Aztékové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obsah 1 Poloha 2 Kultura 3 Doprava a obchod 4 Společenská struktura Aztéků 5 Náboženství 6 Montezuma II.

[editovat] Poloha

Ke konci 13. století přišel ze severního Mexika, do příjemného údolí na jihu barbarský kmen. Byli to Aztékové. S usazením to měl ale tento kmen těžké. Ať se chtěl usadit kdekoli, všude je vyháněli. Kolem roku 1325 se tomuto kmeni podařilo po dlouholetých bojích založit jejich hlavní město Tenochtitlán, dnešní město Mexiko, na ostrůvku v jezeře Texcoco. Podle staré báje tam kmenoví starci viděli znamení, které jim přikázal hledat jejich bůh Vicilopočtli, orla, který požíral hada na kaktusu. Toto údajné znamení najdeme v dnešním znaku Mexika. O sto let později už Aztékové ovládali oblasti od Mexického zálivu až k Tichému oceánu a ke Guatemale na jihu.

Závratný rozmach Aztéků lze snadno pochopit, kdy se na ně podíváme jako na vyvrcholení pozoruhodného sledu kultur, který začal už v době před naším letopočtem a jejichž pokračovateli byli Mayové a Toltékové. Aztékové převzali a zdokonalili to, co vytvořili jejich předchůdci. Byli spíše dědici než tvůrci své civilizace. Jejich zásluhou bylo, že tuto civilizaci uchovali a přenesli do dobytých území.

[editovat] Kultura

V mnoha směrech nedosáhli Aztékové kulturní úrovně Mayů. Tak např. jejich písmo zůstalo obrázkové a nevyvinulo se v hieroglyfy. Avšak stejně jako Mayové a ostatní mexické kultury měli i Aztékové velký zájem o historiografii. Obrázkové knihy vyprávěly o jejich dějinách, zákonech a obřadech. Obrázky zachycovaly v podstatě jednotlivé události a byly pomůckou aztéckých historiků. Většinu rukopisů z doby před objevením Ameriky zničili Španělé, avšak staré zprávy se tradovaly i za kolonizace. Kromě toho se mnoho španělských historiků odvolávalo na staré mexické rukopisy.

V umění, vědě, zemědělstvía architektuře dosáhli Aztékové pozoruhodných výsledků. Očití evropští svědci vyprávěli o nádherných chrámech a palácích, o kvetoucím zemědělství a o skvělých aztéckých uměleckých dílech. Bojoví Aztékové neustále rozšiřovali svou říši. Za necelá dvě staletí dosáhl kdysi barbarský kmen takového stupně civilizace, který přiměl vůdce španělských konkistadorů (dobyvatelů) k výroku, že jejich hlavní města Tenochtitlán je „ nejkrásnějším městem na světě “ Do roku 1500 se Tenochtitlán rozrostl v metropoli čítající asi 100 000 obyvatel. Tři široké hráze spojovaly ostrov s pevninou a kamenné akvadukty přiváděli pitnou vodu z pramenů v Chapultepeku vzdáleném přes pět kilometrů. Město zářilo barvami. Sídla šlechticů, úřední budovy a chrámy byly oslnivě bílé, anebo tmavočervené. Domy měly stinné dvory s kašnami uprostřed. Uvnitř visely od stropů obložených cedrovým či jiným dřevem závěsy a nástěnné koberce. Španělé právem nazývali hlavní město Aztéků Benátkami Nového světa. Nádherné město uprostřed temně modrého jezera, ve výšce přes 2 000 metrů nad hladinou moře, obklopené zasněženými sopkami, se dalo srovnat opravdu jen s Benátkami. Plochu města, která byla padesát čtverečních kilometrů, zvětšovaly ještě tzv. chinampas, „ plovoucí zahrady „. Byly to vory z rákosí a proutí pokryté bahnem. Během doby zapustily kořeny do dna mělkého jezera a změnily se v ostrovy. Největší byly sto metrů dlouhé a pěstovalo se na nich ovoce, zelenina a také květiny, které bojovní Aztékové neobyčejně milovali. Ještě dnes si chinampas můžeme prohlédnout na jezeře Xochimilco jihozápadně od Mexika.

