Evžen Oněgin
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Evžen Oněgin (Rusky: Евгений Онегин, BGN/PCGN: Yevgeniy Onegin) je román ve verších napsaný Alexandrem Puškinem. Je to jedna z klasických knih ruské literatury a jeho hrdina sloužil za vzor mnoha jiných ruských literárních hrdinů. Byla publikována jako seriál mezi lety 1823 až 1831. První souborná edice byla vydána v roce 1833; současná kanonická edice je z roku 1837.
[editovat] Dějová zápletka
Titulní postava románu, Evžen Oněgin – mladý floutek z vyšší spolenosti, který tráví své petrohradské dny dílem v nečinnosti, dílem návštěvami různých plesů a večírků plných kovencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil, a stěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci. Jeho melancholie („chandra“) ho ale neopouští. Jedinou společností je mu básník Lenský. Ten ho seznámí s rodinou Larinů, chce mu totiž představit svou milou nastávající, Olgu. U nich potká Oněgin Taťjánu, která se do něj osudově zamiluje. Taťjána mu napíše dopis, kde se vyznává ze své lásky. Oněgin neodpovídá. Když se ho pak Taťjána táže, jestli ji miluje a proč neodpověděl, odpoví chladně, vyhýbavě a zároveň varovně: jejich manželství by prý nebylo štěstím. Později je Lenským pozván k Larinovým na oslavu Taťjánina svátku. Když zjistí, že si každý myslí, že je zde kvůli Taťjáně, dokonce jako její nápadník, rozhodne se vyjádřit svůj vzdor nešťastným způsobem – celý večer tančí s Olgou. Rozhněvaný Lenský vyzve Oněgina na souboj. V souboji je Lenský zabit. Po této nešťastné smrti bývalého přítele Oněgin uniká, putuje po Rusku. Nakonec zamíří do Moskvy, kde potká Taťjanu, nyní již manželku významného šlechtice a jednu z vůdčích osobností společenské scény. Stala se z ní chladná zklamaná žena. Nyní se dvoří Oněgin jí. Napíše jí několik dopisů, zůstanou bez odpovědi. Nakonec ji vyznává lásku, ale je odmítnut podobně povýšeným způsobem, jakým odmítnul on ji.
[editovat] Význam
Evžen Oněgin je vrcholným Puškinovým dílem. Je použita takzvaná „oněginovská“ strofa, skládající ze 14 veršů. Oněgin je zde ukázkou zbytečného člověka, cynika s pokřiveným pohledem na svět, od kterého je odtržen. Jeho protikladem je v citově založená a naivní Taťjána (dokud se v Moskvě sama nestane chladnou, jak se jím stal Oněgin v Petrohradě).
[editovat] Ukázka
Taťánin dopis Oněginovi
- Já píši vám - co mohu více?
- Co ještě mohu dodati?
- Teď vím, že máte právo sice
- mne pohrdáním trestati,
- leč ještě věřím, nešťastnice,
- že mne váš milosrdný soud
- nemůže přece zavrhnout.
- Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
- a věřte: nebyl byste znal
- nikdy můj ostýchavý žal,
- kdybych jen stín naděje měla,
- že třeba jednou za týden
- vás u nás na vsi uzřím jen,
- abych vám slůvko mohla říci
- a v duchu vaši tvář a hlas
- než znovu navštívíte nás,
- dnem nocí abych mohla stříci...
- Však řekli, že jste samotář.
- Že na vsi nudíte se, víme.
- A my...z nás věru nejde zář,
- třeaže ze srdce vás ctíme.
(přeložil Josef Hora)
