Psychosomatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obsah 1 Psychosomatika a zdraví 1.1 Psychoanalytická teorie 1.2 Konverze 1.3 Alexitýmia 1.4 Hopelessness-helplessness 1.5 Pokračování Psychosomatika a zdraví 2 Osobnost a vznik psychosomatických poruch

[editovat] Psychosomatika a zdraví

Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus (Poněšický, 2002).

Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumala i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami. Později byla do tohoto vztahu přidaná i sociální složka (Křivohlavý, 2001). V užším slova smyslu je psychosomatika stále chápána jako problematika omezeného druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem.

V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriálný pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí. To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další. Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod (Baštecký a kol.,1993).

Při vysvětlení pojmu psychosomatika se odborníci většinou opírají o tři teorie: psychoanalytická teorie, teorie stresu a cerebroviscerální teorie.

[editovat] Psychoanalytická teorie

Psychoanalytická teorie vychází ze studia vnitřních myšlenek člověka a jeho přizpůsobení vnějšího světa i svých vnitřních pudů. Používá původem psychoanalytické slovo konverzi.

[editovat] Konverze

Vysvětluje vliv duševních zážitků na tělo. Je vyjádřením emočního konfliktu, který se přenáší do somatické sféry a projevuje se jako somatické onemocnění. Z této teorie vycházejí dvě důležité koncepce – alexitýmie a hopelessness-helplessness (beznaděj – bezmocnost).

[editovat] Alexitýmia

Alexitýmia je nemoc, po čas které pacienti nedokážou rozpoznávat, sdílet a nebo regulovat svoje emoce, až na bolest, jejíž fyzickou příčinu se snaží odstranit. V osobnostním rozsahu se objevují dva pojmy. Pojem represe jako adaptace vyhýbáním se konfliktům a potlačením hrozby. A pojem senzitizacie jako jejich přeceňování.

[editovat] Hopelessness-helplessness

Hopelessness-helplessness jako zážitkový syndrom zahrnuje i behaviorální ekvivalent, který je charakteristický útlumem pohybu a fyziologických funkcí. „Zážitek“ obsahuje:

1. bolestivý pocit bezmocnosti a beznaděje tváří v tvář určité situaci,
2. subjektivní pocit snížené schopnosti situaci řešit,
3. pocit ohrožení a menšího uspokojení ve vztazích k ostatním a z role ve společnosti
4. ztráta souvislosti mezi minulostí a budoucností, snížená schopnost naděje a důvěry
5. tendence oživovat a opět prožívat předcházející deprivace a selhání

[editovat] Pokračování Psychosomatika a zdraví

Corticoviscerální teorie vychází z Pavlova a jeho učení o podmíněných reflexech. Existují tu vzájemné vztahy mezi vyšší nervovou činností a somatickými a vegetativními funkcemi organizmu. Faktory vyvolávající chorobu jsou v tomto případě většinou negativní dlouhotrvající a intenzivní emoce. Jejich negativní vliv se projevuje vznikem poruch normálních vztahů mezi mozkovou kůrou a podkůrovými centry. Kvůli těmto poruchám potom vznikají složité onemocnění. Do tohoto vztahu zasahuje i endokrinní systém, který podmiňuje stálost a trvání chorobných změn v činnosti vnitřních orgánů. A teorie stresu se zaobírá negativním působením stresu na organizmus.

Mezi pojmy psychosomatika, zdraví a choroba je úzká souvislost, tak je potřebné definovat i tyto dva pojmy.

Podle Davida Seedhouse (1995) se dá zdraví definovat různými způsoby závisícími i od samotného člověka, který zdraví definuje a závisí to i od jeho povolání. Definice zdraví se však neměnila jen vzhledem na historii a vývin lidských profesí a odvětví společnosti, ale taky vzhledem na historické mezníky.

