Řečové jednání
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Řečové jednání je pojem používaný lingvisty a filosofy jazyka. Patří do lingvistické disciplíny, která se nazývá pragmatika. Pragmatiku nezajímá jazykový výraz jako abstraktní demonstrace jazykového systému (slovo, fráze, věta), nýbrž jako něčí výpověď vyslovená v dané situaci s určitým konkrétním záměrem.
Většina výpovědí v životě jsou nutně řečovými akty, tj. činy, které vykonáváme pomocí jazyka. Věta: „Je už 10 hodin.“ informuje o aktuální časové hodnotě v danou chvíli, a jako taková může být pravdivá či nepravdivá. Je-li pochopena jako konkrétní řečový akt, může být brána i jako pokyn, aby adresát odešel domů nebo šel spat. Zde už o pravdivosti hovořit nelze.
Při rozboru dané věty rozlišujeme to, co je jejím slovním obsahem (lokuce) od pragmatické funkci, které slouží, čili od záměru, s jakým byla pronesena = (ilokuce). Někdy mluvíme také o ilokuční síle - (illocutionary force) - dané výpovědi. V pragmatice rozeznáváme různé přímé akty jako jsou např. tvrzení, dotaz, slib, prosba, příkaz, varování, pozdrav, omluva. Existují i nepřímé akty, kdy příkaz je formulován formou dotazu.
Zvláštní kategorií řečových aktů jsou performativní věty, na které upozornil John Austin ve své přednášce How to do things with words. Performativní věta - např. Odsuzují vás k smrti - je sama z úst soudce v pravou chvíli rozsudkem a nikoli pouhým doprovodem nějakého jiného jednání. Např. věta Tady vám předávám odměnu, bez skutečného předání odměny odměnou není. Pro Austina byly performativní věty zvláštní kategorií, kde se jazyk nepoužívá k předání informace jako u tvrzení (konstantivních vět). Proto nelze u performativních vět určovat pravdivostní hodnotu nýbrž pouze to, zda daný akt je platný či neplatný. Performativní věty se staly východiskem Austinovy teorie řečového jednání, neboli v angličtině „speech acts“. Toto učení dále rozvíjel John Searle.
Hlavní druhy řečových aktů podle Johna Searla:
- reprezentativní akty (příklad: tvrzení),
- direktivní (příklad: příkaz),
- komisivní (příklad: slib),
- deklarativní (příklad: vynesení rozsudku)
- expresivní (příklad: vyjádření pocitu).
