Fosílie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Fosilní ryba z rodu Knightia

Trilobit

Jantar

Prehistorická ryba

V širším slova smyslu jsou slovem fosílie označovány zkamenělé i nezkamenělé zbytky a otisky jiných než recentních organismů. Často se za fosílie považují také stopy po činnosti těchto organismů, které se odborně nazývají bioglyfy, jsou to otisky končetin, nebo jen drobné dírky po vrtání či cestičky po lezení.

Fosílie jsou v užším slova smyslu chápány jako zkameněliny jiných než recentních organismů, které prošly procesem fosilizace (zkamenění). Proces fosilizace může mít různý průběh, který je však zásadní a odráží se v míře zachovalosti fosílie.

Nejčastěji se dochovávají tvrdé části organismů: zuby, kosti, skořápky vajec, krunýře a podobně.

Studiem fosílií a fosilních zbytků se zabývá paleontologie.

Slovo fosílie má původ v latinském fodere = kopati, hrabati a fossa = jáma, výkop, příkop.

[Vznik fosílií]
Nejčastěji tak, že živočich nebo rostlina uvízne v usazeninách, obvykle pod vodou. I když se masité části těla takto pohřbených živočichů rychle rozloží, tvrdé složky, kosti a skořápky zůstanou zachovány, v některých případech prakticky bez poškození. Vetšinou však prosakující voda částečně nebo úplně zanese páry a dutiny nerostnými usazeninami a promění je v kámen. V případě dřeva může být původní hmota postupně, molekulu za molekulou, nahrazována minerály, především oxidem křemičitým. V tomto případě se zachovají puvodní charakteristické rysy včetně letokruhu, ba dokonce i buněčné struktury. Fosilizace může proběhnout i tak, že původní struktury zcela zmizí a zanechají po sobě buď dutinu, nebo jakousi přírodní "formu" ve skále. Občas do těchto forem pronikají jiné materiály, které pak vytvářejí odlitek originálu. Formám "na listy" a jiné tenké struktury se říká otisky. Puvodní obrysy listu a živočichu s měkkým tělem se můžou uchovat také v jemném nánosu bahna. Zvlášť krásné jsou takto vzniklé jemné prokreslené otisky kapradin.

[Horniny, ve kterých nalézáme zkameněliny]
Nejvetší množství fosilií se nachází v sedimentárních horninách, v jílovitých břidlicích, ve vápenci a v pískovci, kam byl ten či onen organismus pohřben v období jejich vzniku. Mimořádně vzácné jsou zkameněliny v metaformovaných hornínách, protože fosilie v původní hornině byly obvykle zníčeny při její transformaci. Některé sedimentární horniny jsou prakticky ztuhlými nánosy fosilií. Bílé útesy u Doveru na březích Lamanšského průlivu jsou mocnými vrstvami naplavené křídy. Tento typ vápence se téměř výlučně skládá z úlomků miniaturních mušliček a uhličitanu vápenatého, pocházejícího z pozůstatku malých mořských živočichů. Velmi vzácné jsou nálezy "forem" rostlin a zvířat v magmatických horninách. V Oregonu objevili zcela ojedinělou "formu" jednoho druhu nosorožce, který zahynul pri sopečném výbuchu před nějakými dvaceti miliony let.

[Jantar = zkamenělina]
Když najdete kousek jantaru s nedotčeným exemplářem drobného hmyzu, nalezli jste vlastně zkameněliny hned dvě, protože i jantar je fosilie. Odpradávna ceněný žlutý sklovitý materiál je totiž zkamenělým kouskem stromové pryskyřice. Většinou se nachází na pobřeží Baltského moře, kde kdysi bohaté jehličnaté lesy bývaly zdrojem jantarotvorné suroviny. Hmyz, listy a jiné kousky rostlin se občas v lepkavé pryskyřici zachytily a ta pak zkameněla. Hmyz se zachoval tak dokonale, že vidíme dokonce i jemné žilky v křídlech, a vypadá to, jako by byl stále uvězněn v úlomku jantaru. Ve skutečnosti tomu tak není. Zbyla z něj jen pouhá forma s obtiskem nešťastného tvora.