Programní hudba
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Programní hudba je hudební formou, která má vyjadřovat mimohudební obsah. Termín programní je poměrně nový, vznikl teprve v polovině 19. století za velkých názorových bojů mezi hudebníky, zda hudba má či nemá nějaký mimohudební obsah vůbec vyjadřovat. K největším bojovníkům za programní hudbu patřil Richard Wagner.
Hudba, která mimohudební obsah vyjadřovala, existovala ovšem již dávno předtím. Například již v počátcích indické kultury symbolizovaly hudební stupnice jednotlivá roční období. Ve starověkém Řecku byly čtyři struny na lyře bájeslovného Orfea symbolem čtyř živlů.
V 16. a 17. století byly velmi oblíbeným námětem skladatelů bitvy. V období klasicismu jsou programními díly symfonie J.Haydna, např. „Dětská“ či „Lovecká“, Beethovenova 6.symfonie „Pastorální“ nebo jeho předehry „Egmont“ a „Bitva u Viktorie“. Hudba se tedy vlastně odedávna pokoušela vyjádřit i mimohudební obsah a kromě citů se snažila u posluchače vyvolat také představy. Ostatně téměř každá vokální skladba je svým způsobem programní.
V období romantismu se však programní hudba stala „programem“ některých skladatelů a estetiků. Vedle Wagnera (předehry k operám) a Liszta (Faustovská symfonie) byl jejím představitelem především Hector Berlioz (Fantastická symfonie), posléze Richard Strauss (symfonické básně Enšpíglova šibalství a Don Quijote).
Programovost má své místo i v hudbě impresionistické (Claude Debussy), expresionistické (Alexandr Skrjabin) i novodobé (Dmitrij Šostakovič).