef Jan Adam se narodil 29. listopadu 1726 a od roku 1751 byl manželem Marie Leopoldiny ze Šternberka. Na počátku jeho vlády postupně pominul hladomor a nemoci a zdálo se, že kníže bude pokračovat ve stopách své předchůdkyně. V letech 1772-1774 se však žádný rok moc neurodilo, což bylo způsobeno především květnovými mrazíky a vichry v roce 1772 a později i vysokou robotou. Tíživé robotní povinnosti vedly nejprve k odpírání poslušnosti, místním revoltám a vzpourám a nakonec vyústily ve velké selské povstání roku 1775. Jeho dvě fáze - jarní a letní - se podstatnou měrou dotkly i Černokostelecka. Po 20. březnu 1775 protáhly povstalecké houfy z východních Čech ve dvou vlnách vesnicemi na severním okraji panství. Místy se k ním přidávali „domácí“ poddaní, kteří se chtěli mstít za spáchané křivdy. Proti povstalcům mělo okamžitě zasáhnout vojsko, bylo jich však tolik, že se vojáci většinou omezili jen na ochranu panských sídel. Samotní povstalci byli většinou ukáznění, jejich vůdci a organizátoři za pochodu ku Praze požadovali jen jídlo a pití a nedovolovali plenit. Hlavní houfy se ve druhé polovině března dostaly až před Prahu, kde žádaly o vydání „zlatého“ patentu, kterým byla údajně zrušena robota. Nakonec byli vzbouření sedláci 24. března 1775 vojenskou přesilou rozprášeni a několik stovek uvězněno v pražských věznicích.

Porážkou sedláků u Chlumce nad Cidlinou a před Prahou skončila vrcholná fáze povstání. Represe byly poměrně mírné, aby nebyly ohroženy jarní práce na polích. Povstání samotné však potlačeno nebylo, v době žní se znovu rozhořelo plnou silou. Jednou z hlavních oblastí této fáze povstání bylo Černokostelecko, kde se zámek měl stát cílem útoku povstalců z několika panství. Nakonec došlo mezi povstalci a panskými úředníky k jednání, které skončilo kompromisem. 13. srpna vydala vídeňská vláda pro Čechy nový robotní patent, podle něhož byly robotní povinnosti sníženy, ale peněžní a naturální dávky zůstaly nedotčeny. Pro uklidnění poddaných byl nový patent slavnostně vyhlašován. Poprvé se tak stalo právě v Kostelci, kde ceremoniál proběhl 3. září 1775. K dalším změnám v právním postavení poddaných došlo až s vyhlášením tolerančního patentu a patentu o zrušení nevolnictví v roce 1781. František Josef I. zemřel 18. srpna 1781 a byl pohřben do rodinné hrobky ve Vranově. Za jeho vlády byl v Kostelci obnoven kostel sv. Jana Křtitele. Po jeho smrti se Černokosteleckého panství ujímá jeho nejstarší syn Alois I. z Lichtenštejna, narozený 14. května 1759. V posledním dvacetiletí 18. století prožívá černokostelecké panství velký hospodářský rozkvět, o čemž svědčí i počet domů v jednotlivých obcích : Kostelec měl 152 domy, Český Brod 159, Brník 11, Břežany 41, Bříství 31, Buda 4, Bylany 27, Dobročovice 18, Dobré Pole 36, Doubek 19, Doubravčice 20, Horka 10, Horoušánky 3, Horoušany 37, Hořany 20, Hradešín 18, Hřiby 10, Chotýš 26, Chrášťany 16, Jevany 16, Klučov 25, Konojedy 38, Kozojedy 28, Kozovazy 14, Kounice 90, Krupá 12, Dolní Kšely 27, Horní Kšely 7, Květnice 15, Limuzy 24, Louňovice 6, Lstiboř 28, Masojedy 12, Močedník 12, Mrzky 24, Nučice 31, Oleška 52, Oplany 20, Úvaly 42, Poříčany 50, Prusice 14, Přehvozdí 18, Přistoupim 43, Přišimasy 30, Rostoklaty 22, Stříbrná Skalice 78, Skramníky 17, Skřivany 17, Sluštice 32, Srbín 9, Třebohostice 17, Kostelní Střimelice 34, Svojetice 15, Svatbín 21, Syneč 7, Škvorec 68, Štolmíř 27, Štíhlice 18, Tehovec 15, Tismice 28, Tlustovousy 17, Tuchoraz 17, Nová Ves 16, Vitice 36, Černé Voděrady 44, Vrátkov 19. Vykáň 33, Vyšehořovice 26, Výžerky 18, Vyžlovka 10, Zlatá 10, Žernovka 7, Žhery 15.