Podle Bohumily Baštecké a Petra Goldmana (2001) je zdraví spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. Tyto složky jsou chápané jako systém, který je integruje. Taktéž uvádějí souhrn teorií Davida Seedhouse z roku 1986. První teorie pojímá zdraví jako ideální stav. Druhá teorie ho vymezuje jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti umožňující každodenní činnost a jestliže nesplní tuto úroveň, musí se přizpůsobit roli nemocného. Další teorie mluví o zdraví jako o určitém druhu zboží, s kterým je možné libovolně manipulovat v rámci obchodních transakci. Poslední teorii z jeho souhrnu tvoří soubor menších teorií, které považují zdraví za osobní sílu či určitou schopnost těla, intelektu a nebo metafyziky. Podle Jara Křivohlavého (2001) existuje těchto teorií až sedm:

1. Zdraví je pojato touto teorií jako synonymum pro určitý druh síly různé intenzity, která může být oslabována a nebo znovu získaná a která pomáhá člověku překonávat překážky.
2. Zdraví zosobňuje vnitřní duchovní sílu, která bývá pojmenována i jako schopnost přizpůsobení a nebo vitalita projevující se až v zátěžových situacích za účelem dosahování vyšších cílů.
3. Zdraví je charakterizované jako odolnost člověka, která chápe životní úlohy jako výzvy.
4. Vyjadřuje schopnost člověka spojit a přizpůsobit prostředí a životní styl.
5. Představuje integraci dobré tělesné kondice, duševní pohody a určité připravenosti.
6. V tomto pojetí zobrazuje zdraví hmotný majetek či statek, který člověk používá. Může být ve formě lékařského zákroku, léčiv a nebo léčebných kúr.
7. Zosobňuje biopsychosociální strukturu a nejen jako nepřítomnost chorobných příznaků.

Z těchto sedmi teorií vytvořil Jaro Křivohlavý svoji vlastní definici zdraví: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duševní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimálně kvality života a není překážkou osobnímu snažení druhých lidí.“

Zdravý člověk má podle Ericha Fromma tzv. produktivní charakter, který dává možnost pomalému rozvíjení všech schopností a predispozicí. A důležité jsou i lidské potřeby a jejich efektivní uspokojení.

Dalším pojmem je onemocnění nebo-li choroba, které se snaží lidi vyhnout, protože je spojená s různými nepříjemnostmi. Každý člověk se bojí onemocnět, protože tím vždy o něco přichází. Z biologického, respektive somatického pohledu může dojít k úbytku sil, příčinou čeho se člověk stává indisponovaný v rámci různých fyzických aktivit. Co se psychiky týká, tak se každý snaží vyvarovat psychické únavě, či vyčerpanosti, ale i negativizmu. Nemoc samozřejmě ovlivňuje i sociální prostředí člověka pro možnost odmítnutí kontaktu s jinými lidmi, ale i pro možnou práceneschopnost a tím nedostatek finančních prostředků. Důležité je však i existencionální hledisko související s možným omezením seberealizace.

„Onemocnění je syndrom se známou příčinou, průběhem a nebo patofyziologickým mechanizmem.“ (Baštecká, Goldmann, 2001) Aby mohla být nemoc lékařsky uznanou nozologickou jednotkou (nozologie – nauka o třídění nemocí) měla by mít začátek, průběh a konec se specifickými symptomy sdružovaných do syndromů. Lester King (1954) nabízí tuto definici choroby: „Choroba je souhrn těchto podmínek, které měříme v rámci převládající kultury, které jsou touto kulturou považované za zneschopňující a současně se odklánějí od statistické normy a nebo od idealizovaného statusu.“

Definice tohoto pojmu se stejně jako definice zdraví měnila vlivem doby, prostředí ale i vzděláním. Kdysi byla projevem kouzel, či nepřejícnost bohů a dnes má stejně jako zdraví biopsychosociální charakter. Existují různé modely nahlížení na vztah mezi pojmy zdraví a nemoc. Některé z nich uvádí Bohumila Baštecká a Petr Goldmann (2001):

1. Biomedicíncký: Chápe nemoc na somatickém(tělesném) základě jako důsledek poruchy tkaní a buněk a zdraví je jen absencí choroby.
2. Psychologický: Integruje v sobě čtyři odbory a to psychosomatickou medicínu, behaviorální medicínu, lékařskou psychologii a psychologii zdraví.
3. Sociologický: Nemoc tu představuje společenský problém týkající se sociálních rolí, očekávání a norem.
4. Sociálně-ekologický: V tomto případě je choroba jakousi odchylkou od systému, v kterém se člověk i společnost nacházejí.
5. Celostně-alternativní: Odvolává se na systémy jiných kultur.

