Ivo Andrić
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivo Andrić, cyrilicí Иво Андрић (9. října 1892 Dolac, Bosna a Hercegovina - 13. března 1975 Bělehrad, Srbsko), byl srbský, potažmo jugoslávský, prozaik, básník, esejista a diplomat, původem z chorvatské rodiny z Bosny a Hercegoviny, přesto většinu svých děl psal v srbštině v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Dětství a rané mládí prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. Tam i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna. Mezi lety 1912–14 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni a Krakově. Do literatury vstoupil v roce 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (Chorvatská mladá lyrika).
Ve válečných letech 1914-18 byl několikrát vezněn rakouskými úřady. Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto. Po ní následovali Nemiri (Neklid, 1920). V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu. V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Grazu, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia. Diplomovou práci předložil na téma Rozvoj duchovního života v Bosně a Hercegovině pod tureckou nadvládou. V roce 1926 se byl přijat do Srbské akademie umění a věd (SANU). Publikoval několik kratších prozaických děl; povídky Mara milosnica (Mara milostnice 1926), Čudo u Olovu (Div v Olovu, 1926), Most na Žepi (Most přes Žepu, 1928), Olujaci (Vichřice, 1928), Anikina vremena (Anikiny časy, 1930), Smrt u Sinanovoj tekiji (Smrt v Sinanově tekiji, 1932) a další.
Mezitím byl v roce 1928 jmenován vicekonzulem ve španělském Madridu. O čtyři roky později se vrátil do Bělehradu, kde obsadil místo poradce na Ministerstvu zahraničních věcí Království SHS. V roce 1939 se stal konzulem v Berlíně, kde setrval až do roku 1941. Odmítl nabídku na emigraci do Švýcarska a vrátil se do Němci okupovaného Bělehradu. Tam setrval v dobrovolné izolaci až do konce války. Většinu volného času věnoval psaní dnes už světoznámých děl; Travnička hronika (Travnická kronika, 1941/42) a Na Drini ćuprija (Most přes Drinu, 1944). V roce 1945 mu vychází román Gospođica (Slečna).
Krátce po válce se stal předsedou Svazu spisovatelů Jugoslávie. Zastával čestné politické funkce v Bosně a v jugoslávském ústředí v Bělehradě. Vydal celou řadu povídek; Priča o vezirovom slonu (Povídka o vezírově slonovi, 1947), Prokleta avlija (Prokletý dvůr, 1954) a další. V roce 1961 získal za celoživotní dílo Nobelovu cenu za literaturu. Finanční odměnu spojenou s tímto oceněním věnoval Knihovnímu fondu Bosny a Hercegoviny a na dobročinné účely. Jeho díla se začala okamžitě překládat do všech světových jazyků.
Do své smrti v roce 1975 vystupoval jako čestný občan Jugoslávie, který reprezentoval svou zemi v zahraničí. Posmrtně mu vyšla sbírka básní Znakovi pored puta (Znaky podél cesty, 1976) a nedokončený román Omerpaša Latas (1976).
