Bitva u Leyte
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Bitva u Leyte | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Druhá světová válka | |||||||||||
 Hořící USS Princeton východně od Luzonu, 24. října 1944. |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 Japonsko |
 USA Austrálie |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Soemu Tojoda | William F. Halsey | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 4 letadlové lodě, 9 bitevních lodí, 19 křižníků, 34 torpédoborců a 200 letadel | 17 letadlových lodí, 18 eskortních letadlových lodí, 12 bitevních lodí, 24 křižníků, 141 torpédoborců a 1500 letadel. | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 4 letadlové lodě, 3 bitevní lodě, 8 křižníků, 12 torpédoborců a 10 000 mrtvých | 1 lehká letadlová loď, 2 eskortní letadlové lodě, 2 torpédoborce, 2 eskortní torpédoborce, 1 torpédový člun, 1 ponorka a 3 500 mrtvých | ||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Bitva u Leyte byla největší námořní bitvou druhé světové války v Tichomoří a jednou z největších námořních bitev v historii. Uskutečnila se 23.-26.října mezi americkým a japonským námořnictvem u ostrova Leyte na Filipínách.
V této bitvě také došlo k prvnímu organizovanému nasazení letadel kamikaze. K prvnímu útoku došlo 21. října proti těžkému křižníku Australia, který byl zasažen osamělým kamikaze. Organizované sebevražedné nálety začaly 25. října.
Obsah |
[editovat] Americké složení jednotek
Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 na 4 plážích výsadek invazního loďstva pod velením admirála Wilkinsona, které bylo složeno z více než 700 lodí na jehož palubách bylo shromážděno 160 000 vojáků. Ke krytí této výsadkové operace bylo připraveno 3. a 7. loďstvo.
[editovat] 3.loďstvo
Velitelem 3. loďstva byl admirál William F. Halsey. Bylo tvořeno operačním svazem rychlých letadlových lodí TF 38 pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. TF 38 byla rozdělena na 4 operační skupiny.
Operační skupině TG 38.1 velel viceadmirál John S. McCain. Byla složena z letadlových lodí Wasp, Hornet, Hancock, Monterey, Cowpens, těžkých křižníků Chester, Pensacola, Salt Lake City, Boston, lehkých křižníků San Diego, Oakland a 14 torpédoborců.
Operační skupině TG 38.2 velel kontradmirál Gerald F. Bogan. Byla složena z letadlových lodí Intrepid, Bunker Hill, Cabot, Independence, bitevních lodí Iowa, New Jersey, lehkých křižníků Vincennes, Biloxi, Miami a 16 torpédoborců.
Operační skupině TG 38.3 velel kontradmirál Frederick C. Sherman. Byla složena z letadlových lodí Essex, Lexington, Langley, Princeton, bitevních lodí Massachusetts, South Dakota, lehkých křižníků Santa Fe, Birmingham, Mobile, Reno a 13 torpédoborců.
Operační skupině TG 38.4 velel kontradmirál Ralph E. Davison. Byla složena z letadlových lodí Franklin, Enterprise, San Jacinto, Belleau Wood, bitevních lodí Alabama, Washington, těžkých křižníků Wichita, New Orleans a 15 torpédoborců.
[editovat] 7.loďstvo
Velitelem 7. loďstva byl viceadmirál Thomas C. Kinkaid. 7. loďstvo bylo složeno ze čtyř skupin Podpůrné síly, Levé křídlo, Pravé křídlo a Svaz eskortních letadlových lodí.
Podpůrným silám velel kontradmirál George L. Weyler. Byly složeny z bitevních lodí West Wirginia, Maryland, Mississippi, Tennessee, California, Pensylvania a torpédoborců Claxton, Cony, Thorn, Aulick, Sigourney a Welles.