Pro shrnutí tedy, vnitřní rovnováhu člověka a jeho fyzické zdraví ovlivňují tři faktory:

1. exogenní vlivy – prostředí v tom nejširším slova smyslu. Tento faktor může člověk měnit jen omezeně.
2. endogenní vlivy – složení a kvalita naší stravy, celková životospráva, vrozené predispozice a aktivita člověka. Tento faktor může člověk skoro úplně měnit.
3. emoce a myšlenky – toto je oblast, kterou člověk může mít úplně pod svojí kontrolou, i když si to vyžaduje určitý trénink.

Z toho vyplývá, že člověk může aspoň z části ovlivňovat svoje zdraví a to např. dobrými stravovacími návyky, udržováním tělesné kondice a nebo relaxem, či jinými metodami, kterými si může pomoct, když prostředí okolo je možné měnit jen minimálně. Oběťmi psychosomatických onemocnění jsou většinou pesimističtí a introvertní lidé, kteří mají zlý vztah k sobě i jiným a mají na sebe příliš velké nároky. Takový člověk pociťuje hodně negativních myšlenek a emocí a není schopný se s nimi někomu lehce svěřit.

I podle Bernarda Danzera (2001) je komunikace a otevřenost člověka důležitá pro jeho zdraví. Mluví i o specifickém prostoru a čase člověka, které jsou též důležité pro jeho osobní rozvoj. „Zdraví je tedy výrazem nerušeného a neovlivnitelného prostorového bytí ve světě. Choroba vzniká tehdy, když se individuální prostor člověka trvale smršťuje a chřadne.“ A je též projevem toho, když si „člověk utváří přítomnost na základě jím zvolených plánů budoucnosti a přitom hodnotí svoji minulost jako zkušenost.“ (Danzer, 2001)

Důležitý pro člověka je i pohyb, jeho celková aktivita, koordinace pohybů a z toho později vyplývající koordinace svého chování, to znamená celková seberegulace a též postoj člověka k sobě samému.

[editovat] Osobnost a vznik psychosomatických poruch

V současnosti je člověk stále v interakci s jinými lidmi. V této interakci každý člověk reaguje jinak. Každý z nás má různé postoje, zájmy, vlastnosti a schopnosti, které v rámci interakce aplikujeme. Na světě se nenajdou dva lidi, kteří by měli stejné chování, ale jsou určité vlastnosti a schopnosti specifické pro určitou osobnost. Stejně i člověk s psychosomatickým onemocněním má většinou některé vlastnosti, které předpokládají větší náchylnost k těmto onemocněním.

Důraz se klade na postoje člověka k určitým situacím. Například k situaci náhlé nezaměstnanosti může osoba zaujmout různý postoj, který je zjednodušeně negativní a pozitivní. Vždy existuje více možností se se situací vyrovnat, člověk se jí může poddat a nebo s ní bojovat, nechat se situaci ovlivnit a nebo ovlivnit ji. Hodně záleží na schopnosti člověka bojovat s překážkami.

Jak už bylo řečeno, ohroženi jsou nejvíce lidi častěji podléhající depresím a anxiozním pocitům, ale i lidi, kteří mají problémy projevit svoje pocity.

Při různých psychosomatických onemocnění je přítomný i pocit méněcennosti, negativní vztah k vlastní osobě. I určité osobností rysy jako např. perfekcionizmus je přítomný při psychosomatických onemocněních, v tomto případě hlavně při bulímii a anorexii.