Tibetský buddhismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
[editovat] Historie
Do Tibetu se buddhismus dostal v 7. století pod záštitou královské rodiny. Plně se rozvinul teprve v 8. století zásluhou buddhistického učence Šantarakšity a velkého duchovního mistra Guru Rinpočheho (Padmasambhavy). V Tibetu se praktikovala především forma vadžrajánového buddhismu, tzv Diamantová cesta. V tomto období, které se nazývá „první šíření“ buddhismu, byl postaven první klášter Samjä a přeloženy mnohé buddhistické texty. Došlo také ke sloučení tří proudů Buddhova učení (Malé, Velké a Diamantové cesty). Doba rozkvětu byla však za muslimského krále Langdarmy vystřídána pronásledováním a úpadkem. Tradice raného období dnes uchovává pouze nejstarší škola tibetského buddhismu Ňingma.
V 11. století následovala vlna „druhého šíření“. Obnovili se vztahy s indickými mistry a začaly vznikat nové školy a tradice. Velký učenec Atíša vytvořil hnutí Kadampa, která se později stalo hlavním zdrojem pro školu Gelug. Marpa přinesl do Tibetu učení linie Kagjü a přibližně ve stejnou dobu byla založena škola Sákja. Po zániku buddhismu v Indii se Tibet stal jediným místem, kde se zachovalo učení v celém rozsahu a nezměněné podobě až do současnosti.
[editovat] Hlavní školy tibetského buddhismu
Ňingma, Kagjü, Sakja a Gelug jsou čtyři hlavní školy tibetského buddhismu a dále se dělí na množství řádů a podškol. Každá má svého duchovního vůdce a vlastní styl výuky a praxe, který odpovídá potřebám různých lidí.
Ňingmapa (doslova „Stará“) se také nazývá „řád červených čepic“. Vznikla v první vlně šíření buddhismu. Nejvýznačnější postavou tohoto řádu je Guru Rinpočhe, který v předtuše budoucího stíhání buddhistů za krále Langdarmy ukryl množství vadžrajánových textů. Terma - jak se ukrytému textu říká, bude objevena tehdy, až dozraje čas k jejímu pochopení. Hlavní učení Ňingmapy je dzogčhen (tib., skt. mahá ati, Velká dokonalost).
Kagjüpa („ústní odkaz“) přišla do Tibetu díky Marpovi, který přinesl z Indie více odkazů od různých učitelů (mezi hlavní se řadí Náropa a Maitripa), nauky přeložil do tibetštiny a sloučil do uceleného systému; na jeho počest se jí říká také Marpa Kagjü, což označuje laický styl, kdy praktikující neodcházejí do klášterů, ale snaží se rozvíjet v každodenním životě. Marpovým hlavním žákem byl jogín a básník Milaräpa, který díky tomu, že praktikoval v jeskyních v obzvlášť tvrdých podmínkách, je představitelem tzv. jogínského stylu. Mezi Milaräpovi hlavní žáky patřil buddhistický mistr Gampopa, který byl naopak mnichem a přidal do školy Kagjü i styl klášterního života (označovaný jako Dhagpo Kagjü). Další linii školy Kagjü přinesl další Milaräpův žák Čhungpo Naldžor. Této linii se říká Šhangpa Kagjü. Gampopovým žákem byl Düsum Khjenpa, kterého Gampopa rozpoznal jako prvního Karmapu - bodhisattwu, jehož příchod přepověděl Buddha Šákjamuni a Guru Rinpočhe. Karmapa se stal prvním jogínem, který se vědomě znovuzrozuje a v dnešních době je hlavou linie Karma Kagjü jeho 17. inkarnace.
Hlavním učením školy Kagjü je Velká pečeť (skt. mahámudra, tib. čhagčhen).
Sakjapa nese své jméno podle kláštera Sakja („Šedá země“), jihozápadně od Žhigace. Tato škola získala na krátkou dobu i světskou moc nad Tibetem. Hlavním učením je lamdre - cesta a výsledek. Hlavou linie je Sakja Tričhen rinpočhe.
Gelugpa („Škola cnostných tradic“) byla založena ve 14.století Tsong Khapou (Congapa), který navázal na učení řádu Kadampa. Gelugpě se podle porývek hlavy říká „řád žlutých čepic“. Mezi známé postavy této školy patří Pančhenlama a Dalajlama, který je zároveň světským vládcem Tibetu. Titul - dalajlama (doslova „oceán moudrosti“) udělil 5. Dalajlamovi mongolský chán. Dnešní, v pořadí již 14. Dalajlama Tändzin Gjamccho, se od roku 1959 zdržuje v Indii.