Osmdesátá léta 18. století jsou ve znamení prudkého rozvoje hrnčířské výroby. Nově přišlí mistři využili zdejších bohatých zásob hlíny, zvýšili produkci a začali své zboží vozit nebo posílat na vzdálenější trhy, zejména na pražskou Kampu. Roste počet mistrů i pecí, nové dílny, k nimž patřily prosté milířové pece, kde se topilo dřívím, jsou zřizovány přímo u jednotlivých domů ve městě. Do poloviny 19. století se vyráběla tzv. měkota, běžné hrnčířské výrobky poněkud horší jakosti, po roce 1850 přešli černokostelečtí hrnčíři k vypalování „bělniny“, trvanlivějšího a žádaného zboží. Pokračoval i čilý stavební ruch. Vyrůstají nebo se přestavují obytné domy, vedle zmíněné rekonstrukce zámku a dobudování kostela na náměstí probíhá v letech 1777-1783 také výstavba kostela sv. Jana Křtitele.

Roku 1777 vzniká na rozkaz knížete podrobná mapa celého panství. Tato mapa je dnes uložena ve Státním oblastním archivu v Praze.

V této době, kdy byl dostatek dřeva, bylo úmyslně páleno na popel, aby vyloužením vodou byla získána tzv. lesní potaš (flus). Po obcích obcházeli popeláři a kupovali dřevěný popel. V některých obcích byli dokonce někteří poddaní povinni odvádět určitý počet strychů popela do panské flusárny. Na Černokosteleckém panství se nacházela pouze jediná flusárna na místě čp. 237 pod zámkem. U flusárny byl také rybník o výměře 1408 sáhů.

Roku 1792 se v Praze konala okázalá korunovace českého krále Leopolda II. Při korunovačních oslavách byla k uctění královského dvora uspořádána v neděli 12. srpna v Bubenči českými stavy pestrá podívaná : dožínková slavnost selského lidu. Hejtmané všech krajů v Čechách byli pověření, aby vybrali z větších panství 1-3 mladé selské páry a jeden pár snoubenců vstupujících do manželství a dále vhodné hudebníky. Z Černokosteleckého panství byli vybráni snoubenci Josef Pospíšil z Bylan a Dorotka Kučerová z Konojed. Bylo určeno, že každá vybraná nevěsta z venkova dostane darem mimo svatební šat ještě 300 zlatých. Později však byli místo tohoto páru vybráni snoubenci z panství uhříněveského - Václav Jouza se svojí ženou Annou z Chrášťan, „muž dobrých mravů a vzhledné postavy“. Zdá se, že poněkud větší potíže působilo obstarání hudebníků, protože hudebníci byli těžko k zastižení. Nakonec vybral černokostelecký úřad tři bratry z Oplan, kteří rok co rok hrají v hospodách. Byli to Martin Kankura, Jakub Kankura, dudáci a Václav Kankura, houslista. Nakonec se však zúčastnilo muzikantů celkem šest - ještě Lenhard Müller ze Štíhlic, Rupert Strnad ze Stříbrné Skalice a Václav Šindelář ze Svojetic. Dožínková slavnost se velmi vydařila. Podle sčítání u tří bran parku se slavnosti zúčastnilo přes 40 000 osob. Mladí selští manželé Václav a Anna Jouzovi měli veliký úspěch a byli vyhlášeni za nejhezčí pár. Dne 24. srpna 1792 píše jim z nařízení krajského úřadu černokostelecký úřad, že „s radostí se zhošťuje čestného úkolu a sděluje V. Jouzovi a jeho ženě Anně, že jejich Milost nalezla nejvyšší zalíbení v jejich slušném chování a způsobech.“ O dva měsíce později zaslal pak krajský úřad Jouzovi příležitostný tisk ze stavovské lidové slavnosti s poznámkou, „aby jej uchoval na památku pro sebe, svou ženu a budoucí dědice.“

