Specifická fobie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Specifická fobie je všeobecný termín označující skupinu úzkostných poruch. Projevuje se bezdůvodným nebo nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se osoba postižená fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá.

Strach nebo úzkost, které obvykle vyústí v panický záchvat, mohou být spuštěny buď setkáním s obávaným objektem nebo situací nebo očekáváním tohoto setkání (tzv. anticipační úzkost). V případě dospělých si je ve většinou osoba fobie vědoma. Přesto je pro ni obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně ovlivnit její fungování v běžném životě i fyzické zdraví (hlavně v případě aichmofobie). Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti obvykle spontánně odezní). Příčinou může být vrozená úzkostnost (30-40% případů) nebo traumatický zážitek.

[editovat] Typy

Typy fobií podle DSM-IV:

fobie ze zvířat (např. arachnofobie – strach z pavouků)
fobie týkající se přírodního prostředí (např. akrofobie – strach z výšek, keraunofobie - strach z bouřek, blesků)
fobie situačního typu (např. klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru, agyrofobie – strach z přecházení silnice)
fobie z krve/injekce/zranění (např. aichmofobie – strach z jehel a špičatých předmětů)
ostatní

[editovat] Diagnostická kritéria

Podmínkou pro diagnózu specifické fobie jsou následující příznaky:

nepřiměřený strach z určitého objektu nebo situace a vyhýbání se tomuto objektu nebo situaci. Přitom nesmí jít o objekt nebo situaci které jsou zahrnuté do agorafobie nebo sociální fobie
musí se vyskytnout alespoň 2 příznaky úzkosti (alespoň jeden z nich musí být z oblasti vegetativní – bušení srdce, pocení, chvění, sucho v ústech)
pacient si uvědomuje že úzkost a vyhýbavé chování jsou přehnané nebo nesmyslné
úzkost se neprojevuje pokud osoba není v kontaktu s předmětem nebo situací (nebo kontakt neočekává)
úzkost a vyhýbavé chování nejsou následkem bludů nebo halucinací, poruch nálady, obsedantně kompulzivní poruchy atd.

[editovat] Míra rozšíření

celoživotní prevalence 10% (jde o velmi rozšířenou úzkostnou poruchu)

u mužů 4%
u žen 6-7%

[editovat] Léčba

Využívá se expoziční terapie. Pacient je postupně vystavován obávaným situacím (začíná se od situací působící nejnižší úzkost). Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat.

Expozice by měla:

trvat dostatečně dlouhou dobu aby došlo k poklesu úzkosti
být prováděna systematicky alespoň 1x denně a to jak za dohledu terapeuta tak samostatně
k náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí těch méně náročných