Bohuslav Martinů
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bohuslav Martinů (8. prosince 1890, Polička – 28. srpna 1959, Liestal, Švýcarsko), je světově proslulým českým hudebním skladatelem moderny 20.století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.
Obsah |
[editovat] Život a dílo
Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil trvale mimo vlast.
Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela (1869-1937), protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž roku 1920 se však změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem „Špalíček“. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení „Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány“. Odkryl v něm své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci.
Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup, později nazývaný v martinůovské literatuře „Juliettin spoj“. Tento spoj je převzat z jedné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixée". Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.
V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v “Řeckých Pašijích" a v "Eposu o Gilgamešovi" a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“, „Inkantace“ a „Koncert č. 4 pro klavír“. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:
Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba.
Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum [[1]].
[editovat] Nejvýznamnější skladby
- 1. smyčcový kvartet, 1920-21
- Loutky I - III, 1912-24
- Half - Time, 1924
- 2. smyčcový kvartet, 1925
- Voják a tanečnice, opera
- Violoncellový koncert, 1930
- Špalíček, balet, 1931-32
- Hry o Marii, opera, 1933-34
- Julietta (Snář), opera, 1936-37
- 4. smyčcový kvartet, 1937
- Concerto grosso, 1937
- Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány
- Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940
- 1. symfonie, 1942
- 2. symfonie, 1943
- 3. symfonie, 1944
- 4. symfonie, 1945
- 5. symfonie, 1946
- 6. smyčcový kvartet, 1946
- Ženitba, opera, 1952
- 6. symfonie (Symfonické fantazie)
- Gilgameš, oratorium, 1954-55
- Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955
- Fresky Piera della Francesca , 1955 ;
- 4.klavírní koncert Inkantace , 1956
- 5. klavírní koncert Fantasia concertante , 1957
- Mirandolina, opera, 1959
- Řecké pašije, opera, 1954-
- Ariadna, opera, 1958