[editovat] Doprava a obchod

Přestože neznali vozy a soumary, neměli Aztékové problémy s dopravou, neboť ulicemi Tenochtitlánu byly kanály, po nichž pluly čluny. Spletí kanálů se plavily kanoese zbožím na Tlatelolco, největší tržiště na jihu města. Španělé vyprávěli o „náměstí … kde se každý den scházelo přes 60 000 obchodníků a zákazníků … kde obchodníci ze 60 měst nabízeli zlaté a stříbrné šperky, vzácné kameny, kůže jelenů, jaguárů a pum, kromě toho hrnčířské zboží, látky, nádherné mozaikové práce z ptačího peří, med, ryby, zvěřinu, krocany, vykrmené lysé psy, barviva, tabák, gumua mnoho jiného“.

[editovat] Společenská struktura Aztéků

Po knězích a šlechticích následovali v hodnosti úředníci spravující stát a obchodníci jezdící za obchodem po celé říši. Obchod byl velmi rozvinutý. Obchodníci často spojovali se svými záležitostmi diplomatické úkoly. Podávali také informace o cizích státech, které mohli vést k obsazení cizího území. O stupínek níž stáli umělci (sochaři, tkalci, kameníci). Po nich jsou prostí občané a rolníci, kteří obdělávali půdu. otroci, kteří byli váleční zajatci nebo lidé prodaní do otroctví pro dluhy nebo z jiných důvodů tvořili nejnižší vrstvu aztécké společnosti. Zacházelo se s nimi v podstatě jako se sluhy a jejich úděl byl mnohem lehčí než úděl otroků za pozdější kolonizace. Aztécký otrok se směl podle vlastní vůle ženit a jeho potomci měli od narození práva svobodného občana. Ve všech vrstvách společnosti se těšilo velké úctě rodinné společenství, všude vládla přísná morálka. Za válečnickou tváří se skrývala pozoruhodná laskavost. Otec učil syna, aby uctíval a zdravil své předky, utěšoval chudé a trpící skutky i slovy, neposmíval se starcům, nemocným, mrzákům a těm, kteří zhřešili. Neurážel je a neopovrhoval jimi, ale aby se choval pokorně před bohem a měl na paměti, že se může přihodit totéž, neřídil se špatným příkladem, nemluvil neuvážlivě a neskákal nikomu do řeči. Pokud někdo nemluví dobře či srozumitelně, snaž se toho vyvarovat. Pokud nemáš co říci, mlč!

[editovat] Náboženství

Pro Aztéky bylo náboženství středem života. Svět jim připadal plný nepřátelských přírodních sil, které bylo třeba si udobřit. Každý si pamatoval na období sucha, na hladomor, bouře a zemětřesení. Aztékové měli přes čtyřicet božstev, která mohla tato neštěstí odvrátit. Avšak bohy nebylo snadné uspokojit, neboť vyžadovali to nejcennější, co lze obětovat – lidský život. Čím obtížnější byla situace, tím více se muselo bohům obětovat. Bůh Slunce se zjevoval každé ráno a večer se odebíral k odpočinku. Před východem musel bojovat se živly tmy. Kdyby boj prohrál, zanikl by nejen Tenochtitlán, ale celý svět, protože bez Sluncenení života. Sílu, kterou bůh Slunce potřeboval pro vítězství, získával z obětovaných lidských srdcí, protože tento sval, pohánějící krev žilami, je sídlem života. Aztékům vyvolenému lidu Vicilopočtliho, připadala svatá úloha válčit a získávat zajatce, jejichž srdce mohla ukojit bohův hlad. Ruku v ruce s tímto náboženským posláním šlo jejich politické úsilí o rozšíření území. Za Aztéků tedy nemohl panovat mír, protože v míru by nezískali zajatce a slunce by muselo hladovět. Někdy se dokonce utíkalo ke „květinovým válkám „.To byly boje dvou stejně silných oddílů různých států, které skončily, když obě strany získaly dost zajatců, aby mohly ukojit hlad boha. Vicilipočtli byl nenasytný. Aztékové však uctívali také Kvecalkoatla (Opeřeného hada), boha vědění a kněžství, který měl bílou tvář a tmavý vous a opovrhoval lidskými obětmi. Podle dávné báje uhnětl Kvecalkoatl těsto ze žluté a bílé kukuřice, smísil s ním svou krev a vytvořil lidi, které naučil lovu a obdělávání pole stejně jako řemeslům a umění. Po určitou dobu také lidem v míru vládl, ale posléze se utkal o vládu nad světem v dlouhém titánském boji s Vicilopočtlim, kterému se podařilo podvodem a intrikami svého protivníka vyhnat. Ten odešel přes moře na východ, slíbil však, že se v roce Ce Acatl vrátí a pomstí svou porážku. Roky Ce Acatl připadaly na léta 1363, 1467 a 1519. Teď se psal rok 1518. V poslední době mátla pověrčivého Montezumu řada znamení, která jeho kněží, vědci a kouzelníci nedokázali vysvětlit: chrám Vicilopočtli se náhle ocitl v plamenech; po celý rok se o každé půlnoci objevoval na východě svislý plamen; obrovské komety s ohnivými ohony měnily noc v den; jezero zaplavilo břehy jako bouře, přestože nezafoukal ani větříček; každou noc bylo nepřetržitě slyšet strašlivé naříkající ženský hlas.Potom se jednoho dne objevil před králem zchvácený posel a sdělil mu, že viděl v zálivu „věže či malé hory plovoucí na mořských vlnách“. Druhá zpráva hovořila o lodích s cizokrajnými lidmi, kteří „ mají velmi světlou pleť. Všichni mají dlouhé vousy a vlasy jim sahají jen k uším“. Sotva se Montezumovy poslové s těmito cizinci z východu pozdravili, chystali se hosté aztécké území zase opustit. Slíbili však, že se příští rok vrátí. To se bude psát rok 1519. Záhada tajuplných znamení byla vyřešena. Kvecalkoatl dodržel slovo a vracel se.

