Odvolání
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým lze napadnout nepravomocné rozhodnutí soudu nebo správního úřadu I. stupně.
Řízení o odvolání probíhá v režimu apelace, tzn. odvolací soud nebo správní úřad přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí po všech stránkách a pokud odvolání shledá důvodným, může podle své úvahy napadené rozhodnutí buď zrušit a vrátit věc zpět k dalšímu řízení, nebo místo soudu nebo správního úřadu I. stupně sám rozhodnout.
Rozsah odvolacích důvodů je poměrně široký, nikoli však neomezený: projevuje se obecná tendence směřující k tzv. koncentraci řízení, zejména civilního, čímž se procesní předpisy ve snaze zamezit obstrukčnímu jednání stran tuto škálu postupně omezují, a tak je např. nepřípustné uplatňovat v civilním odvolacím řízení nové důkazy, pokud strana mohla tyto důkazy uplatnit (a věděla o jejich relevanci) už v řízení u soudu I. stupně.
V některých případech není odvolání přípustné vůbec nebo jsou jeho důvody strikně omezeny: příkladmo se nelze odvolat proti usnesení, jímž soud nebo správní úřad pouze upravuje vedení řízení (např. odročuje jednání), není možné odvolání proti rozsudcích v tzv. bagatelních věcech (spory o plnění do 2000 Kč) a odvolání proti kontumačnímu rozsudku je zásadně možné jen na základě tvrzení, že pro vynesení takového rozsudku nebyly dány zákonné předpoklady.
Podání odvolání vyvolává dvojí účinek:
- Odkladný (suspensivní) účinek znamená, že včas podaným odvoláním se odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ve výjimečných případech může soud nebo správní úřad, který napadené rozhodnutí vydal, odkladný účinek odvolání vyloučit.
- Devolutivní účinek způsobuje, že o odvolání zásadně rozhoduje soud nebo správní úřad nadřízený soudu nebo úřadu, který rozhodnutí vydal. Výjimkou je případ tzv. autoremedury, která umožňuje za určitých okolností soudu nebo správnímu úřadu odvolání v plném rozsahu vyhovět a vlastní rozhodnutí tak opravit („zhojit“ - lat. remederi).
Odvolání se podává u toho soudu nebo správního úřadu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten je povinen (s výjimkou autoremedury) odvolání spolu s příslušnými spisy postoupit soudu nebo úřadu odvolacímu.
O možnosti odvolání musí být oprávněné osoby přímo v textu rozhodnutí poučeny. Nezřídka se ovšem stává, že správní úřady (a někdy též soudy) nesprávně v rozhodnutí uvedou, že se proti němu nelze odvolat, ačkoli to podle zákona možné je, a dokonce leckdy místo toho, aby odvolání předložily odvolacímu soudu nebo správnímu úřadu, je samy jako nepřípustné odmítnou (zamítnou). Odvolateli pak nezbývá, než se obrátit přímo na odvolací soud nebo úřad a domáhat se intervence z jeho strany.
V trestním řízení se řádný opravný prostředek proti usnesení nazývá stížnost; odvoláním lze napadnout pouze trestní rozsudek. Toto rozlišování mezi odvoláním a stížností mělo základ v trestním řádu z r. 1873, podle něhož bylo možno napadnout rozsudek jak odvoláním, tak zmateční stížností (odvolací a zmateční důvody se však lišily a různé byly i soudy, které o těchto opravných prostředcích rozhodovaly), dnes již jde o anachronismus a matoucí prvek, který ve spojení s charakteristickou nekulturností právnického jazyka („podat si stížnost do usnesení“) před laiky podstatu věci zamlžuje.
Ve správním řízení se odvolání směřujícímu proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy nazývá rozklad.
