Benoît Camille Desmoulins
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Benoît Camille Desmoulins (* 2.března 1760 v Guise; † 5. dubna 1794 v Paříži) byl právník, žurnalista a čelný představitel první fáze Francouzské revoluce.
[editovat] Život
Desmoulins studoval na Collège Louis le Grand v Paříži práva, stal se pařížským advokátem a vrhl se do náručí revoluce se zářným nadšením pro svobodu a rovnost, neboť již od jinošských let ve svých básních tyto hodnoty opěvoval. Desmoulins byl jedním ze zakladatelů Klubu cordelierů(Club des Cordeliers) a protivník girondistů. V Palais Royal vzbuzoval revoluční nadšení davů svými plamennými projevy („Aux armes!“ - „Do zbraně!“), a když posluchače vyzval 12. července 1789 aby se bojovníci za svobodu označili viditelným znamením - sám si poté zastrčil list stromu za klobouk - zavedl tím zvyk nošení revoluční kokardy. Útok na Bastillu způsobil svou vášnivou výzvou a strhl lavinu revoluce. Z trosek Bastilly pak zvěstoval davům nástup svobody a rovnosti. Ve svém úspěšném časopisu Révolutions de France et du Brabant se označil za Procureur géneral de la lanterne (volně přeloženo - veřejný žalobce světlonoš) a prohlásil otevřeně, že národní nezávislost je jediným zákonem, který by francouzský národ a každý, kdo se označuje člověkem měl respektovat. Jeho další časopis, který založil – La Tribune des Patriotes vyšel jen ve 4 číslech. V roce 1790 se oženil s mimořádně inteligentní dívkou z dobře situované středostavovské rodiny Lucille Duplessis. Přestože byl od mládí přítelem Robespierra, byl stále víc a víc přitahován přátelštějším a lidštějším Dantonem a s ním založil Klub cordelierů. S Dantonem se pak bohužel také podílel na událostech 10. srpna 1792 (dobytí a vyplenění Tulerií) a na strašných zářijových masakrech.
Pařížskou obcí byl zvolen do konventu a hlasoval pro smrt krále. Ač náležel k Hoře, poslouchal též girondisty a s Dantonem hledali cesty k sblížení stran a když tyto pokusy selhaly a girondisté byli likvidováni, navrhl založení odvolacího soudu. Ve stejných intencích pak vydával v lednu 1794 svůj list [[Vieux cordelier]] – duchaplný, vtipný a plný satiry, kde napadá krvavou tyranii a vyzývá k opravdové svobodě a dodržování zákonů. Hebert, který byl nejčastějším cílem satiry, jej zažaloval, pro snahu o návrat monarchie. Robespierre nejprve svého přítele chránil, pak ale pod tlakem radikálů Výboru pro obecné blaho - např. Billauda Verenne a Saint-Justa – zakázal časopis a nařídil spálení všech čísel. Přesto Desmoulins dále nesmiřitelně napadal zastánce teroru a jakobíny. Robespierre jej nechal s Dantonem a dalšími 31. března 1794 zatknout a v odsouzení se osobně angažoval zapřisáhlý Demoulinsův nepřítel Saint-Just. Desmoulins, původně nadšený příznivec radikálního kurzu, postupně se od krvavé cesty odvrátil a to jej a jeho ženu stálo život. Byl spolu s Dantonem a řadou dalších 5. dubna 1794 popraven. Ještě na guillotině zřetelně prorocky zvolal: „ Toto je odměna prvnímu apoštolovi svobody. Stvůry, které touží po mé krvi mě dlouho nepřežijí“. Jeho 23 letá manželka, která podala stížnost na popravu svého manžela musela jej za 14 dní po smrti Camilla též následovat na popraviště.