V září 1797 navštívil Černokostelecké panství kníže Alois I. Josef. Dne 12. září 1797 holdovali knížeti v Kostelci stříbrnoskaličtí havíři. Nazítří, 13. září, uspořádal v oboře kníže slavnostní hon. Kníže zemřel 24. března 1802 a byl pohřben do rodinné hrobky ve Vranově. Po jeho smrti se panství ujal jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna. Jan I. se narodil 26. února 1760 a zemřel ve Vídni 20. dubna 1835. 29. května 1814 vypukl v Kostelci požár, jemuž podlehlo 98 domů i s radnicí. Požár vznikl v poledne a díky větru se brzy roznesl přes radnici k Pražské bráně a na druhou stranu přes školu čp. 81 až na Poustka. Ekonomický rozvoj se odrazil i na úrovni společenského života. Už v roce 1827 byla ve městě založena Česká čtenářská společnost, která pořádala různé besedy a půjčovala české knihy a časopisy. Netrvala však dlouho, už v roce 1832 byla její knihovna přičleněna k černokostelecké škole. Dalším majitelem Černokosteleckého panství se stal Alois II. z Lichtenštejna. Alois se narodil 26. května 1796 a roku 1831 se oženil s hraběnkou Františkou Kinskou.

V letech 1842-1848 činil stát pokusy s dolováním uhlí u Přistoupimi, Kšel, u Nouzova, u Brníka, u Nučic a u Výžerek. Toto pokusné dolování však nepřineslo valných výsledků. Kostelec v této době byl větší než blízký Český Brod a byl na dobré cestě dál hospodářsky vzkvétat. Pak ovšem bylo rozhodnuto o stavbě Olomoucko-pražské dráze (1843-1845). Původně měla tato dráha vést přes Kostelec nad Černými lesy ovšem černokostelečtí zemědělci a povozníci se spolu s městskou radou postavili na odpor a proto bylo nakonec ze stavby železnice upuštěno. Tato dráha způsobila obrat v životě celého kraje - kdysi lidnaté a bohaté město Kostelec od té doby chudlo a upadalo a naopak vzkvétala menší města Český Brod a Úvaly.

Téhož roku začala v Kostelci fungovat stálá poštovní služba. Ukázku poštovního razítka kostelecké pošty z této doby ukazujeme na obrázku. C.K. ředitelství pošt v Praze vydalo dne 19. 3. předpis o službě posla přespolního. „Ode dne 1. dubna bude přespolní posel v obvodu C.K. poštovního úřadu v Černém Kostelci zásilky poštovní do tuto jmenovaných míst dle následujícího cestovního rozvrhu dodávati a tamtéž k další dopravě přijímati.“ Poslové byli tři a chodili ob den. Z Kostelce vycházeli v 7 hodin ráno. V každém místě měli nárok na pobyt v místnosti výpravní, délka odpočinku byla většinou pětiminutová, maximálně 30. minut. Rozpis obvodu každého posla byl zcela přesný : východ z místa – příchod do místa – odpočinek – návrat.

Obvod posla č.1 – Černý Kostelec, Hoště, Truba, Kozojedy, Štíhlice, Žernovka, Mukařov, Buda, Srbín, Tehovec, Svojetice, Habr, Louňovice, Vyžlovka, Jevany, Aldašín, Bohumil. V Černém Kostelci byl posel zpět ve 14.50 hod. Obvod posla č.2 – Černý Kostelec, Sádka, Horní Peklov, Dolní Peklov, Obora, Syneč, Krupá, Chotýš, Močedník, Sedlišť, Nouzov, Dopropůl, Bulanka, Králka, Brník, Volešec, Krymlov, Svrabov, Černý Kostelec – v Kostelci musel být nazpět ve 14.50 hod. Obvod posla č.3 – Černý Kostelec, Konojedy, Penčice, Voděrady, Haček, Propast, Hruškov, Skalice, Vlkánčice, Voplany, Vejžerky, Komorce, Klíče, Nučice, Prusice, Černý Kostelec – příchod ve 14.10 hod.