Levému křídlu velel kontradmirál Jesse B. Oldendorf. Bylo složeno z těžkých křižníků Lousville, Portland, Minneapolis, lehkých křižníků Denver, Columbia a torpédoborců Newcomb, Richard P. Leary, Albert W. Grant, Robinson, Halford, Bryant, Heywood L. Edwards, Bennion a Leutze.
Pravému křídlu velel kontradmirál Russel S. Berkey. Bylo složeno z těžkého křižníku Schropshire, lehkých křižníků Phoenix, Boise a torpédoborců Hutchins, Daly, Bache, Killen, Beale, Arunta, Remey, McGovan, Melvin, McDermut a Monssen.
Svazu eskortních letadlových lodí velel kontradmirál Thomas L. Sprague. Byl složen z 16 eskortních letadlových lodí, 10 torpédoborců a 8 eskortních torpédoborců.
[editovat] Japonský plán a rozložení jednotek
Po bitvě ve Filipínském moři začínalo být japonské námořnictvo v kritické situaci. Přesto nemohlo vylodění na Filipínách ignorovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro plán Šó-1 vycházející z tradiční samurajské taktiky předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi, který na první pohled vypadal jako silne uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké hlavní obrané jednotky, Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k Leyte každý z jiné strany a vzít invazní jednotky do kleští.
[editovat] Severní svaz
jemuž velel viceadmirál Džisaburó Ozawa byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, Zuikaku ( celkem 108 letadel), bitevních lodí Hjúga, Ise, lehkých křižníků Ójodo, Tama, Isuzu, torpédoborců Šimocuki, Fujucuki, Suzucuki, Hacucuki, Wakacuki, Alizuki a torpédovky Kuwa, Maki, Sugi a Kiri.
[editovat] Střední svaz
jemuž velel viceadmirál Takeo Kurita byl složen z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Atago, Maja, Takao, Čókaj, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a torpédoborců Šimakaze, Hajašimo, Akišimo, Kišinami, Okinami, Naganami, Asašimo, Hamanami, Fudžinami, Urakaze, Isokaze, Jukikaze, Hamakaze, Kijošimo a Nowaki.
[editovat] Jižní svaz
se skládal ze dvou skupin. Jedné skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura. Ta byla složena z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. Druhé skupině velel viceadmirál Kijohide Šima. Ta byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi.
[editovat] Průběh bitvy
Bitva se skládala ze 4 oddělených střetnutí.
- 23.října v noci dvě americké ponorky Darter a Dace zpozorovaly japonský Střední svaz. Odpálily na něj svoje torpéda a potopily 2 křižníky a 1 poškodily. Jedním z potopených křižníků byla vlajková loď viceadmirála Kurity, který si pak za svoji vlajkovou loď vybral jednu ze dvou největších bitevních lodí na světě - Jamato. Přes utrpěné ztráty Kurita dále postupoval po plánované trase směrem k Leyte. 24. října ráno napadly dvě vlny japonských bombardérů Shermanovu TF 38.3 a potopily lehkou letadlovou loď Princeton. Poté byl v bitvě v Subuyanském moři Kuritův Střední svaz napaden 5 vlnami útoků z amerických letadlových lodí při kterých byla potopena bitevní loď Musaši. Kurita obrátil Střední svaz zpět aby se vyhnul dalším náletům a pokusil se vrátit zpět a proplout průlivem San Bernardino v noci. Admirál Halsey se domníval, že je Střední svaz zničen vrhnul celé 3. loďstvo proti Severnímu svazu čímž udělal přesně to co Japonci chtěli.
- Jižní svaz plul od jihu směrem k průlivu Surigao kde 25. října ve tři hodiny ráno začala bitva v průlivu Surigao při níž byl Nišimurův Jižní svaz téměř celý zničen, včetně bitevních lodí Fuso a Jamaširo. Zbytek lodí ustoupil na západ.
- Halseyovo 3. loďstvo dostihlo Ozawův Severní svaz 25. ŕíjna a v bitvě u mysu Engano byly potopeny 4 japonské letadlové lodě. Se zbývajícíma loděma odplul Ozawa zpět do Japonska.
