Antinomie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pojem antinomie (řecky rozpor mezi zákony, protimluv) použil Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu k označení neřešitelných rozporů, konfliktů opačných a přitom dobře zdůvodněných stanovisek. Ve starší filosofii se takovým rozporům říkalo aporie. Podle Kanta vznikají tam, kde omezený lidský rozum překračuje svoji kompetenci a chce rozhodovat v otázkách, které mu nepřísluší. V oddíle o „antinomiích čistého rozumu“[1] uvádí čtyři s důkladnou argumentací pro obě strany každého páru:
- Svět je konečný X nekonečný.
- Co existuje, je jednoduché nebo složené z jednoduchého X nic jednoduchého neexistuje.
- Všechno musí mít nutnou příčinu X člověk jedná svobodně.
- Svět musí mít absolutně nutnou příčinu X žádná absolutně nutná bytost neexistuje.
V teorii množin a v moderní logice se antinomie často ztotožňují s paradoxy.
Poznámka
- ↑ Kritika čistého rozumu I. II. 2. 2. 2., Akad. Ausg. VI. 426 - 461
[editovat] Podívejte se též na
- Russellova antinomie (též Russellův paradox)
- Paradoxy naivní teorie množin
- Gödelovy věty o neúplnosti