Roku 1848 vypukla v celých Čechách revoluce požadující zrušení roboty. I kostelečtí obyvatelé se jí aktivně zúčastnili. Národní garda z Černého Kostelce, založená 11. července 1848, čítala roku 1848 217 členů, roku 1849 jich bylo 206. Tato garda však dorazila do Prahy, když už bylo většinou po všem. Revoluce však dopadla úspěšně a robota byla zrušena. Po této revoluci zde však dochází k významným změnám správním. V roce 1850 bylo v rámci zrušení krajského zřízení v Kostelci vytvořeno okresní hejtmanství, k němuž patřilo i Českobrodsko. V roce 1850 bylo v rámci zrušení krajského zřízení v Kostelci vytvořeno okresní hejtmanství, k němuž patřilo i Českobrodsko. V roce 1855 byly pak vytvořeny smíšené politicko-soudní úřady, a tak v Kostelci i Českém Brodě vznikly samostatné okresní úřady. Po třinácti letech, v roce 1868, bylo v Českém Brodě zřízeno okresní hejtmanství zahrnující tři okresy - Český Brod, Kostelec nad Černými lesy a Říčany. Černokostelecko se tak až do roku 1960 stalo součástí politického okresu Český Brod, od roku 1960 připadlo okresu Kolín.

Kníže Alois II. zemřel 12. listopadu 1858. Po jeho smrti se panství stává majetkem Jana II. z Lichtenštejna. Kníže se narodil 5. října 1840 v Lednicích a po celý život zůstal svobodný. Ač se otcových statků ujal již roku 1858 Černokostelecké panství mu bylo oficiálně přiznáno až 10. října 1863. Po nastoupení vlády začal energicky plnit všechny své povinnosti. Především se týkali rušením různých přežitků z časů roboty a zakládat továrny, z nichž by šly rodu zisky ztracené zrušením roboty.

Roku 1859 byla zrušena panská povinnost dávat hospodě čp. 2 v Budech ročně 20,5 sáhu palivového dříví. Místo toho dostal hospodský odstupné 90 zlatých. Podobné odstupné v hodnotě 31 zlatých a 50 krejcarů dostala i hospoda čp. 1. v Dolních Kšelích. 3. prosince 1861 byla uzavřena smlouva s firmou Jana Villicusa a spol. v Praze, na jejímž základě bylo této firmě dáno právo zřídit v jevanském katastru z penčického mlýna čp. 14 továrnu na výrobu dřevěných obuvnických kolíčků.

Dne 18. července 1866 byl v Kostelci Prusy uvězněn František Ladislav Rieger. Téhož roku řádila na černokosteleckém panství (hlavně ve Stříbrné Skalici) cholera.

K významným změnám dochází v tradičním černokosteleckém hrnčířství. Tovaryši odcházejí po vyučení do světa „na zkušenou“, se na svých cestách seznámili s novou technikou vypalování zboží v pecích tzv. kasselského typu, které dávaly žár až do 1300 °C Právě v nich mohla být vypalována tzv. bělnina. Černokostelecko se zakrátko stává centrem rukodělné výroby bělniny a kamenné hrnčiny v celých Čechách. Konjunktura výroby pokračovala od šedesátých let až prakticky do I. světové války. Do roku 1906 se počet dílen zvýšil z pěti na devět, vyrobené zboží nacházelo odbytiště nejen v Praze a ve středních Čechách, ale i v Čechách východních.

Rostl také počet obyvatel - z 2736 v roce 1850 stoupl na 3026 v roce 1900. Rozvoji hospodářského podnikání velice napomohlo založení Občanské záložny (1863) a Okresní záložny hospodářské (1882).

Stranou nezůstal ani společenský život. Z četných spolků vznikajících od poloviny šedesátých let je to především Divadelní spolek z roku 1865, který díky spolupráci místních vysokoškoláků vyrostl na přelomu století ve významnou kulturní instituci. Z dalších spolků vyvíjela v letech 1867-1875 činnost Měšťanská beseda. Podpůrný spolek Svornost (zal. roku 1872) podporoval práce neschopné a nemocné členy a v případě úmrtí přispívat pozůstalým na pohřební výlohy. O rok dříve vznikl potravní spolek Úspora. Do kulturních dějin města se hluboce zapsal zpěvácký spolek Lumír, založený v dubnu 1884. Svou činnost plně rozvinul od třicátých let našeho století, kdy v jeho čele stanul všestranně umělecky nadaný černokostelecký učitel Josef Procházka. V roce 1887 byl založen tělocvičný spolek Sokol. Sehrál významnou roli nejen v tělovýchově, ale i v kulturním životě města. V roce 1954 přešel zdejší Sokol do tělocvičné jednoty Tatran, která zde působí dodnes. Rovněž tak dodnes aktivní Spolek dobrovolných hasičů působící už od roku 1873. Počátkem našeho století se v Kostelci otevírá obecní knihovna.

