Mike Patton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Michael Allen Patton (27. ledna 1968, Euereka, Kalifornie)

- zpěvák, skladatel, producent, herec

- V patnácti letech založil společně se spolužáky ze střední školy svou první kapelu - Mr. Bungle.

- Studoval na Humboldt State University anglickou a americkou literaturu. Školy nechal v roce 1989, kdy nahradil Chucka Mosleyho v roli zpěváka Faith No More.

- Mluví krom rodné angličtiny ještě italsky, španělsky, portugalsky a německy.

- Za ženu má Italku, se kterou žije střídavě v Itálii a Kalifornii.

- Zahrál si také hlavní dvojroli v noirovém filmu „Firecracker“ režiséra Steva Baldersona, který byl přes všechny potíže dokončen v roce 2004. S filmovou postavou se poprvé ztotožnil již v klipu Faith No More k „The Last Cup of Sorrow“, kde parafrázoval Scottieho ze snímku Vertigo.

---

Velká část z vás si jej pamatuje jako křepčícího mladíka, který zběsile hází podholenou mařenou, navlečen do duhově barevné mikiny a boxerských rukavic v amerických barvách, a vysoko posazeným hlasem ječí z televize, že když to chceme všechno, nemůžeme to mít.

Ještě více z vás ho bude znát jako charismatického frontmana s hlasovým rozsahem větším než má mnoho absolventů konzervatoře a typickým řídkým teenagerským knírkem, kterému se v americkém slangu neřekne jinak než „dirt lip“.

A téměř všichni si musí pamatovat elegána v obleku s ulíznutými vlasy dozadu, libujícího si v hlubokých tónech, kterak svým hlasem rozechvívá pódium trutnovského Bojiště.

---

Málokdo již však zabředl do temných psychotropních vod jeho nespočetných bočních projektů, domovské kapely Mr. Bungle či dokonce obskurního, dekadencí a surealismem prorostlého labelu Ipecac Recordings. Mike Patton nejsou ani náhodou jen Faith No More, přestože právě tam to ve větším měřítku všechno začalo.

Byl to právě zmíněný hit singl „Epic“, který vyšvihnul Faith No More mezi rockovou elitu. Přestože se kapela předvedla světu již o čtyři roky dříve peckou „We Care A Lot“, právě „Epic“, jakožto první singl z alba „The Real Thing“ a jehož klip se bez přestání vysílal po celém světě, byl základním stavebním kamenem pro budoucí kariéru téhle sanfranciské bandy.

„The Real Thing“ vyšlo v roce 1989 jako první album, na kterém zpíval právě Mike Patton, přestože měla kapela za sebou již debut „We Care A Lot“ i druhou desku „Introduce Yourself“. Na těch však své hlasivky napínal ještě Chuck Mosley.

Když byl Mosley z kapely vyhozen, kytaristu Jima Martina zaujaly demo nahrávky psychopatické mladé kapely Mr. Bungle. V té době ještě nevěděl, že rekrutováním jejich zpěváka - mladičkého Pattona vystupujícího pod pseudonymem Vlad Drac - dá prostor k rozvoji potenciálu jednoho z největších géniů novodobé rockové historie. Paradoxně právě Martin byl o 4 roky později kvůli neshodám s Pattonem a bubeníkem Bordinem z kapely vyhozen.

Faith No More natočili další veleúspěšné album „Angel Dust“ nabité hity jako „Midlife Crisis“, „A Small Victory“ či „Everything's Ruined“ a evropský trh dobyli bonusovou coververzí „Easy“ od Lionela Ritchieho.

Následovala alba „King For A Day“, „Fool For A Lifetime“ a „The Album of the Year“, která sice nezaznamenala tak velký ohlas jako „The Real Thing“ a „Angel Dust“, ale stále se solidně prodávala a udržela kapelu na výsluní, a to i přesto, že potenciální hity jako „Evidence“, „Gentle Art of Making Enemies“, „Digging the Grave“, „Ashes to Ashes“ či „Last Cup of Sorrow“ byly více méně ignorovány médii.

V roce 1998 kapela ohlásila definitivní rozpad a Mike Patton se konečně mohl věnovat alternativní tvorbě, která mu celá ta léta zrála v hlavě.

