Mezinárodní vojenský tribunál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mezinárodní vojenský tribunál (známý jako Norimberský tribunál) byl založen a svolán v srpnu 1945 v německém Norimberku za účelem právního vypořádání se s válečnými zločinci nacistického Německa po druhé světové válce. Soudní jednání vešlo ve známost jako Norimberské procesy. Mezinárodní vojenský tribunál byl první částí norimberských procesů a trval od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Stanulo před ním 24 nejvýznamnějších nacistických vůdců.

Mezinárodnímu soudnímu dvoru byly přiřčeny tři kategorie, dle nichž bylo možno zločiny stíhat (čl. 6 Statutu) :

válečné zločiny;
zločiny proti míru, zejména v oblasti plánování a provedení válečného napadení;
zločiny proti lidskosti – tyto zločiny však Tribunál trestal jen, pokud byly spáchány v souvislosti s válečným zločinem nebo zločinem proti míru.

Na podobných principech byl založen i Tokijský tribunál, který stíhal japonské válečné zločince.

[editovat] Původ

Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, prokazují, že vláda projednávala svůj přístup k potrestání nacistických vůdců, budou-li chyceni, již v prosinci 1942. Britský předseda vlády Winston Churchill v té době zastával názor, že nejlepším řešením by byla hromadná poprava s použitím odsouzení pro velezradu (a s ním spojené ztráta občanských práv) k tomu, aby bylo možné obejít právní překážky. Jediné, co ho od tohoto postoje později odradilo, byl tlak ze strany Spojených států později v průběhu války. Během trojstranných jednání na Teheránské konferenci koncem roku 1943 sovětský vůdce Stalin navrhl popravení 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zavtipkoval, že 49 000 by mohlo stačit. Churchill myšlenku na chladnokrevnou popravu vojáků, kteří bojovali za svou vlast, rázně odmítl. Avšak řekl také, že váleční zločinci musí za své činy zaplatit a v souladu s Moskevskou deklarací, kterou sám sepsal, by měli být souzeni v místech, kde tyto zločiny byly spáchány. Churchill byl zcela proti popravám „z politických důvodů“.

Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhl plán na celkovou denacifikaci Německa, který vešel ve známost jako Morgenthaův plán. Plán prosazoval nucenou deindustrializaci Německa společně s dalšími tvrdými opatřeními podobných těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Jak Churchill tak i Roosevelt tento plán podporovali a zašli tak daleko, že se na konferenci v Quebecu v září 1944 pokoušeli o jeho prosazení. Nicméně Sovětský svaz oznámil, že se přiklání k soudnímu procesu. Detaily plánu se později dostaly na veřejnost a vzbudily všeobecný nesouhlas. Když Roosevelt viděl nesouhlas veřejnosti, od tohoto plánu opustil, ale nepodniknul další kroky k podpoře jiného stanoviska v této věci. Zánik Morgenthauova plánu vedl k nutnosti hledání alternativního způsobu jak naložit s nacistickými vůdci. Plán na „soud s evropskými válečnými zločinci“ byl vypracován ministrem války Henry L. Stimsonem a ministerstvem války. Roosevelt zemřel v dubnu 1945. nový prezident Harry S. Truman se silně přikláněl k soudnímu řešení.

Po řadě jednání mezi Spojenými státy, Británií, Sovětským svazem a Francií byly vypracovány detaily soudních procesů. Bylo určeno, že procesy začnou 20. listopadu 1945 ve městě Norimberk.