Prosincová ústava z roku 1867 a tzv. Koaliční zákon ze 7. dubna 1870 povolovaly dělnické organizace a dokonce dávaly dělníkům právo na stávku. To vše ve svých důsledcích umožnilo rozvoj dělnického hnutí, které bylo v českých zemích zpočátku slabé a spojené s bojem za národní zájmy. Postupně však vznikaly dělnické spolky, které byly předstupněm první dělnické politické strany - sociální demokracie.

V této souvislosti je zajímavý černokostelecký hrnčířský spolek Kruh, založený v roce 1876 pro hrnčířské dělníky, tovaryše i majitele dílen. Vedle charitativních a vzdělávacích účelů sloužil spolek majitelům dílen k tomu, aby si ze spolkové pokladny půjčovali peníze potřebné pro vlastní podnikání. Majitelé dílen také získali postupně převahu ve výboru. To vše vedlo k rozkolu uvnitř spolku, který koncem osmdesátých let vyvrcholil. Dělníci a tovaryši nakonec vyhráli, půjčování peněz bylo silně omezeno a v roce 1892 byly vypracovány nové stanovy, pro dělníky příznivější. Když pak byla na Černokostelecku založena sociálně demokratická strany, ukázalo se, že Kruh je spolkem zájmovým, ne politickým. Jako takový rozvíjel místní hrnčířské tradice až do roku 1955, kdy byl zrušen.

Roku 1890 proběhlo v Černokosteleckém okrese sčítání lidu. Jeho výsledky ukazuje tabulka umístěná na konci této kapitoly. Na konci 19. století začala politika pronikat i na venkov, čemuž se Černokostelecké panství samozřejmě neubránilo. V roce 1896 byla v Kostel nad Černými lesy založena sociálně demokratická strana v čele s hrnčířským dělníkem Václavem Háčkem. Roku 1904 se setkáváme s místními organizacemi sociálně demokratické strany i v okolních obcích (Konojedy, Vyžlovka, Louňovice, Svojetice, Žernovka, Tehovec, Štíhlice a Bulánka). V roce 1898 se spektrum politických stran rozšiřuje o Národně sociální stranu, o rok později je založena Agrární strana, která měla své stoupence hlavně mezi bohatšími rolníky.

V těchto letech vzniká na Černokosteleckém panství mnoho kampeliček a záložen : • kampelička v Dobrém Poli (založená 1909, zanikla 1952) • kampelička v Doubravčicích (1912-1952) • kampelička v Hořanech (1908-1949) • kampelička v Konojedech (1904-1949) • kampelička v Kostelních Střimelicích (1912-1952) • kampelička v Kozojedech (1905-1952) • kampelička v Olešce (1902-1952) • kampelička ve Stříbrné Skalici (1898-1952) • kampelička ve Viticích (1898-1952) • kampelička ve Vyžlovce (1910-1949) • Kampelíková záložna v Kostelci (1910-1948) • Živnostenská záložna v Kostelci (1906-1943) • Okresní záložna v Kostelci (1882-1948) • Záložna v Kostelci (1863-1948)

Roku 1898 byly v lesích na Černokosteleckém panství zřízeny jubilejní pamětní kameny k 40. výročí vlády Jana II. z Lichtenštejna, jejichž nápisy byly doplněny ještě roku 1908. Na kamenech je nápis: PRINCIPIS JOANNIS DE LIECHTENSTEIN QUERGENTUM XXXX ANNO REGIM. JUBIL. XII. NOVEMBER MDCCCXCVIII (česky : Knížete Jana z Lichtenštejna dubina, 40 roků slavného panování - 12. listopadu 1898). Když úředníci tyto kameny knížeti ukázali, velmi se rozmrzel, protože mu prý připomínali náhrobní kameny. V roce 1903 byla založena pošta a roku 1907 telegraf i ve Stříbrné Skalici.