Nebyli to však Faith No More, kteří by brzdili jeho tvůrčí potenciál. Současně s Faith No More totiž fungovala i jeho středoškolská kapela Mr. Bungle kloubící v začátcích zvláště metal, funky, ska, dub a hardcore. Po natočení několika demo nahrávek mu právě věhlas Faith No More dopomohl ke smlouvě s Warner Bros. na vydání stejnojmenného debutu „Mr. Bungle“. Mezi širší spektrum fanoušků však pronikly jen hity „My Ass Is On Fire“ a „Travolta/ Quote Unquote“. O sadomasochistický noirový klip právě na druhou zmíněnou pecku se televizní stanice moc nepraly, ale přesto se Mr. Bungle stali pro určitou skupinu posluchačů kultem. O čtyři roky později v roce 1995 navázali druhou deskou „Disco Volante“ a již po rozpadu Faith No More geniálním masterpiecem „California“.

Na tomto albu z roku 1999 upustili od zběsilých metalových aranží a k již tak rozmanitému mixu přidali prvky electra, jazzu, swingu, soulu, klezmeru, surfu a popový nádech 50. let. Výsledkem je jedno z nejrozmanitějších a nejpropracovanějších alb všech dob, které uchvátí hudebními nápady i sledem v jakém nastupují.

Mr. Bungle se oficiálně rozpadli teprve koncem roku 2004, přestože od roku 2000 kapela aktivně nefungovala.

Během působení ve Faith No More stihl Mike Patton vydat i dvě desky pod vlastním jménem. V roce 1996 „Adult Themes For Voice“ a o rok později „Pranzo Oltranzista“. Obě desky jsou velmi avantgardního rázu. Dokonce se traduje, že vznikly během několika dní v Mikeově počítači na hotelovém pokoji. Výsledek je nesouvislý mix elektroniky, zvířecího řevu, luxování apod., přesto však desky vynikají zvláštním osobitým kouzlem. Je z nich cítit inspirace králem newyorské avantgardy Johnem Zornem v jehož dlouhodobé formaci Naked City si Patton taktéž zahostoval a podílel se i na projektu Weird Little Boy. V roce 2002 dokonce se Zornem a Ikue Mori natočil dvojdesku s názvem „Hemophiliac“, která kloubí prvky acid jazzu a zvrhlého ambientu.

Opravdu masivně tvůrčí období však Mike Patton zaznamenal teprve až po rozpadu Faith No More. Během roku se mu podařilo sestavit hvězdnou metalovou experimentální kapelu Fantomas, jež dokonce absolvovala i legendární vystoupení coby headliner festivalu Rock for People v roce 2001.

Nepoctivý promotéři z marketingových důvodů překřtili na plakátech kapelu na Mike Patton and the Phantomas a do závorky nezapomněli uvést „Mike Patton - ex-Faith No More, Dave Lombardo - ex-Slayer“. Fandové progresivního crossoveru a metalové klasiky se sjeli do dějiště festivalu ze všech koutů republiky v očekávání trošku ostřejších Faith No More, ale nakonec opouštěli znechuceni stage již během setu. Divoce zrytmizované, kvantově ubíhající představení řevů a temného kytarového hluku bylo pro nepřipravené publikum moc velkým soustem. O kytarové ruchy se v kapele totiž nestará nikdo menší než King Buzzo z Melvins, basy se ujal Trevor Dunn z Mr. Bungle.

Právě debutová deska Fantomas - „Amenaza Al Mundo“ se stala prvním titulem novátorského san franciského labelu Ipecac Recordings, který založil Patton společně s Gregem Werckmanem působícím dříve v Biafrovo Alternative Tentacles. Na labelu vyšly i další počiny Fantomas a to „Directors Cut“, jež obsahuje zvráceně překopané klasické filmové melodie, například z filmů Kmotr či Mys Hrůzy, dále pak záznam společného (a to společného ve smyslu obě kapely na podiu v jednu chvíli) koncertu s Melvins s názvem „Millenium Monsterworks“.

