Souhláska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Souhlásky (konsonanty) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem (na rozdíl od samohlásek) je šum, který vzniká specifickým postavením či pohybem mluvidel.

[editovat] Rozdělení podle způsobu artikulace

Souhlásky jsou poměrně heterogenní skupinou zvuků, existuje mnoho způsobů jejich tvoření. Společná vlastnost, která odlišuje souhlásky od samohlásek, jejich relativní zavřenost. To znamená, že při jejich artikulaci jsou ústa otevřena méně než u samohlásek, čímž vznikají překážky a turbulence při proudění vzduchu – příčina vzniku šumu.

[editovat] Pulmonické souhlásky

Pulmonické hlásky vznikají prouděním vzduchu, který je uváděn do pohybu pomocí plic. Skupiny pulmonických souhlásek jsou následující:

[editovat] Frikativy

Frikativy se též nazývají třené souhlásky. Tvoří se těsným přiblížením dvou artikulátorů, čímž vzniká úžina (konstrikce) a silný šum. Podle toho též úžinové souhlásky (konstriktivy). Při artikulaci frikativ je nutné přesné postavení artikulátorů, i malá odchylka je dobře slyšitelná. Proto se v této skupině rozlišuje největší počet souhlásek.

Podskupinou frikativ jsou sibilanty (sykavky), které se vyznačují vyšší amplitudou a frekvencí, a jsou tedy hlasitější než non-sibilanty. Jedná se o frikativy ze skupiny alveolárních a postalveolárních.

[editovat] Explozivy

Explozivy, často jen plozivy, se též nazývají ražené souhlásky. Vznikají přechodným vytvořením překážky (okluze), která brání proudění vzduchu, od toho též závěrové souhlásky (okluzivy). Uvolněním závěru dojde k prudkému uvolnění přetlaku vzduchu a vzniká typický šum.

[editovat] Afrikáty

Afrikáty, poloražené souhlásky, vznikají prvotní krátkou okluzí (jako u exploziv), která je vzápětí uvolněna a následována šumem vzniklým konstrikcí (jako u frikativ). V podstatě jde o rychlý sled explozivy a frikativy, které jsou artikulovány současně. Ve výslovnosti lze zřetelně rozlišit současnou artikulaci u afrikáty (např. české c [ts]) od dvou samostatně vyslovených souhlásek (např. [t] a [s]).

[editovat] Nazály

Nazály, nosovky, vznikají vytvořením okluze (závěru) v dutině ústní a uvolněním cesty vzduchu nosní dutinou. Vyznačují se šumem i tónem (sonoritou), který je formován rezonancí v ústní dutině (závislé na postavení artikulátorů a místě vytvoření okluze). Obvykle se jedná o souhlásky znělé. Na konci artikulace dochází k uvolnění okluze v ústní dutině, proto se též někdy přiřazují mezi explozivy.

[editovat] Aproximanty

Aproximanty vznikají přiblížením (aproximací) artikulátorů, které není tak těsné jako u frikativ, ale těsnější než u samohlásek. Nemají výrazný šum ani tón. Aproximanty jsou nejvíce otevřené souhlásky, a tvoří tedy jakýsi plynulý přechod k samohláskám.

[editovat] Vibranty

Vibranty, kmitavé souhlásky, vznikají aerodynamicky podmíněným, opakovaným dotykem artikulátorů (kmitáním).

[editovat] Verberanty

Verberanty, někdy též švihy (tento termín není příliš vžitý), se vyznačují rychlým dotykem dvou artikulátorů, který je na rozdíl od vibrant pouze jednorázový. V češtině takové souhlásky nejsou.

[editovat] Laterální vs. středové souhlásky

Většina souhlásek vzniká prouděním vzduchu podél středové linie jazyka. V případě frikativ a aproximant však může vzduch proudit také okolo boků jazyka, přičemž špička jazyka se může dotýkat v horní části ústní dutiny. Takové souhlásky se nazývají bokové (laterální).