- Zatímco se Halsey hnal za Ozawou, Kuritův Střední svaz připlul nepozorovaně 25. října v 6 hodin ráno k ostrovu Samar. V bitvě u ostrova Samar se utkal s bezprostřední ochranou vyloďujících se plavidel. Přestože se mu podařilo potopit několik plavidel a přes podporu náletů kamikaze, byl donucen pod tíhou torpédových a leteckých útoků ustoupit zpět průlivem San Bernardino.
[editovat] Bitva v Sibuyanském moři
Japonský Střední svaz plul podle plánu Šó-1 podle ostrova Palawan, když byl napaden 23. řijna v půl sedmé ráno americkými ponorkami Darter a Dace. Jejich vypuštěná torpéda potopila křižníky Atago a Maja. Těžký křižník Takao byl poškozen a za doprovodu dvou torpédoborců se vracel na základnu. Viceadmirál Kurita po potopení své vlajkové lodi vztyčil vlajku na bitevní lodi Jamato. Do Sibuyanského moře vplul oslabený Střední svaz složený z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongo, Haruna, těžkých křižníků Čókaj, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a 13 torpédoborců 24. října 1944. Po osmé hodině ranní byl zpozorován letounem z Intrepidu. Útoky proti Střednímu svazu byly pověřeny letadlové lodě 3. loďstva pod velením admirála Halseyho. První vlna tvořená asi 45 letouny z TG 38.3 zaútočila v 10:45 na bitevní lodě Jamato a Musaši. Každá z nich byla zasažena jedním torpédem. Druhá vlna 45 letounů z TG 38.2 zaútočila na Musaši. Loď byla zasažena 4 pumami a 8 torpédy. Začala se proto opožďovat za zbytkem svazu a Kurita jí přidělil na ochranu křižník Tone. Třetí vlna asi 30 letounů přiletěla z TG 38.3 ve 13:30. Čtvrtá vlna přiletěla ve 14:14 z TG 38.4 a zaútočila opět na Musaši, která byla opět zasažena pumami i torpédy a její rychlost se snížila na 12 uzlů. Pátá vlna více než 60 letounů zaútočila na těžce poškozenou Musaši a opět ji zasáhla.
Útoku se celkem zůčastnilo 259 letadel. Bitevní loď Musaši se v 19:38 potopila i s kontradmirálem Inogučim na palubě, poté co ji celkem zasáhlo 19 torpéd a nejméně 17 pum. Torpédoborce Kijošimo a Hamakaze vylovily trosečníky a odpluly do Manily. Bitevní loď Jamato byla zasažena 2 torpédy a 2 pumami a Nagato 2 torpédy. Těžký křižník Mjókó byl poškozen 1 torpédem a musel odplout k opravám do Bruneje.
Se zbytkem lodí udělal Kurita v 15:50 obrat o 180 stupňů a začal se stahovat zpět Sibuyanským mořem. V 17:14 učinil opět obrat o 180 stupňů a pokračoval podle plánu k průlivu San Bernardino.
[editovat] Bitva v průlivu Surigao
Nišimurův Jižní svaz se skládal z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. 24. října byl napaden bombardéry z amerických letadlových lodí, ale jen bitevní loď Fusó byla lehce poškozena. Protože byl zachováván přísný radiový klid nemohl Nišimura nijak koordinovat svoje pohyby s Šimovou skupinou nebo s Kuritovým Středním svazem. Šima plul se svými loděmi 40 mil za Nišimurou.
K uzavření severní strany průlivu Surigao použil kontradmirál Jesse B. Oldendorf části 7. loďstva - 6 bitevních lodí Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania, těžké křižníky Louisville (vlajková loď), Portland, Minneapolis a Shropshire, lehké křižníky Denver, Columbia, Phoenix, Boise, 29 torpédoborců a 39 torpédových člunů.
