Afrika (provincie)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Africa je latinské jméno severní části afrického kontinentu, který byl ve starověku římskou provincií. Provincie vznikla po skončení třetí punské války v roce 146 př. n. l. a zahrnovala území dnešního Tuniska a části Libye a Alžírska. Západněji ležící území (Numidie, Mauretánie) později začleněné do římské říše byly spravovány odděleně.
Provincie byla pokládána za jednu z nejbohatších částí římské říše, proto byla také leckdy označována jako „obilnice říše“. Její hlavní město Kartágo představovalo po Římu druhé největší město západní poloviny impéria a celá provincie byla silně urbanizovaná. Její nejintenzivnější kulturní a hospodářský rozkvět spadá do 2. a 3. století a částečně přetrval ještě v období pozdní antiky.
Etnická struktura provincie byla velice pestrá. Kromě Punů sídlících především v někdejších fénických koloniích na pobřeží, se zde trvale usazovalo veliké množství římských vojáků, úředníků a obchodníků a rovněž tu žili (hlavně ve vnitrozemí) příslušníci domorodých kmenů – Berbeři. Do jaké míry a po jak dlouhou dobu se vedle oficiální latiny udržela v Africe punština, není jasné. Faktem však zůstává, že římský císař Septimius Severus, jenž panoval na počátku 3. století a pocházel ze severoafrického města Leptis Magna, ovládal lépe punštinu než latinu. Afrika byla již poměrně brzy zasažena rychle se šířícím křesťanstvím (první důkaz existence afrických křesťanů pochází z konce 2. století), přičemž dala světu řadu výjimečných křesťanských, latinsky píšících myslitelů a filozofů jako byli třeba Tertullianus, Cyprianus a Augustinus. Svůj katolický charakter si provincie uchovala navzdory poměrně značnému vlivu donatistické hereze a vpádu ariánských Vandalů v 5. století.
Význačná města: Kartágo, Hadrumetum (dnešní Sousse, Tunisko), Utica, Leptis Magna.
[editovat] Historie
Provincie Africa Vetus (Stará Afrika) nebo také Africa Proconsularis (vytvořená v roce 25 př. n. l. Augustem) se nacházela v nejúrodnější části někdejšího kartaginského území. Utica, nejvýznamnější město provincie po zničení Kartága v roce 146 př. n. l., se stala jejím správním centrem. Zbývající teritorium bylo přenecháno pro-římskému numidskému království. V roce 118 př. n. l. numidský princ Jugurtha získal do svých rukou vládu nad celou Numidií, o několik let později ale podlehl římskému vojsku pod velením Gaia Maria. Po smrti Jugurthy ovládl velkou část jeho někdejšího území Římu nakloněný panovník, mauretánský král Bocchus I. Romanizace Afriky od tohoto okamžiku probíhala zcela nerušeně. Do pozornosti Římanů se Afrika dostala na krátkou dobu opět během občanské války mezi Caesarem a Pompeiem (svůj život zde tehdy ukončil Cato mladší). Utica přestala být postupem doby dostačující jako sídlo správy provincie, což Římany přimělo uvažovat o obnovení Kartága. Snahu Gaia Graccha a Caesara o jeho vzkříšení realizoval teprve Augustus v roce 29 př. n. l. a již záhy nabylo znovu založené město zpět svůj někdejší hospodářský význam a velikost.
Diocletianovou správní reformou byla Afrika rozdělena do tří nových provincií: Africa Zeugitana (která si uchovala název Africa Proconsularis), Africa Byzacena a Tripolitana. Oblast zůstala součástí římské říše až do počátku 5. století. V roce 429 se v Mauretánii vylodili Vandalové prchající z Hispánie a během dalších deseti let padlo do jejich rukou veškeré římské území v severní Africe. Tito Germáni založili v Africe vlastní říši, odkud jejich námořní flotila terorizovala po celé další století pobřeží západního Středomoří. Vandalové tvořili jen úzkou vrstvu válečníků, přičemž zastávali politiku striktní separace a potlačování místního afrořímského obyvatelstva.
V roce 533 využil východořímský císař Justinián I. vnitřních dynastických sporů mezi Vandaly a vyslal do Afriky vojsko pod velením generála Belisara. V krátkém tažení Belisar Vandaly porazil (533/534) a triumfálně vstoupil do Kartága, čímž byla římská vláda obnovena. Díky tomu zažila římská Afrika na přelomu 6. a 7. století poslední období hospodářského a kulturního rozmachu.
Kvůli značné vzdálenosti provincie od Konstantinopole, což značně komplikovalo její efektivní řízení, vytvořil byzantský císař Maurikios novou správní jednotku – exarchát Afrika. V jeho čele stál místodržitel (exarcha) vybavený mimořádnými pravomocemi.
Od roku 640 musela Afrika čelit útokům muslimských Arabů z Egypta. Invazní jednotky se podařilo několikrát odrazit, nicméně v roce 698 Arabové Kartágo vyplenili, čímž vzala existence římské Afriky definitivně za své. Brzy poté zanikla také zdejší římsko-křesťanská kultura. Oproti ostatním křesťanům, kteří ve své víře vytrvali navzdory staletím trvající islámské nadvládě (Koptové, Syřané, Arméni, Řekové), severoafričtí křesťané zmizeli beze stopy.
