Gottlieb Fichte
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Johann Gottlieb Fichte (19. květen 1762 – 27. leden 1814) byl významný německý filosof a žák Immanuela Kanta.
Johann Gottlieb Fichtle se narodil v roce 1762 v hornolužickém Rammenau. Šlechtický mecenáš umožnil mladému Fichtemu, synovi z chudičké a mnohodětné rodiny, školní docházku v Schulpfortě a první studium v Jeně a Lipsku. Když jeho mecenáš zemřel, protloukal se mladý Fichte jako domácí učitel. Náhoda jej přivedla ke studiu Kantových spisů. Aby na sebe obrátil Kantovu pozornost, napsal v Královci (místo kde Kant bydlel) během několika dnů „Pokus o kritiku všeho zjevení“, Kant dopomohl spisu k vydání. Dílo vyšlo anonymně a tím se omylem přisuzovalo Kantovi, ale ten vše dal na správnou míru, díky čemuž se Fichte stal rázem slavný a byl povolán na Jenskou univerzitu, ale zde dlouho nepobyl, spis O důvodu naší víry v boží vládu ve světě mu vynesl pověst zarytého ateisty, a tím jeho pobyt v Lipsku byl již neudržitelný. Fichteho přijali v Berlíně. Jeho přednášky budily obecnou pozornost a k jeho posluchačům patřil i tehdejší rakouský vyslanec kníže Metternich. V roce 1808 ve Francouzi obsazeném Berlíně, pronesl slavné Řeči k německému národu. Vyzval v nich celý německý národ k mravní obrodě.
Vášnivou objahobou Francouzské revoluce byl spis „Požadavek, aby evropští panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud potlačovali“ (1793), ale jakmile se nechal Napoleon korunovat za císaře, a tím zničil všechny politické zisky Francouzské revoluce, viděl v něm Fichte ztělesnění všeho zla ve světě, a prvotní nadšení z revoluce z něj rychle opadlo.
Fichte se velkou, ne-li rozhodující měrou, podílel na založení berlínské univerzity v roce 1810, a když vypukla osvobozující válka, propustil své žáky do pole. Nesplnilo se mu jeho přání být vojenským řečníkem. Zemřel roku 1814 na tyfus, kterým se nakazil od své manželky, ošetřovatelky raněných v lazaretu.
[editovat] Fichtova filosofie
Filosofii si volíme takovou, jací jsme.
Obecný výklad Fichtova systému tvoří:
Podle Fichta mohou existovat pouze dva důsledné filosofické systémy. Filosofie buď vykládá zkušenost (věc, předmět - dogmatismus), anebo lze odvozovat zkušenost z představy (idealismus). K jakému systému se rozhodneme je věcí každého jednotlivce.
Co tedy musí být počátkem filosofie?
Myslící subjekt, který klade sebe sama. Já klade vlastní bytí. Na počátku je tedy čin, říká Fichte. Mysli sebe sama! Tento požadavek tvoří počátek filosofie. Jím je zplozen rozum. Rozum je sebevytvářející čin, a jak Fichte řekl: Na počátku byl čin!
Odkud, ale pochází zkušenost? Fichte odpovídá: Zkušenost má svůj pramen v Já. Ale jak to? Fichte vysvětluje: Já plodí ne - Já, cosi cizího v sobě samém. Je to nevědomý, nebo lépe předvědomý, svobodný a bezdůvodný, kauzálně neurčený děj. Ale proč nezůstane Já samo? Fichte naznačuje: Protože Já ve své nejhlubší podstatě je čistou, nekonečnou činností, která ale musí mít nějakou mez, odpor, na němž může dotvrzovat, jistit a zdůvodňovat svou činnost. A protože vně Já není nic, musí samo vytvářet materiál, své povinnosti. Já klade sobě samému meze, aby je mohlo překonávat. Ne - Já je kladeno proto, aby byla možná akce a činnost.
Filosofický výklad: Teze: Já -> Antiteze: Já proti sobě klade Ne-Já -> Syntéza: Já se klade skrze Ne-Já. Teze je tvořena výchozí pozicí praktické filosofie, rozhodnutím Já k sebeurčení prostřednictvím identity se sebou samým. Já původně klade své vlastní bytí, tzn. Já, proti vší skutečnosti předchází jednání sebekladoucího Já. Absolutně jistý počátek je tedy sebemyšlení, jímž Já dochází určenosti sebe samého. Antiteze: proti Já je postaveno Ne-já, které charakterizuje pozici teoretického rozumu. Popisuje se jím svět věcí, který člověk dokáže zprvu popsat jen jako neidentický s Já. Tomuto druhému kroku přináleží vedle svobody nutnost. Předmět lze myslet jen v odlišnosti od jiných a také Já se může klást, když proti němu stojí Ne-Já. Syntéza je spojením Já a Ne-Já a odpovídá na problém, jak může být poznání věcí pochopeno jako výsledek sebeurčení Já: já se klade v Já skrze Ne-Já, tzn. vnější zkušenost je výsledkem činu Já a současně hranicí pro sebeurčující duchovní jednání subjektu. Tímto dialektickým způsobem vykládá Fichte každý akt, vznikání světa objektů atd. Pochopit svět věcí znamená pochopit strukturu vědomí. Poznání přírody je prostředkem sebepoznání. Já je všechno.
[editovat] Za zmínku stojí zcela určitě Fichteho etika
"Mravouka" (1798) a populární formou „Přednášky o pojmu člověka“ (1800)
Svět jako souhrn našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z Já, ale z předvědomého aktu, takže nezávisí na mém vědomí. Potud je pro mě skutečnou mezí. Ale na mě záleží, jak se k této mezi zachovám. Mohu před ní kapitulovat (radikální zlo v člověku), anebo mohu usilovat (Já je síla nadaná okem) Lidský život by měl být: postupný proces očišťování od cizích příměsí, protože zdokonalování je smyslem, určením a plánem života.
Morálka je u F. dobrovolná a uvědomělá činnost směřující k dosažení cílů řádu světa. Tyto cíle se mění v historickém vývoji a tak i morálka je proměnlivá. Rozvinul koncept transcendentální filosofie na oblast praktické filosofie (morální jednání). Není rozdíl mezi konajícím a tím, co je konáno.
[editovat] K Fichteho filosofii náboženství
"Návod k blaženému životu" (1806) zde naznačuje že „Blaženost je stav štěstí po vykonané povinnosti… Onen živoucí a působící mravní řád je sám bůh; jiného nepotřebujeme a jiného ani nemůžeme pochopit… Aby povstalo pravé náboženství radostného konání dobra…“.
Fichte byl „posedlý šílenou vírou v tvůrčí moc vůle“. Znal jedinou potřebu: „Jednat a působit mimo sebe.“