Do života českých zemí hluboce zasáhla I. světová válka. Na frontu byli mobilizováni muži od osmnácti do padesáti let, vznikl tak nedostatek pracovních sil, který byl jen částečně kompenzován - zejména v zemědělství - nasazením ruských a srbských válečných zajatců. V některých místech hrozil hlad. Není proto divu, že se 5. září 1916 ve Stříbrné Skalici vzbouřily ženy, v čele s občankou Fraňkovou, a před tamější četnickou stanicí žádaly, aby se zlepšilo zásobování moukou.

Od podzimu 1917 se i na Černokostelecku začaly objevovat zprávy o socialistické revoluci v Rusku. Ty přispěly ke vzniku revolučních nálad, zejména mezi zemědělským a hrnčířským dělnictvem. V převratových dnech roku 1918 byl na Černokostelecku vytvořen okresní národní výbor, který se snažil řídit všechny události, vyřešit těžkou hospodářskou situaci a zachovat veřejný pořádek. Tak jako ostatní, byl i černokostelecký národní výbor začátkem prosince roku 1918 z moci úřední zrušen.

První měsíce v nové Československé republice nebylo nijak lehké. Následky války se promítly do hospodářského rozvratu, všeobecné bídy a částečné nezaměstnanosti, která se objevila též na neprůmyslovém Černokostelecku. Revoluční situace ovlivnila prvomájové oslavy roku 1919, kdy pracující manifestovali za zlepšení hospodářských poměrů.

Na venkově byl největším problémem nedostatek půdy. Českobrodský a černokostelecký zemědělský proletariát i drobní rolníci usilovali hlavně o vyvlastnění obrovského pozemkového majetku Lichtenštejnů. Své požadavky proklamovali zejména na táborech lidu v Českém Brodě a Kostelci dne 28. září 1919. Černokostelecké panství, rozprostírající se v katastru 47 obcí od Říčanska a Černokostelecka až po Kouřimsko. Českobrodsko a Poděbradsko, bylo v rámci pozemkové reformy ke dni 20. května 1921 zkonfiskováno státem. Poslední majitel panství Jan II. Lichtenštejn zemřel téměř devadesátiletý v roce 1929, zbytek panství (včetně zámku) byl v roce 1933 převzat Československou republikou.

Zajímavý byl osud archiválií Černokosteleckého panství po jeho zrušení - v roce 1934 byly tyto spisy převezeny z Kostelce n. Č. l. do Úval. Část spisovny obsahující politický a hospodářský materiál a částečně i soudní spisy, vzniklé před rokem 1800, zůstala zapomenuta v Černokosteleckém zámku. Tento materiál, jakož i některé hospodářské knihy a zlomek registratury velkostatku Uhříněves objevil roku 1941 českobrodský archivář Karel Bednařík a postaral se o to, aby byly řádně uloženy v českobrodském muzeu. v roce 1945 byl lesní úřad v Úvalech zrušen a lesy připojeny pod správu státních lesů v Kostelci n. Č. l., kam byl opět převezen úvalský archiv, až na část, která byla deponována na tuklatské faře. V Kostelci byl zmíněný úvalský archiv uložen v naprostém nepořádku do několika místností. Dvě auta těchto spisů bez jakéhokoliv výběru byla poslána lesnímu úřadu hlavního města Prahy. V roce 1951 byly dovezeny do Českého Brodu další soudní spisy z provenience bývalého panství, které se objevily při stěhování spisovny kosteleckého soudu.

Některé další archiválie byly uloženy v archivu ministerstva vnitra. V roce 1951 bylo rozhodnuto o znovuuspořádání těchto archiválií, které byly mezitím uloženy na osmi různých místech. Rekonstrukce těchto spisů trvala z větší části až do roku 1954. Tak byly s nemalou námahou v podstatě rekonstruovány původní archivní celky.

Informace o tomto článku Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.

Tento text je dostupný za podmínek GNU Free Documentation License

Originální článek na Wikipedii Copyright (c) 1996 - 2007 Seznam.cz, a.s. Všechna práva vyhrazena. All rights reserved.

Seznam - technická podpora