Teorie zahálčivé třídy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Teorie zahálčivé třídy je sociologická teorie amerického sociologa a ekonoma Thorsteina Veblena, kterou formuloval v roce 1898 ve stejnojmenné knize (ang. The Theory of the Leisure Class).
Podle Veblena se vyšší (vládnoucí) třídy společností věnují tzv. ostentativní zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd. Život bez práce je dle nich nejlepším a nejskutečnějším svědectvím bohatství, a tím i vznešenosti. Vládnoucí třídy se tak stávají třídami zahálčivými. Pojmem zahálka (leisure) Veblen označuje neproduktivní využití času. V novodobé anonymní společnosti pak nabírá ostentativní zahálka podoby ostentativní spotřeby. Oba typy tohoto vnějšího odlišení jsou ovšem založeny na plýtvávání materiálními hodnotami. Chování zahálčivé třídy je tak v příkrém rozporu s projevy tzv. instinktu dělnosti, který je podle Veblena vrozen a vede člověka k pozitivnímu postoji k produkci, k užitečné práci a ke všemu, co mu skutečně slouží.
Autor se domnívá, že v novodobém mírovém stádiu tvořivosti je další existence zahálčivé třídy škodlivá, ale že zároveň svým příkladem rozhoduje v zásadních rysech o tom, jaký životní styl bude celou společností uznán za odpovídající a vhodný. Veblen byl v tomto směru jedním z prvních, kdo upozornil – řečeno dnešní terminologií – na příznaky konzumního způsobu života a předběhl tak téměř o půl století pozdější analytiky volného času.