Při vjezdu do průlivu Surigao byl Nišimura neúspěšně napaden torpédovými čluny z nichž jeden musel najet na břeh aby se nepotopil. Ve střední části byl ve 3:00 napaden torpédoborci a později děly amerických bitevních lodí. Bitevní lodě Jamaširo a Fusó a torpédoborce Jamagumo a Mičišio byly potopeny.
Šimova Jižní skupina byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi. I tuto skupinu napadly při vjezdu do průlivu Surigao torpédové čluny a jeden z nich poškodil Abukumu. Ta musela snížit rychlost na 10 uzlů a nestačila skupině. Když Šima proplouval kolem vraku Fusó pochopil, že Nišimurova skupina je zničena. Zaútočil proto neúspěšně torpédy a obrátil lodě k ústupu do Coronské zátoky na ostrově Busuanga. Při ústupu se srazily křižníky Nači a Mogami.
Ve 4:30 vyrazil Oldendorf se svými křižníky aby pronásledoval ustupující Japonce. Podařilo se mu potopit torpédoborec Asagumo a poškodit křižník Mogami. Pak dostal Oldendorf zprávu o útočícím Kuritově Středním svazu a vyrazil mu naproti. Křižník Mogami byl potopen v 8:45 skupinou Avengerů z eskortních letadlových lodí.
[editovat] Bitva u mysu Engano
Ozawův Severní svaz byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó a veterána od Pearl Harboru Zuikaku, které nesly pouhých 108 letadel. Bitevních lodí z 1. světové války Hjúga a Ise, které měly odmontovány zadní dělové věže a místo nich byl namontován hangár a katapult. V této bitvě však žádné letouny nenesly. Dále ke svazu patřily lehké křižníky Ójodo, Tama, Isuzu a 9 torpédoborců.
Ozawův Severní svaz byl spatřen až v 16:40 24. října, protože letadlové lodě 3. loďstva byly zaneprázdněny útoky na Kuritův Střední svaz. Po jejich skončení zaslechl Ozawa americkou komunikaci ve které američané prohlásily Kuritův Střední svaz za zničený a naústupu. Ozawa který neměl jiné informace, shledal, že oběť letadlových lodí je v tuto chvíli zbytečná a obrátil o 180 stupňů na sever. Až v 20:00 došla depeše od Tojody s příkazem pokračovat podle plánu.
Halsey, který se domníval že Kuritův svaz ustupuje poslal celé 3.loďstvo pronásledovat Ozawův Severní svaz a nechal průliv San Bernardino bez ochrany. Třetí loďstvo bylo nepoměrně silnější než japonský Severní svaz. Halsey měl k dispozici 9 letadlových lodí (Intrepid, Hornet, Franklin, Lexington, Bunker Hill, Wasp, Hancock, Enterprise a Essex), 7 lehkých letadlových lodí (Independence, Belleau Wood, Cowpens, Monterey, Langley, Cabot a San Jacinto), 6 bitevních lodí (Alabama, Iowa, Massachusetts, New Jersey, South Dakota a Washington), 17 křižníků a 63 torpédoborců. K dispozici bylo více než 1 000 letadel.
25. října ráno vyslal Ozawa útočnou vlnu 75 letounů proti američanům. Většina letadel byla sestřelena stíhací ochranou a zbytek přistál na severoluzonských letištích. To bylo všechno na co se letadlové lodě, bývalá chlouba námořnictva, zmohly.
Krátce po 8:00 přiletěla nad Severní svaz první vlna 180 amerických letadel. Poté co se vypořádaly s poslednímy 15 japonskýmy stíhačkamy zaútočily na japonské lodě. Letadlová loď Čitose a torpédoborec Akuzuki byly potopeny a Zuikaku a Zuihó byly poškozeny. Admirál Ozawa přestoupil na křižník Ójoda. Druhou vlnu tvořilo 36 letadel a poškodila letadlovou loď Čijoda. Třetí vlna asi 200 letadel přiletěla ve 13:10. Podařilo se jí potopit Zuikaku a poškodit Zuihó. Čtvrtá vlna, která přiletěla v 14:45 potopila Zuihó. Pátá a šestá vlna žádného velkého úspěchu nedosáhla. Americké letectvo v průběhu bitvy u mysu Engano provedlo 527 vzletů z toho bylo 326 bombardérů.
