Zimní stadión Štvanice
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zimní stadión Štvanice je prvním stadiónem s umělou ledovou plochou na území bývalého Československa. V roce 2000 byl prohlášen kulturní památkou.
Týmy hokejové reprezentace Čech a nástupnické československé hokejové reprezentace v ledním hokeji musely nejprve získat pět titulů mistra Evropy, než se hráči dočkali prvního stadiónu s umělou ledovou plochou, což v Evropě nemělo obdoby. Rada hlavního města Prahy rozhodla o přidělení pozemku ke stavbě na ostrově Štvanici Pražským vzorkovým veletrhům 15. března 1929. Stalo se tak pod vlivem úspěchu na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1929, které českoslovenští reprezentanti vyhráli.
Stavba však podle návrhu architekta Josefa Fuchse započala až o rok a půl později. Chladírenské zařízení dodané Brněnskými strojírnami bylo schopno za dvě hodiny vyrobit 4 cm silný led. Stavba pokračovala takovým tempem, že se zde již 17. ledna 1931 mohlo v provizorních podmínkách uskutečnit utkání LTC Praha s Manitoba University Graduaces z Kanady, které skončilo 0:2. Již další den sehrála první mezistátní utkání proti Kanaďanům na tomto stadiónu též československá hokejová reprezentace. Bezgólovou remízu přiblížil posluchačům u rozhlasových přijímačů Josef Laufer. Stadión byl v tomto stavu v provozu tři měsíce s tím, že přes léto proběhne dostavba.
Tu se však nepodařilo pro finanční náročnost v nastávající hospodářské krizi dokončit. Původní investor nebyl schopen dostát svým závazkům a magistrát musel přislíbit nízký roční nájem i úlevu na daních, aby stadión se všemi závazky převzala do nájmu firma ing. Keclíka, která na něm původně prováděla pouze stavební práce. Mistrovství Evropy v roce 1932 se zde přes nové započetí stavebních prací ovšem přesto konat nemohlo. Stadión byl oficiálně otevřen v tomtéž roce až 6. listopadu, kdy zde českoslovenští reprezentanti remizovali před 6 000 diváky s Francouzi 4:4.
Plocha stadiónu 90 na 34 m byla rozdělena na dvě části. Pro hokejové zápasy byl určen prostor 60 na 30 metrů. Na tribuny, z nichž některé byly i kryté a jiné dokonce pojízdné, se mohlo vejít až 10 000 diváků, kteří měli k dispozici též kavárnu. Sportovci naopak měli na stadiónu kromě skříněk také ohřívárnu a posilovnu.
Stadión postupně hostil čtyři mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947 a 1959). Domácímu reprezentačnímu celku se na všech podařilo získat medaili. Zastřešen byl až v roce 1956 kvůli mistrovství Evropy v basketbalu žen. Na klubové úrovni ho nejprve využíval především LTC Praha, ale v 50. letech sloužil pěti různým klubům. A právě výběr z pražských mužstev se zde 11. února 1955 střetl se švédským klubem Leksand IF poprvé před televizními kamerami.
V roce 1968 byl stadión sice opraven, ale jeho jednotlivé části se v dalších letech pro neudržitelný stav uzavíraly. Od roku 1997 je nájemcem stadiónu občanské sdružení APeX CLUB a bruslit sem chodí většinou veřejnost. Stadión poškodila povodeň v roce 2002, ale zatím nebyl ani zbourán, ačkoli o tom rozhodl v roce 2000 magistrát hlavního města.
