Rozjezdový odporník
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rozjezdový odpor je speciální druh rezistoru, který je používán při odporové regulaci výkonu, případně při elektrodynamickém brzdění.
Rozjezdové odpory bývají vyrobeny z litiny (starší konstrukce) nebo z materiálu Fechral (novější konstrukce). Litinové odporníky se používaly na elektrických lokomotivách ŠKODA 1. generace, vyznačují se pouze omezenou dobou zatížení - po několika sekundách je nutné zařadit vyšší stupeň, protože odporníky těchto lokomotiv nejsou dostatečně tepelně dimenzovány pro dlouhodobé nebo trvalé zatížení. Naopak fechralový odporník z lokomotiv 2. generace je možné zatížit na libovolně dlouho - to je proti litinovému odporu významná výhoda, ovšem na druhou stranu je nutné počítat se značným oteplením při zatížení, což se kompenzuje intenzivním chlazením. Samotný materiál Fechral je slitinou železa, chromu a hliníku - z chemických názvu těchto tří prvků je ostatně odvozen také jeho název: FErrum, CHromium, ALuminium.
Rozjezdové odpory jsou obvykle umístěny přímo na střeše lokomotivy nebo ve stropě strojovny ve zvláštní skříni. Ta je rozpoznatelná podle žaluzií, umožňujících nasávání a vyfukování chladicího vzduchu. Samotné chlazení zajišťuje několik ventilátorů, poháněných elektromotory. Tyto elektromotory jsou napájeny z úbytku napětí na odporníku (je z něj vyvedena odbočka), což znamená, že čím více energie zaniká na odporníku, tím více energie je přiváděno na ventilátory a úměrně tomu rostou jejich otáčky a chladicí výkon.
