Parlamentarismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Československá ústava přijatá Nárdodním shromážděním 29. února 1920

Pod pojmem parlamentarismus se skrývá fakt existence parlamentu jako orgánu reprezentujícího lid, resp. národ, obdařeného primárně zákonodárnou působností, což je v podstatě pojetí Kelsenovo, umožňující nám prohlásit za příklady parlamentarismu snad všechny státy euroamerické civilizace, nýbrž také existenci parlamentní formy vlády, tj. vlády odpovědné parlamentu.

[editovat] Specifika parlamentarismu

Tablo zemských poslanců

Těmito hodnotami mají být především princip většiny a ochrany menšiny, reprezentativní mandát, uznání plurality ve společnosti a existence politických stran jako jejího vyjádření.

K dispozici tak máme přinejmenším tři koncepce parlamentarismu:

1. existenci všeobecně a přímo voleného kolegiálního orgánu s vlivem na státní politiku
2. existenci zvláštních vztahů parlamentu, vlády a hlavy státu
3. hodnoty, principy a procedury překračující první dvě vymezení, která jsou nicméně základem zmíněných standardů

Druhé z uváděných pojetí může mít relativně volnější vztah k demokracii, neboť jako definiční znak nezahrnuje např. všeobecnost volebního práva. V tomto smyslu se tedy mohla vydat na cestu vedoucí k parlamentní vládě Velká Británie již v 18. století, tedy v době, kdy volebním právem disponoval jen nepatrný zlomek populace. Obecně tudíž platí, že mezi parlamentní vládu a demokracii nelze klást rovnítko, jakkoliv v Evropě 19. století boj za obojí v podstatě splýval. Carl Schmitt dokonce považuje parlamentarismus založený na liberálních hodnotách otevřenosti a diskuse za protiklad masové demokracie, jejímž vítězstvím a s ním spjatou dominancí politických stran se parlamentní jednání jako forma hledání pravdy, obecného zájmu a edukace vyprazdňuje. Nastupují pak prvky demokracie plebiscitní, případně diktatura. Např. Klaus von Beyme nepíše o parlamentarismu jako takovém, nýbrž o parlamentní vládě (druhé pojetí), která se po jeho soudu stává synonymem parlamentarismu až na konci 19. století. Mezi její institucionální kritéria patří slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu, odpovědnost vlády parlamentu, parlamentní kontrola nebo rozpustitelnost parlamentu jako „conditio sine qua non rovnováhy v parlamentním systému“.

Nepřímá volba hlavy státu je ideálně typickým atributem odlišujícím parlamentní republiky od parlamentní monarchie; neznamená to, že přímá volba prezidenta republiky zbavuje určitý režim charakteru parlamentní formy vlády. Institucionální kritéria vyrůstají z řady jiných předpokladů (pluralita zájmů a politických stran, princip většiny jako legitimizační zdroj, reprezentativní mandát, legální opozice atd. – viz třetí pojetí parlamentarismu). Parlamentní forma vlády (parlamentarismus ve druhém pojetí) charakterizovaná primárně kreační závislostí a odpovědností vlády před parlamentem (responsible government) a specifickým postavením hlavy státu nicméně není fenoménem homogenním; setkat se totiž můžeme s jejími různými typy (parlamentarismus monarchistický, klasický republikánský, racionalizovaný s posílením hlavy státu či šéfa vlády apod.).

Racionalizovaný parlamentarismus je reakcí na politickou nestabilitu a obtíže ve fungování státu zejména tam, kde vláda byla vůči parlamentu příliš slabá a parlament začal vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost (francouzská III. republika). Právě této modalitě parlamentarismu patří jeho varování: „…parlamentní vláda funguje (funguje lépe), když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament nevládne a je držen v otěžích.“ Stejně tak však může být racionalizovaný parlamentarismus vyústěním opačného vývoje od systému silné hlavy státu působící v podmínkách fragmentovaného a polarizovaného systému politických stran (výmarské Německo).

Charakteristiky racionalizovaného parlamentarismu se nicméně nevyčerpávají vztahem parlamentu a vlády, patří sem i vyvážená vazba mezi komorami v rámci dvoukomorových parlamentů; postavení a role druhé komory tudíž jistě může ovlivňovat konkrétní podobu formy vlády. S touto výhradou nemá bikameralismus jako strukturní princip organizace parlamentu s parlamentarismem ve druhém pojetí bezprostředně nic společného, vzhledem k již zmíněnému rozšíření ve všech formách vlády nemusí mít nutně mnoho společného s parlamentní demokracií vůbec.

Naproti tomu bychom patrně shledali částečný poměr speciality mezi teorií parlamentarismu (nauka o parlamentu a parlamentní formě vlády) a teorií bikameralismu (nauka o specifické struktuře parlamentu, jejích důvodech a funkcích), jakkoliv se obě teorie překrývají jen zčásti.

[editovat] Současné parlamentní systémy

Variant parlamentarismu je celá řada; vesměs se odlišují počtem a povahou relevantních politických stran a s tím souvisejícím postavením předsedy vlády uvnitř vlády. Rozlišuje se tak britský kabinetní systém, kde v čele vlády stojí vůdce většinové politické strany, pomocí níž kontroluje jednání parlamentu. Ostatní členové vlády jsou vůči němu v nerovném postavení, protože on rozhoduje o jejich jmenování i odvolání, má vliv na kariéry poslanců apod. Zkrátka, premiér je vůdcem vlády, strany i parlamentní většiny. Odlišný model nabízí Spolková republika Německo, neboť je zde velká pravděpodobnost koalic. Spolkový kancléř tak sice je ústavně dosti silný, avšak již je limitován nutností dohody s koaličními partnery. Ne vždy je též vůdcem nejsilnější politické strany. Zatímco v předchozím případě vláda dominovala parlamentu, v tomto případě je vzájemný vztah více vyrovnaný. Kromě toho ovšem doznívají také podoby klasického parlamentarismu, jehož ztělesněním byla francouzská III. republika. Premiér je vlastně jen jedním z ministrů, vláda je slabším partnerem parlamentu, který ale je současně fragmentarizovaný. Často se též mluví o racionalizovaném parlamentarismu, za nějž někteří autoři považují i poloprezidentský model vlády.

[editovat] Literatura

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon, 2001. Klokočka, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2. vyd. 2006.