Batyskaf
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Batyskaf je druh ponorky, určený k ponorům do velkých hloubek. Vyvinul se z batysféry, spouštěné na laně. Na rozdíl od ní se ale může pohybovat zcela nezávisle. Vynálezcem batyskafu je švýcarský výzkumník Auguste Piccard. Název vychází z řeckých slov bathos (hloubka) a skaphos (loď).
[editovat] Teorie
Hlavním problémem při ponoru do velkých hloubek je vztah mezi pevností materiálu a vztlakem. Ponorka, která by měla ocelové stěny dost silné, aby vzdorovaly tlaku v hloubkách mnoha tisíc metrů, je těžší, než objem vody, který vytlačí. Podle archimédova zákona tedy nemůže plavat.
Profesor Auguste Piccard se zabýval ve 30. letech 20. století výzkumem atmosféry ve velkých výškách pomocí balónů. To jej inspirovalo k řešení problému s pevností stěn hlubokomořského plavidla. Navrhl plavidlo, skládající se z dostatečně pevné kulové kabiny a plováku, který ji nadnáší. Plovák byl vyroben z plechu a naplněn benzínem. Benzín je dostatečně lehký a přitom prakticky nestlačitelný. Proto je schopen vyvozovat vztlak nezávisle na hloubce ponoru.
Batyskaf Trieste podle Piccardova projektu se poprvé ponořil v roce 1954, v roce 1960 dosáhl rekordní hloubky téměř 11 000 m.
