Mladá fronta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mladá fronta, a. s. je české vydavatelství. Vydává knihy různých žánrů a přes dvacet časopisů včetně odborných a dětských, mezi jeho periodické tituly patří časopisy Lidé a země, Ikarie, MF plus, Sluníčko, Mateřídouška, či týdeník Zdravotnické noviny. Spolupracuje též se spřízněným slovenským nakladatelstvím MF Media.

Akciová společnost Mladá fronta a. s. vznikla rozhodnutím Ministerstva hospodářství České republiky po výmazu podniku Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, a to bez likvidace jako jeho právní zástupce. Do obchodního rejstříku byla zapsána 17. května 1993.

Mladá fronta je název dnes již zaniklého deníku, který v letech 1945–1953 vydávalo stejnojmenné nakladatelství, později (do konce roku 1989) přímo komunistické mládežnické organizace nezávisle na stejnojmenném nakladatelství, od ledna do srpna 1990 opět nakladatelství Mladá fronta. Od září 1990 čtenářskou základnu i redaktory převzala společnost MaFra, která začala vydávat deník s podobným názvem Mladá fronta DNES.

[editovat] Historie

[editovat] Vznik vydavatelství a deníku

Idea vzniku mládežnického vydavatelství vznikla během 2. světové války v ilegálním Hnutí mládeže za svobodu. K tomu účelu si vyhlédli tiskárnu v Panské ulici v Praze, kde byl vydáván nacistický deník Der Neue Tag, a v květnu 1945 ji obsadili a začali vydávat vlastní deník. Název Mladá fronta byl inspirován předválečným časopisem levicových studentů Mladá kultura. V první redakci Mladé fronty byli například divadelní a literární kritik Sergej Machonin, režisér Jan Grossmann, šéfredaktorem se stal básník Jaromír Hořec. V redakci pracovali nestraníci, komunisté, sociální demokrati, národní socialisté i lidovci. Současně nové nakladatelství začalo vydávat týdeník My 45, literární měsíčník Generace, studentský časopis Středoškolák a časopis Junáci, vpřed.

[editovat] Deník Mladá fronta za komunistického režimu

Nestrannost deníku čím dál více vadila vládnoucí komunistické straně. Po zestátnění tiskáren se v roce 1953 Mladá fronta stala účelovým zařízením při Ústředním výboru Československého svazu mládeže (ÚV ČSM), od roku 1964 byla hospodářským zařízením. V roce 1970 se deník Mladá fronta stal orgánem ÚV Socialistického svazu mládeže (ÚV SSM), který byl jeho přímým vydavatelem (nakladatelství Mladá fronta tedy již deník Mladá fronta nevydávalo). Deník Mladá fronta se nákladem přes 300 000 výtisků stal čtvrtým nejčtenějším deníkem po Rudém právu (téměř milión výtisků), Zemědělských novinách a Práci. Tento poměr byl udržován tím, že papír byl pro vydavatele na příděl, takže méně protežované noviny byly brzy vyprodány.

[editovat] Deník po roce 1989

Redaktoři Mladé fronty si vymohli, že již od pondělí 20. listopadu 1989 poskytovali relativně pravdivé informace o událostech, zatímco některá jiná média situaci stále ignorovala nebo bagatelizovala. Přesto stále ještě mnoho materiálů šéfredaktorka Miloslava Moučková a její zástupci zcenzurovali. V revoluční atmosféře se 20. listopadu 1989 stal neformálně šéfredaktorem Libor Ševčík a podtitul listu se změnil na „deník Československé mládeže“. Vydávání deníku Mladá fronta bylo rozhodnutím vlastníka od 1. ledna 1990 převedeno z ÚV SSM na vydavatelství Mladá fronta. Na jaře 1990 ještě existovaly představy o tom, že vývoj směřuje k „socialismu s lidskou tváří“, a v rámci této představy nakladatelství usilovalo například o svoji změnu na státní podnik. SSM přejmenovaný na Svaz mladých však usiloval o udržení tohoto majetku. Deník byl v té doby ziskový i vlivný.

Později se šéfradaktorem stal Petr Šabata. Karel Hvížďala, od května 1990 vedoucí zpravodajského oddělení, přišel s myšlenkou, že alespoň jedny noviny musí být nezávislé na státu, k čemuž je nezbytný zahraniční kapitál a privatizace. Redakce v té době vlastnila jen jeden fax a téměř žádné počítače. Nejprve se uvažovalo o společném projektu s inzertními novinami Annonce a Jiřím Kudláčkem. Annonce skutečně jednou nebo dvakrát jako příloha Mladé fronty vyšla.

