Působnost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek z oblasti práva potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Působnost je právní institut, který odpovídá na otázku, co se na koho vztahuje. Působnost a pravomoc tvoří společně úpravu kompetence. Otázka působnosti patří k nejsložitějším právním otázkám.
Obsah |
[editovat] Druhy
[editovat] Hmotněprávní
- Věcná – podle vymezení předmětu právní úpravy.
- Časová neboli účinnost vyjadřuje čas, v němž má právní norma zavazovat. Každé objektivní právo má účinky jen do budoucna (opak je v zásadě nežádoucí retroaktivita) a obvykle na dobu neurčitou. Účinný nemůže být právní předpis, který by nebyl zároveň platný, tj. neexistoval. Právní předpis začíná existovat (platit) svým vyhlášením, v ČR dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů. Poté nastává vacatio legis (legisvakance), která slouží k tomu, aby se adresáti právního předpisu (tj. osoby v jeho osobní působnosti) seznámili s jeho obsahem tak, aby okamžitě od nabytí účinnosti mohli podle něj postupovat. Počátek účinnosti je většinou vyjádřen v závěrečných ustanoveních. Není-li (což se v praxi nikdy nestalo), stanoví zákon o Sbírce zákonů, že právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů nabývá účinnosti začátkem 15. dne po jeho vyhlášení. Ostatní právní předpisy nabývají účinnosti okamžikem platnosti, není-li jejich účinnost výslovně odložena. Pokud by doba účinnosti byla stanovena tak, že by předběhla dobu platnosti, posune se účinnost až na dobu platnosti, neboť neexistující předpis nemůže být účinný. Účinnost nelze zrušit, lze ji jen pozastavit, čemuž se říká sistace. Někdy předpis vyjde z užívání (stane se obsoletním). V ČR je naprostá většina předpisů z doby před rokem 1945 obsoletní. Zrušením předpisu (derogace nebo abrogace) zaniká jeho platnost. Ani zrušení předpisu nemůže mít zpětné účinky, působí jen do budoucna (ex nunc).
- Prostorová (územní) – ohraničuje působnost právního předpisu místně. V zásadě žádný suverén nemůže rozšířit působnost svých předpisů mimo území, nad nímž vykonává svrchovanou moc (zásada teritoriality). Stát nemá povinnost uznávat cizí právní jednání, pokud ho k tomu neváže mezinárodní právo. V praxi je tak uznáváno veškeré cizí právní jednání, s výhradou veřejného pořádku.
- Osobní stanoví, nad kterými osobami může stát vykonávat svou působnosti. Podle zásady teritoriality nad všemi osobami, které se nacházejí na jeho území. Vynětí z osobní působnosti je exempce. Procesní exempce, např. diplomatická a poslanecká, se nazývá imunita (nedotknutelnost).
[editovat] Zásada personality
Mezinárodní právo ale též uznává, že suverén má pravomoc nad svými občany na celém světě (zásada personality). To v anglosaském právu nebylo příliš běžné, ale v poslední době se používání této zásady rozšiřuje, např. ve vztahu ke korupci. Konflikt zásady teritoriality a personality řeší mezinárodní smlouvy. Dále je stát oprávněn stíhat cizince, kteří se v cizině dopustili poškozování jeho zájmů. A nakonec zásady mezinárodní zdvořilosti velí stíhat zločiny cizinců, jichž se dopustili v cizině, pokud jsou zločiny podle mezinárodního práva obyčejového, např. vražda, loupež či penězokazectví (zásada universality). Sem nespadá většina politických zločinů, např. vlastizrada.
[editovat] Procesní – pravomoc a příslušnost
[editovat] Obcházení zákona
Obcházení zákona je takové právní jednání, jež prima facie není porušením žádné právní normy, avšak které ke zmaření jejího účelu a smyslu přesto směřuje (např. rozdělení transakce v zakázaném objemu na větší počet dílčích transakcí). Vymanění se z teritoriálního dosahu zákona není obcházení zákona, pokud se právní norma neřídí zásadou personality a výslovně nezakazuje takové jednání na celém světě.