Za ustupujícími Japonci poslal Halsey skupinu lodí pod velením admirála Du Boiseho, která potopila poškozenou letadlovou loď Čijoda a torpédoborec Hacucuki.
[editovat] Bitva u ostrova Samar
Zbytky Kuritova Středního svazu opustily průliv San Bernardino v 3:00 25. října a dále plul na jih podél ostrova Samar. Střední svaz se v tuto chvíli skládal z bitevních lodí Jamato, Nagato, Kongo, Haruna, těžkých křižníků Čókaj, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a 11 torpédoborců.
Zastavit Kuritův svaz měly 3 skupiny 7. loďstva pod velením Kinkaida, obvykle každá se 6 eskortními letadlovými loďmy a 7 torpédoborci. Operační jednotka 77.4.1 ("Taffy 1") skládající se z eskortních letadlových lodí Sangamon, Suwannee, Santee a Petrof Bay. Operační jednotka 77.4.2 ("Taffy 2") skládající se z eskortních letadlových lodí Natoma Bay, Manila Bay, Marcus Island, Kadashan Bay, Savo Island a Ommaney Bay. Operační jednotka 77.4.3 ("Taffy 3") skládající se z eskortních letadlových lodí Fanshaw Bay, St Lo, White Plains, Kalinin Bay, Kitkun Bay a Gambier Bay. Každá eskortní letadlová loď měla asi 30 letadel což dává dohromady více než 500 letadel.
V 6:58 zahájily Kuritovy lodě ostřelování Taffy 3. Velitel Taffy 3 kontradmirál Clifton A. F. Sprague vyslal torpédoboce do sebevražedného protiútoku a s eskortními letadlovými loděmi se pokusil zmizet za kouřovou clonou a v dešťové přeháňce. Torpédoborce Hoel a Johnston a transportní torpédoborec Samuel B. Roberts byly potopeny a další 4 poškozeny, ale získaly čas aby letadla ze všech tří skupin mohly odstartovat. Jedinou Kuritou potopenou eskortní letadlovou lodí byl Gambier Bay.
Americkými leteckými útoky byly potopeny křižníky Čókaj, Suzuja, Čikuma a lehce poškozeny bitevní lodě Nagato, Haruna a Kongo. V 9:20 Kurita obrátil směrem na sever a ustoupil směrem k průlivu San Bernardino. Po jeho odplutí se na scéně objevily kamikaze. První skupina 6 útočníků zaútočila na Taffy 1 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Santee a jednou Suwannee. Druhá skupina sebevražedných letounů zasáhla eskortní letadlovou loď St Lo, která se později potopila. Třetí skupina 15 sebevražedných letounů napadla Taffy 3 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Kalinin Bay. Byly to první organizované útoky kamikaze.
[editovat] Závěr
Neúspěch operace Šó-1 měl dalekosáhlé důsledky nejenom pro operace na Filipínách, ale i pro konečný výsledek války. Japonské námořnictvo utrpělo takové ztráty ze kterých se už do konce války nevzpamatovalo a americké námořnictvo získalo nadvládu nad Pacifikem. Navíc v bitvě padlo 5 japonských admirálů. Bitva u Leyte byla jednou z největších námořních bitev v historii. Na obou stranách do ní bylo celkem nasazeno 545 válečných lodí na kterých bylo více než čtvrt milionu námořníků.
[editovat] Literatura
- Miloš Hubáček, Boj o Filipíny. Panorama (1990). ISBN 80-7038-143-4
- Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Námořní válka vrcholí. Naše vojsko (1995).ISBN 80-206-0443-X