Další deska Fantomas nese název „Delirium Cordia“ a jedná se o první část neděleného opusu, tentokrát jakási surealistická symfonie v duchu středověkého acid jazz metalu. Její pokračování „Suspended Animation“ bylo sice nahráno během stejně session, ale výrazně se liší. Zběsilý rytmizovaný i rovně ubíhající metal lámou ambientní pasáže a samply z kreslených filmů.

Další projekt z poslední doby, který dal Mike Patton dohromady ze členů kapel svorně vydávajících na Amphetamine Reptile či Touch & Go, má název Tomahawk.

Kytarista Duane Denison z The Jesus Lizard, basák Kevin Rutmanis z The Cows a The Melvins a bubeník John Stanier z Helmet. I tato banda využívá stejně jako Mr. Bungle a Fantomas Pattonova kouzelného stolečku se samplery, ale přesto zní v porovnání s ostatní Mikeovou tvorbou více méně tradičně.

Každopádně zní jako mix kapel, z kterých muzikanti pocházejí, a její kompozice jsou stravitelnější, přesto jim však nechybí originalita a mnoho inteligentních, do hloubky propracovaných skladeb.

Po debutu „Tomahawk“ vyšel před necelými dvěma lety znatelně vyzrálejší počin „Mit Gas“.

Ještě před zformováním Tomahawk stačil Patton společně s Masami Akitou natočit desku „She“ pod hlavičkou projektu s názvem Maldoror. Jedná se o klasický japonský noise čili mix náhodných zvuků a ruchů nezřídka vysamplovaných z animovaných filmů apod.

V roce 2002 se ujal místa zpěváka grindcorové lokomotivy Dillinger Escape Plan, se kterými nazpíval EP „Irony Is A Dead Scene“ obsahující geniální cover „Come To Daddy“ od Aphexe Twina.

Neopomenutelná je také eroticky trip-hopová záležitost Loveage s níž vydal desku „Music To Make Love To Your Old Lady By“ na hip-hopovém labelu 4ARK. Jako producent i účinkující se na ní podílel Dan „The Automator“ Nakamura, jenž má prsty například v Gorillaz. Pěvecké duo s Pattonem utvořila Jennifer Charles z Elysian Fields. Na desce hostovali také Damon Albarn z Blur, Kid Koala a členové De La Soul.

Za poslední rok Mike Patton natočil ještě desku „Romances“ společně s dalším koněm Ipecac Recordings Kaada, s the X-ecutioners album „General Patton Vs. The X-ecutioners“, hostoval na albu islandské zpěvačky Bjork „Medúlla“ a znovu se vydal na šňůru s beatboxerem Rahzlem z Roots.

Běhém své kariéry prošel ještě mnoha dalšími seskupeními, které za sebou však nenechaly studiový počin. Mimo jiné Moonraker (společně s Agatou z Melt Banana a DJ Eddiem Defem), Feedback Etudes, Houdini De Sade, House of Discipline, New Works For Ensemble And Voyeur, Perfect Victim či Phono Sanjo.

Dlouho očekávaný projekt Peeping Tom, v němž hraje (resp. programuje) Patton sám na všechny nástroje je takzvaná Mikeova verze popu a má ze všech novodobých počinů pravděpodobně nejstravitelnější sound. Místy experimentální trip-hop nesoucí se v klidném duchu, okořenili na eponymní desce hostováním (co track to host) takové veličiny jako Amon Tobi, Massive Attack, Kid Koala, Dan Nakamura, Rahzel či Norah Jones.

Skrze svůj label Ipecac Recordings nevydává jen své vlastní počiny, ale dává prostor i kapelám, které od mládí obdivoval, či se mu zdají dostatečně nadějné. Ipecac například vydal v reedici skoro kompletní diskografii The Melvins, po dlouhé době nové album švýcarské legendy Young Gods, vinylovou verzi „Songs for the Deaf“ od Queens of the Stone Age či druhou řadovou desku kapely Nicka Oliveriho Mondo Generator.

Během posledních let se v katalogu objevilo mnoho skvělých, pro většinu posluchačů do té doby neznámých, zástupců avantgardní hudební scény jako například Phantomsmasher, Kaada, Dalek, Venomous Concept, Kid606, Guapo či Isis, což řadí Ipecac k nejprogresivnějším labelům v U.S.A.