18. května 1990 předsednictvo Federálního shromáždění ČSFR přijalo zákonné opatření, podle něhož byla zakázána manipulace s majetkem KSČ a SSM. Ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, s účinností od 1. ledna 1991 veškeré vlastnictví SSM, včetně deníku Mladé Fronty, převedl do správy státu. Stát měl dohlédnout na to, aby majetek SSM byl navrácen mládežnickým organizacím. V březnu 1993 byl Poslaneckou sněmovnou za účelem využívání majetku ve prospěch dětí a mládeže založen Fond dětí a mládeže. Část bývalého majetku SSM však tomuto fondu dlouho nebyla předána. Činnost fondu vzbuzovala pochybnosti a byla několikrát prošetřována Nejvyšším kontrolním úřadem. Teprve v roce 1998, po přijetí novelizujícího zákona č. 307/1997 Sb., byl majetek SSM vypořádán.

[editovat] Zánik deníku

Dne 27. července 1990 byla zřízena společnost MaF a.s. se základním jměním 195.000 Kčs. MaF založilo 64 píšících redaktorů a jedna sekretářka redakce deníku Mladá fronta, z nichž každý vložil jmění 3000 Kčs (to tehdy odpovídalo velmi slušnému měsíčnímu platu). Vlastnické podíly místo honoráře dostali i právníci z poradních firem. Akcionáři zažádali o zápis společnosti k 1. září 1990. Dne 2. srpna 1990 oznámili ředitelce vydavatelství Mladá fronta Koškové, že od 1. září začnou vydávat nový deník a od 1. října nový týdeník s odlišnými názvy, že všichni pracovníci požádají o rozvázaní pracovního poměru dohodou a že nová společnost má zájem využívat všechny služby stávajícího nakladatelství. Tento postup byl nutný proto, že převedení stávajících tiskovin SSM do soukromého vlastnictví bylo blokované zákonem. Distributorovi, Poštovní novinové službě (PNS), redaktoři oznámili, že pravděpodobně přestane vycházet Mladá fronta a že mohou předplatitelům nabídnout nové noviny Mladá fronta Dnes. Podobně probíhala i jednání s tiskárnami. Současně si privatizátoři zajistili právní ochranu názvů a značek.

V následujících týdnech však nebylo jasné, zda se Svazu mládeže nepodaří sehnat novou redakci a ve vydávání původních novin a časopisu pokračovat. Předseda SM Ulčák nabízel až trojnásobné platy oproti obvyklým. Šéfredaktoři Mladé fronty a Mladého světa byli oprávněni přijímat výpovědi, takže v polovině srpna 1990 uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru se všemi podřízenými redaktory a sami podali výpovědi paní Koškové, která je nakonec přijala. 22. srpna 1990 byla společnost MaF a. s. zapsána do obchodního rejstříku a tentýž den Ministerstvo kultury zaregistrovalo nový deník Mladá fronta Dnes. Jednání mezi SM, nakladatelstvím a novou a. s. však byla dramatická, předseda SM Ulčák naposledy odmítl předat nové redakci oprávnění k vydávání tiskovin pod původními názvy. Koncem srpna, kdy se redaktoři obávali násilného obsazení redakce Svazem mládeže, si sjednali soukromě ochranu prostřednictvím příslušníků Útvaru rychlého nasazení (URNA), kteří v kritických dnech ve svém osobním volnu v redakci i přespávali. Ulčák nakonec 29. srpna s převodem práv k vydávání souhlasil, ale souhlas ho donutilo zrušit zamítavé stanovisko Národní rady mládeže a Majetko-právní unie ČSFR. Dne 29. srpna ještě SM psalo vydavatelství dopis, že redaktoři, kteří podali výpověď, musí vrátit klíče. 30. srpna se však rozhodli řešit vše smírnou cestou. 31. srpna proběhlo jednání čtyř stran (Svaz mládeže, nakladatelství, nová akciová společnost a zástupci původní redakce z roku 1945) u předsedy vlády Petra Pitharta. Pithart podpořil privatizující redaktory a v 16 hodin večer před vydáním první Mladé fronty Dnes byla podepsána oboustranně výhodná hospodářská smlouva mezi MaF a. s. a vydavatelstvím Mladá fronta. Autorem názvu Mladá fronta Dnes je pravděpodobně Martin Komárek.

Někteří kritici této formy privatizace tvrdí, že hodnoty, v té době již podle zákona státní, které si kolektiv redaktorů přisvojil (pozice na trhu, seznam předplatitelů, renomé listu) mohly mít hodnotu až kolem 2 miliard Kčs a že toto „vytunelování“ se stalo vzorem i pro mnohé další podniky. Vlastníkem kmene předplatitelů však původně byla Poštovní novinová služba, nikoliv vydavatelství Mladá fronta.

