Dálnopis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek z oblasti techniky potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Stolní model dálnopisu T100 firmy Siemens. (detailnější popis po kliknutí na náhled)

Jiná modifikace T100, číselník vpravo není přímou součástí dálnopisu, ale slouží ke spojení v síti TELEX.

Dálnopis (také Telex nebo Teletype, zkráceně TTY) je telekomunikační zařízení umožňující bezobslužný datový přenos textových zpráv po speciálních nebo i telefonních linkách. Jeho princip umožňoval přijímat vysílání jedné stanice na neomezeném množství stanic přijímacích.

Dálnopis se používal například pro přenos zpráv pro zpravodajství - využívaly jej zpravodajské agentury pro předávání zpráv mezi sebou a pro distribuci do jednotlivých redakcí. Položku TELEX s příslušným číslem stanice však měl na vizitkách v dobách největší slávy dálnopisu každý významný podnik.

V tehdejším Československu byl dálnopis velmi oblíbený. Nejrozšířenějším modelem byl T100, vyráběný v licenci Siemens státním podnikem Zbrojovka Brno.

[editovat] Vznik dálnopisu

Roku 1846 Royal E. House sestrojil „printing telegraph“ (tisknoucí telegraf) s klávesnící podobnou piánu. (Tento přístroj zatím používal Morseovu abecedu.) [1]

Roku 1849 bylo uskutečněno „teleprinter“ spojení mezi městy New York a Philadelphia, kdy výstupní zařízení tisknulo znaky místo kódu. (Zřejmě se jednalo o „printing telgraph“ z roku 1846.) [2]

Francouz J. M. E. Baudot (je po něm pojmenována jednotka Baud) okolo roku 1880 navrhuje 5-bitový kód, který tvoří základ Mezinárodní telegrafní abecedy č. 1 (MTA-1, anglicky ITA-1).

Donald Murray roku 1901 tento kód vylepšuje a doplňuje o přepínače. Kód se stává základem pro Mezinárodní telegrafní abecedu č. 2.

V létě roku 1910 byl na lince mezi poštovními úřady New Yorku a Bostonu instalován „printing telegraph“ vyvinutý firmou Morkrum Company. (Tento přístroj si již zřejmě zaslouží označení „dálnopis“.) [3] [4]

První veřejně dostupný a také komerčně významný přístroj vyrobený firmou Teletype Corporation (název vznikl přejmenováním sloučené Morkrum-Kleinschmidt Corporation) roku 1922 byl Teletype M12. en:Teleprinter

Po roce 1935 je v Německu zaváděna komunikační siť Telex.

[editovat] Telex, Gentex

Telex původně znamenal zkratku z Teleprinter exchange service tedy ve volném překladu síť veřejného dálnopisu. Stejné technické zázemí používá i síť Gentex, což je zkratka z General telegraph exchange, tedy síť pro předávání telegramů. Mezi těmito sítěmi existují přesná pravidla pro vzájemné spojení, například účastník z telexu nemá přístup na účastníka z gentexu (hrozí podvržení telegramu, např. pro telegrafické poslání peněz). Technicky jsou buď obě sítě zcela oddělené a spravované samostatnými ústřednami, nebo v rámci jedné ústředny odděleny pomocí účastnických kategorií.

[editovat] Popis funkce dálnopisu

Princip přenosu dat spočíval v předávání 5-bitových slov pomocí impulzů na připojovací lince. Použitá abeceda (kódování) u dálnopisu se nazývá „Mezinárodní telegrafní abeceda č. 2“ (MTA-2).

Existují dva druhy připojení koncových zařízení: dvoudrátové připojení používá napětí 120 V mezi dvěma dráty. Impulsy na lince jsou tvořeny rozpojováním proudové smyčky s proudem 40 mA. Přijímač i vysílač stroje je zapojen v sérii. Druhou variantou je připojení přijímače a vysílače stroje samostatným vedením, tedy 4-drátově. Toto připojení používá napětí 60 V mezi vodiči a impulsy na lince jsou tvořeny reverzací polarity proudové smyčky 20 mA. Modulační rychlost je 50 Bd (čti baudů), čili délka impulsu je 20 ms, výjimkou je stop impuls dlouhý 1,5 násobku délky, tedy 30 ms. (Rychlost přenosu je tak přibližně 7 znaků za sekundu.) Existovaly i pokusy s dálnopisem s vyšší rychlostí, např. 200 Bd. Rozhraním 200 Bd je vybavena i současná dosud fungující dálnopisná ústředna druhé generace ARM 201/4 zajišťující dálnopisný provoz v ČR.

