Paul Ricoeur
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Paul Ricœur (27. února 1913 ve Valence – 20. května 2005 v Châtenay-Malabry) byl francouzský křesťanský filosof.
Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Jeho otec zemřel v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Remeši a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na remešské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel.
Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že jej vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy Ideje.
Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948–1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární.
Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy Freud a filosofie a Symbolika zla, která mu získaly uznání. Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre. Doufal, že se mu tak podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl vypoklonkován coby „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády.
Roku 1970 odchází na univerzitu v Chicagu, ujímá se zde místa po Paulu Tillichovi a zůstane zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce: La métaphore vive (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice Temps et récit (Čas a vyprávění, 1983).
Po dosažení emeritace roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu. Roku 2000 vydává knihu La mémoire, l'histoire, l'oubli (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.
Za své životní dílo získal Ricœur vícero ocenění, mezi nimi Cenu Karla Jasperse univerzity v Heidelbergu a Cenu Leopolda Lucase na univerzitě Tübingen. Během období normalizace navštěvoval též bytové semináře v Československu.