[editovat] Policejní šetření privatizace deníku

6. 5. 1998 podal Ladislav Froněk, vydavatel deníku Špígl, trestní oznámení Nejvyšší státní zástupkyni. Ta návrh zaslala Obvodnímu státnímu zastupitelství v Praze 1, které spis zaslalo policejnímu oddělení v Praze 1. Řešením případu byla pověřena začínající policistka místního oddělení v Hybernské ulici, pprap. Pavlína Vaňková, policejní inspektorka. Ladislavu Froňkovi byla zaslána kopie usnesení o odložení oznámení, které podepsal kpt. Jan Pavlík, vedoucí oddělení Policie ČR, MO Hybernská ul. 2, Praha 1. Froněk se odvolal a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 stížnost vyhodnotilo jako oprávněnou a 6. listopadu 1998 uložilo Policii případ znovu otevřít.

JUDr. Gisela Vojtěchová, státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 1, došla k závěru, že celou záležitost nelze posoudit a učinit závěr, dokud se nezajistí listinný důkaz, kterým bylo povoleno vynětí movitého majetku bývalého ÚV SSM z celku a jeho převedení na 65 redaktorů (mělo by to být povolení Federálního ministerstva financí) a dokud se nezjistí, kdo rozhodl o oddělení Mladé Fronty do privátních rukou a o tom, že nakladatelství a vydavatelství poskytne veškerou pomoc na základě hospodářských smluv MaF, a. s. Proti rozhodnutí nebyla žádná stížnost přípustná, takže vyšetřování skončilo.

Trestní oznámení bylo podáno i na Marii Koškovou, která jednala jménem vydavatelství Mladá fronta. Vzhledem k tomu, že nedošlo k převodu vlastnictví na MaF a. s., ale jen k časově omezenému pronájmu, k němuž nebylo nutné svolení Federálního ministerstva financí, případ byl odložen.

Kontrolní skupina Federálního ministerstva kontroly v roce 1991 a 1992 a skupina finančního ředitelství Magistrátu hl. m. Prahy v roce 1991 se zabývaly hospodářskými smlouvami mezi MaF a. s. a podnikem Mladá fronta. Závěrečné zprávy žádné porušení zákona nekonstatovaly.

[editovat] Knižní vydavatelství

Vydáváním knih se nyní zabývá divize Kniha. Ročně vydává kolem 200 knih, a to například v tradičních edicích Kolumbus, Květy poezie, Moderní světová próza, ale i v novějších řadách jako jsou Jednorožec, Ikaros, Lidé a země, Multiřada aj. Největšího úspěchu dosáhly překlady knih J. R. R. Tolkiena.

[editovat] Cena nakladatelství Mladá fronta

Nakladatelství udělovalo výroční cenu nakladatelství Mladá fronta. Ucelený přehled udělených cen není na stránkách nakladatelství k dispozici, z ostatních zdrojů lze zjistit například tyto ceny:

• 1964 Ivan Diviš
• 1965 Bohumil Hrabal, Pábitelé
• 1966 Jiří Šalamoun, výtvarník
• 1977 Jan Měřička, výtvarník
• 1989 Vladimír Reis, za překlad roku Pásla koně na betoně
• 1993 Antonín Bajaja, románový diptych Duely
• 1996 Lubomír Šedivý, knižní designér
• 1997 Jan Jiskra grafik a typograf
• 2000 Otakar Karlas, typograf

Tato část je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že ji rozšíříte.

[editovat] Útvar novinářské informace a dokumentace (ÚNID)

Již od počátku sedmdesátých let 20. století nakladatelství provozuje monitoring českých médií a výstřižkovou službu. Původně šlo o činnost pro vlastní potřebu vydavatelství a pro potřebu deníku Mladá fronta. Po roce 1989 poskytuje komerční služby i jiným subjektům. Označuje se za nejucelenější archiv českých periodik, který pokrývá i období před přechodem periodik na počítačové technologie včetně těch, která existovala jen krátce.

[editovat] Viz také

• Mladá fronta DNES - deník navazující od roku 1990 na zaniklé noviny Mladá fronta

[editovat] Externí odkazy a reference

• Vydavatelství Mladá fronta
• Vydavatelský dům Mladá fronta (divize Kniha, www.bookcafe.cz)
• Marta Vildová: O privatizaci deníku Mladá fronta (bakalářská práce, Fakulta humanitních studií UK v Praze, květen 2005; Britské listy, 16.6.2005)
• Zbyněk Zeman (oxfordský historik): Vznik Mladé fronty Dnes, 1999