Komparace historická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo doplnit wikiodkazy na ostatní články. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Historická komparace. Komparace je metoda, kterou používají religionisté ke srovnávání jednotlivých náboženství. Základy historické komparace položil italský religionista Raffelle Pettazoni (1853 – 1959). Snažil se překlenout rozpory mezi historiky náboženství a komparatisty. V religionistice to v té době byli dvě výrazně odlišné skupiny. Vrácí se zpátky k zasazení konkretního náboženství do určité doby a zasazuje jej do nejrůznějších kontextů, z kterých při svých další srovnávacích studií vychází. Její výhodou je hlavně snadné odhalení jednodtlivých odlišností mezi nábožentvími, a možnost interpretování jejich vývoje. V soudobé Itálii, kde se Pettazoni nejen narodil ale i pracoval, určoval charakter vědy jakýsi absolutní historismus, z čehož jasně vyplývá, že nemohli přijmout Tieleho typologickou komparaci, zvlaště v její ahistorické podobě.

[editovat] Metodika

Jako výchozí bod ke studiu relioginistiky byl pro něj historický základ. Pettazoni vidí v nábožensví jeden z hlavních konstruktivních faktorů, které určují tok dějin. To se dějě pod vlivem tzv. Totálnímu historismu. Historická povaha nábožeství je přisouzena právě religionistikům. Metodika začíná izolovanou studií nejrůznějších náboženských kulutr jako celků, potom vybrání určitého jevu (například vyznání hříchů). Potom zkoumání historického kontextu jednotlivých kultur. Jde nejen o srovnání religionistických aspektů, ale jde o srovnání dějinné, umělecké, sociální, etc. S těmito podklady můžeme začít morfologickou analýzu, jde vlastně o podobu daností zasazených do kontextů, díky níž se dají uspořádat vztahy (někdy se to nazývá typologickou klasifikací). A dále se snažíme celou strukturu interperetovat. Výsledky komparace typologické nazývá „statickou fenomenologií náboženství“ (hledá význam struktur bez historického kontextu) a svou vlastní vidí jako „dynamickou fenomenologii“, která se dívá navíc na vývoj daného náboženství. Problematika historické komparace je její příliš velký důraz na dějiny. Na konci se totiž badatel nedostává k objevení ahistorického modelu, ale k jekési „genetické konstrukci“ náboženství. Intelekt a intuice Pettazoniho však obhájila své posty a dala vzniknout další religionistické škole.