Vzhledem připomíná dálnopis psací stroj. Skládá se z klávesnice a tiskárny. U většiny dálnopisů probíhalo kódování i dekódování na elektromechanickém principu. Stisknutá klávesa mechanicky sepnula spínače, odpovídající jejímu binárnímu kódu, a malý motor postupně jednotlivé bity sejmul a odeslal. Podobně na základě přijímaného signálu nastavil motor přes soustavu vaček správné písmeno k vytištění. To bylo vytištěno podobně jako na elektrickém psacím stroji - úderem tzv. typu se znakem přes barvicí pásku. Později byla využita i elektronika a mechanické zapojení se zjednodušilo.

Pro lepší využití linky se při běžném provozu obvykle nevysílalo přímo z klávesnice, ale přístroj načítal data z předem připravených děrovaných šablon nebo z děrných pásek. Protože do 5 bitů nebylo možné zakódovat všechny potřebné a požadované znaky (písmena, čísla, interpunkční znaménka atp.), používaly se dva módy - abecední a číselně-znakový. Pro přepnutí mezi nimi se používalo vyhrazené 5-bitové slovo (speciální kombinace 5 přenášených bitů).

[editovat] Výhody a nevýhody dálnopisu

Výhodou dálnopisu byla možnost rychlého přenosu textu v otevřené formě (tedy ne např. zakódovaného v telegrafní Morseově abecedě), což vyžadovalo méně kvalifikovanou obsluhu a umožňovalo přijatý text vytištěný na listu papíru prakticky okamžitě číst nebo dále zpracovávat. K propojení přístrojů mohlo dojít automaticky, obdobně jako u automatických telefonních ústředen. Mezi další přednosti systému patřila především stálost provozu pro zpravodajství (zkratovací impulzy na lince bylo možné poslouchat v libovolném počtu příjemců a od kteréhokoliv okamžiku) a také životaschopnost provozu i na nekvalitních linkách.

Nevýhodou dálnopisu byly rozměry přístroje (zmíněný T100 byla velká železná bedna o velikosti asi tří psacích strojů a celkovou hmotností téměř 20 kg), značný provozní hluk a vysoká poruchovost - zařízení bylo totiž, kromě několika drobných elektrických komponent, tvořeno elektromotorem na 220 V a jinak bylo vše řešeno mechanickými převody, šoupaty a vačkami.

[editovat] Další vývoj

Kromě zvýšení přenosové rychlosti se modernizace nevyhnula ani koncovým dálnopisným strojům. Následovala poloelektronická generace se zástupcem například Siemens S1000. Následující generace spíše připomínala jehličkovou tiskárnu s klávesnicí, např. dnes ještě používaný Olivetti TE550E, který umožňuje připojit obrazovku, děrovač děrné pásky a speciální disketovou mechaniku.

Dálnopisy byly základem prvních počítačových terminálů, které se z nich postupně vyvinuly. Kód, používaný k dálnopisným přenosům, byl základem dnešních sériových protokolů. Dodnes jsou v kódu ASCII obsaženy příkazy jako například Návrat vozíku (carriage return) a COM port PC (RS-232) bylo možno donedávna přepnout i do pětibitového módu.

Existuje i řada modemů pro připojení k počítači, například Hassler telebox, či systémy domácí produkce jako Bittex a Orcatex.

Evolučním nástupcem dálnopisu byly přístroje, které se později dostaly širšího povědomí pod označením Telefax - později se ujal a zdomácněl kratší název Fax. Ten však už nepřenáší zakódovaný text, nýbrž obraz.

[editovat] Podívejte se také na

Hellschreiber (německy, anglicky) – Vývojový stupeň mezi dálnopisem a faxem, znaky přenášené jako obraz 7×7 pixelů, možnost rádiového přenosu nebo po silně zarušených linkách.