[editovat] Montezuma II.

Po roce 1500 usedl na aztécký trůn Montezuma II. Většina z 11 miliónů mexických Indiánů byli poddaní mladého panovníka. Jeho říše však nebyla ničím jiným než volným svazem městských států, jež udržoval daně, ale jen zřídka jim poskytoval ochranu nebo pomoc. Některá města starého Mexika, například Tlaxcalu, Aztékové nikdy nedobyli. Jiná, méně mocná města, která nesouhlasila s jejich požadavky, přepadli a obyvatele zavlekli do svých hlavních měst, kde museli pracovat jako otroci, anebo byli obětováni bohům. A to bylo ještě horší. Bůh Vicilopočtli byl nepředstavitelně krvežíznivý: roku 1487 Aztékové obětovali při zasvěcení jednoho velkého chrámu necelých 80 000 válečných zajatců a příslušníků podrobených států. Za Montezumy II. byla politická mocsoustředěna v rukou vládnoucí třídy, rodové šlechty, ale také talentovanými lidmi nižšího původu. Na špičce sociální pyramidy byl Montezuma, který byl jako nejvyšší náčelník a velekněz politickým i náboženským vůdcem. Jeho moc nebyla dědičná, jak se domnívali Španělé. Králevolila rada, která ho mohla také sesadit. Montezuma, který pocházel z královského rodu, byl už před svým zvolením generálem a veleknězem. Protože hrálo kněžstvo v politickém životě Aztéků značnou roli, byla právě tato funkce rozhodující pro Montezumovo zvolení králem. Staré aztécké kroniky ho popisují jako „ učence, astronoma, filosofa, zručného uměllce“. Aztécký byl stát stále ve válce. Během prvních šestnácti let Montezumovy vlády docházelo neustále k povstání, protože se jedna provincie snažila vymanit z nadvlády Aztéků. Král sám se ale o státní záležitosti moc nestaral. Stáhl se do ústraní, aby se mohl zcela věnovat náboženským povinnostem. Tak se pomalu stával jakýmsi polobohem, což se projevovalo dokonce i při jeho stolování. Podávali mu přes třicet různých mís. Krocany, křepelky, zvěřinu, holuby a zajíce. Jedním z jeho oblíbených jídel byly čerstvé rybyulovené v Mexickém zálivu vzdáleném přes 300 kilometrů, odkud je přes horské průsmyky přivezli spěšní poslové. Krásné mladé služebnice mu podávali misky s vodou, aby si mohl mezi jednotlivými chody omýt ruce, a stavěly před stůl dřevěnou zástěnu, aby ho nikdo neviděl, když jedl či pil ze zlatých pohárů. Španěl Cervantes de Salazer napsal: „ Pro svůj lid byl Montezuma vznešeným veličenstvem. Mimo několika velmožů královské krve mu nesměl nikdo pohlédnout do tváře nebo být v jeho přítomnosti obutý anebo se posadit. Ze svého pokoje vycházel téměř výhradně ke stolování, přijímal jen málo návštěvníků a většinu státních záležitostí přenechával členům své rady. Dokonce i ti s ním jednali pomocí prostředníků. K obětem u chrámu boha Vicilopočtliho, při nichž projevoval velkou zbožnost, přicházel po vlastní cestě, zachovával si odstup od ostatních kněží a vracel se sklíčený, hluboce zamyšlený a mlčenlivý“.