Autorita
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Slovo autorita pochází z latiny a odvozuje se od slovesa augere, posílit, podpořit, uplatnit. Označuje jednak
- osobu, jejíž rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle následují, jednak
- jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.
- V angličtině a dalších jazycích může znamenat také úřad, pověřený rozhodováním v nějaké věci.
V současné řeči rozlišujeme
- autoritu přirozenou či neformální, založenou na dobrých zkušenostech s radami či rozhodováním určité osoby, a
- autoritu formální, to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která může poslušnost případně i vymáhat.
Obsah |
[editovat] Autorita přirozená a formální
Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že mají autoritu nebo jsou autoritou. Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností řeči. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle.
- “Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne“ (Napoleon Bonaparte)[1]
- “To, čemu říkáme autorita, je starší i základnější než to, čemu říkáme stát. Přirozená převaha některých lidí nad jinými je počátek každé lidské organizace a všeho lidského poroku“ (Bertrand Russell)[2]
Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí.[3] Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává přirozenou čili neformální autoritu, jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a psychologie: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí.
Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo náčelníka, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat poslušnost ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a válka, byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o formální autoritě, která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je soudce, který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, musí však spor nakonec rozhodnout, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá.
Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat poslušnost, hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.
- “Konec konců, čím menší má president autoritu, tím víc potřebuje moci.“ (F. Mitterand) [4]
[editovat] Kritika autority
S nástupem novověkého individualismu a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že Thomas Hobbes postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“.[5] Protože státní i církevní autority jednaly často autoritářsky, to znamená vyžadovaly poslušnost i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím.
- “Jednat autoritářsky je ten nejjistější způsob, jak všechnu autoritu ztratit.“ (R. Sabatier)[6]
Teprve významná politická filosofka Hannah Arendtová přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít, [7] což v poslední době prokazuje i etologie, výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního diktátora, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou společnost; americký sociolog Amitai Etzioni hovoří o povolnosti (compliance). Americký psycholog Stanley Milgram ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí.[8]
Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokáží falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.
[editovat] Poznámky
- ↑ Ainsi parle le chef. Paris 1983, str. 44
- ↑ en:Authority
- ↑ Richerson – Boyd, str. 125, 161 aj.
- ↑ Ici et maintenant. Paris 1980, str.78
- ↑ Leviathan, 26.
- ↑ Le livre de la déraison souriante. Paris 1991, str. 89
- ↑ Arendt, Krize kultury.
- ↑ en:Milgram experiment
[editovat] Literatura
- Arendt, H., Eichmann v Jeruzalémě. Praha 1995
- Arendt, H., Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha 1995
- Arendt, H., O násilí. Praha 1995
- Brown, P., Autorita a posvátné. Brno 1999
- Richerson, P. J. – Boyd, R.: Not by genes alone. Chicago UP 2005
- Weber, M., Autorita, etika a společnost. Praha 1997
[editovat] Podívejte se také na
en:Milgram experiment Milgramův pokus - en
