Gotika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pohled od Seiny na Katedrálu Notre-Dame v Paříži

Gotický oltář z pozdního 15. století z Mariánského kostela v Krakově

Klanění tří králů od Gentila de Fabriana

Madona, Florencie, kolem roku 1410

Gotika je umělecký sloh plynule navazující románský sloh. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudili s opovržením italští humanisté, „gótské“ umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomenný.^[1]

Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu se začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy vyjemečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a „odhmotnění“. Gotika narozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé Evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný.

[editovat] Architektura

Podrobnější informace naleznete v článku Gotická architekturanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Vznikají mohutné stavby jako např. mnohé katedrály, ale i stavby menšího charakteru.

Znaky architektury:

Vertikalismus – v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech.
Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.
Vnitřní opěrný systém, který se skládá z opěrného oblouku a opěrného sloupu. Tím se rozloží váha stropu na opěrné sloupy a zároveň na zdi.
Vnější opěrný systém používaný u katedrál je pomocným činitelem podpírajícím zeď. Plochy zdi totiž neustále ubývalo, neboť se používaly velké plochy oken. Největším příkladem slouží soukromá královská kaple Sainte Chapelle ve Conciergerie v Paříži. Je nazývána gotickým skleníkem.
Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily stékající vodu ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres – 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.

[editovat] Sochařství

První sochařské projevy byly pouhým doplňkem architektury. Zcela v tendenci ideálů gotiky převládala vertikalita – v celém těle a zvláště v drapérii. Sochy nestály volně v prostoru, ale jakoby byly přilepeny přímo k architektuře. Stalo se zvykem, že v průčelí chrámů u portálů se tesaly sochy apoštolů po pravé i levé straně (6 a 6). Postupem doby se socha dostává na oltář i na zeď.

Vrcholným projevem gotického výtvarného umění byla zpodobení Panny Marie. Zobrazovala se buď jako madona s malým Ježíškem nebo později jako pieta - truchlící matka s mrtvým Kristovým tělem, sejmutým s kříže, v klíně (z italského slova pietas - lítost). Sochy a obrazy s tímto námětem se vztahovaly ke dvěma významným okamžikům života Ježíše Krista, jeho narození a úmrtí. Pro postavy, které zobrazovalo gotické sochařství a malířství, bylo rovněž typické směřování vzhůru - byly vysoké a štíhlé, mírně prohnuté do tvaru písmene S. Jejich tváře se vyznačovaly novým rysem. Nacházíme v nich výrazy zcela pozemských lidských citů, prosté radosti nebo velkého utrpení. Ztvárnění Ježíše jako nemluvněte odpovídá středověkému chápání dítěte jako malého dospělého člověka. Dalším typickým námětem byl Kristus na kříži (krucifix) a apoštolové se svými atributy.

Materiálem byl buď kámen, nebo byly sochy vyřezávány z lipového dřeva často velmi schopnými řezbáři. Socha se potahovala jemným plátnem, které přilehlo, a potom se polychromovala (barvila). Postupně pozorujeme tendenci realismu, pohybu a přibližování se ke všemu, co bylo v umění starších evropských civilizací původně známo.

Množství gotických soch překonalo věky a v současné době se nacházejí v muzeích a galeriích. Zhotovené kopie stojí na reálných místech.

[editovat] České země

Ve světovém měřítku sehrála zvláštní roli parléřovská huť svatovítská, jejíž představitelé se snažili vytvořit i individuální portrét.

[editovat] Malířství

gotické fresky v kapli svatého Jana Křtitele v Olomouci.

V období gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činnost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu, opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tematika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolo stojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schématické pózy byly často symbolické a měli přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.

Obrazy nebyly signovány (podepsány), ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řazenou nad sebou nebo plošnou barvou (zlatem) s vytlačenými ornamenty – podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donátora, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.

Obrazy deskové se malovaly na dřevěné desky složené z malých přesně opracovaných špaličků tvrdého dřeva prokládaných a lepených do kříže v několika vrstvách. Je mýtem, že se tyto desky potahovaly plátnem^{^{[chybí zdroj]}}, protože malba na plátno je známa až v renesanci.
Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tematika, která líčí život krále či šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.