[editovat] Nepulmonické souhlásky

Nepulmonické souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je dáván do pohybu jiným způsobem než plícemi. Tato skupina souhlásek, které se v češtině nevyskytují, zahrnuje mlaskavky, ejektivy a implozivy.

Frikativy, afrikáty a plozivy souhrnně označujeme jako obstruenty podle překážky (obstrukce), která se staví do proudu vzduchu.
Nazály, vibranty, verberanty a aproximanty se řadí mezi sonoranty (sonory) podle toho, že mají i tónovou složku.

[editovat] Rozdělení podle místa artikulace

Schema artikulačního ústrojí s vyznačením jeho částí:
A - ústní dutina (cavum oris), B - nosní dutina (cavum nasi), C - hltan (pharynx)

1 - jazyk (lingua), 2 - rty (labia), 3 - zuby (dentes), 4 - dásňový oblouk se sklípky (alveoli), v nichž jsou usazeny zuby, 5 - tvrdé patro (palatum durum), 6 - měkké patro (palatum velum) 7 - čípek (uvula), 8 - hrtanová záklopka (epiglottis), 9 - hlasivky (glottis)

Následující rozdělení souhlásek používá názvosloví, které není zcela systematické, protože částečně pojmenovává oba artikulátory, částečně jen jeden z artikulátorů zapojených do tvoření hlásek. Nicméně toto rozdělení je vžité a všeobecně užívané.

[editovat] Sekudární modifikace výslovnosti

Kromě výše uvedených míst artikulace se do procesu tvoření souhlásek mohou zapojovat další orgány, které znění souhlásky modifikují. Sekundární artikulace se v přepisu výslovnosti označuje pomocí horních indexů a diakritiky, přidávaných k základnímu symbolu.

Ve spisovné české výslovnosti se takovéto modifikace nevyskytují.

[editovat] Iniciační mechanismus

Většina souhlásek (v češtině všechny) patří mezi tzv. pulmonické egresivní. To znamená, že iniciační mechanismus, dodávající energii pro jejich tvoření, spočívá ve vytlačování vzduchu z plic.

Souhlásky můžeme dělit na egresivní a ingresivní. Při jejich tvoření egresivních hlásek vzniká v dutinách mluvidel přetlak, vytlačující vzduch ven. Naopak u ingresivních hlásek vzniká podtlak, který nasává vzduch dovnitř.

Podle orgánu, který vytváří přetlak nebo podtlak, dělíme souhlásky na pulmonické (plíce a bránice), glotalické (hlasivky) a velarické (měkké patro).

[editovat] Znělost

Znělostí (fonací) se rozumí účast hlasivek na tvorbě hláskek. Souhlásky se obvykle dělí na znělé a neznělé, často tvoří páry lišící se pouze znělostí. V některých jazycích kromě normální (modální) znělosti odlišuje dyšná a třepená fonace.

[editovat] Délka

Délkou souhlásek se rozumí jejich trvání. Fonologické rozlišování délky souhlásek není tak časté jako u samohlásek, což souvisí i s tím, že souhlásky nejsou artikulačně jednotnou třídou segmentů a jejich trvání se může projevovat různým způsobem. Např. u exploziv a afrikát se může prodloužit doba okluze (závěru), exploze je ze své podstaty jen krátkodobým jevem. Omezená možnost trvání je např. u verberant.

Příkladem jazyků, kde délka souhlásek má fonologickou rozlišovací hodnotu je arabština nebo finština. Např. finské tuli [ˈtʊli] (oheň) a tulli [ˈtʊlːi] (clo). V estonštině jsou dokonce popisovány 3 stupně délky hlásek.

Délka souhlásek je též často dávána do souvislosti s geminací, zdvojováním souhlásek.

[editovat] Reference

• Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-1073-6.

[editovat] Přehled souhlásek