Bitva pod Vyšehradem
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tato bitva byla jakousi dohrou první křížové výpravy proti husitům a to dohrou tragickou. Zikmund Lucemburský zde utrpěl těžkou porážku a navíc došlo ke značnému ochlazení vztahů mezi ním a českou a moravskou katolickou šlechtou, která zde přinesla množství obětí.
Po porážce na vrchu Vítkově se většina Zikmundových vojsk prakticky rozešla. Císař, aby mohl vyplatit dlužný žold, vydal všechny své peníze a klenoty, kostely ochudil o jejich výzdobu ze zlata a stříbra. Ve svatovítském chrámu zabavil zlatou truhlici s ostatky sv. Václava, čehož český národ velmi želel. Sliboval sice, že až se štěstí obrátí, nahradí vše mnohem skvostněji, ale není třeba zdůrazňovat, že k tomu nikdy nedošlo. Nakonec začal zastavovat i královské statky, jimiž si chtěl zavázat hlavně českou šlechtu, což zase vedlo k rozladění mezi válečníky z ostatních zemí.
28. července 1420 se Zikmund nechal korunovat za českého krále arcibiskupem Konrádem z Vechty. Jelikož při této korunovaci v chrámu svatého Víta chyběla většina české šlechty i zástupci měst a neschválil ji zemský sněm, byla většinou národa považována za neplatnou. Až později, po bitvě u Lipan, uznal národ její platnost, protože opakována už nebyla. Roku 1437 přijal od Zikmunda Lucemburského městská práva i samotný Tábor (včetně říšské orlice v městském znaku!)
Zikmund pak posílil posádku Pražského hradu a Vyšehradu, českou korunu, klenoty a relikvie od sv. Víta nechal odvézt na Karlštejn, zemské desky na Křivoklát. Dále se zdržoval ponejvíce v Kutné Hoře. Z jeho popudu byly pak v krajích s převážně katolickým obyvatelstvem (Plzeňsko, Budějovicko, Podbrdí) organizovány spolky šlechty a měst, tzv. landfrídy, zaměřené proti všem rušitelům míru, zvláště pak proti husitům. Nejvýznamnější byl landfríd plzeňský, který zůstal v tomto boji aktivní po všechna následující léta.
V srpnu 1420 táborští husité spolu s pražskou lůzou vytloukali kostely a kláštery v Praze a okolí. 10. srpna pod vedením Václava Korandy vyplenili zbraslavský klášter, přičemž neušetřili ani královské hrobky. Když se ale cestou zpět pokusili zlézt vyšehradské pevnění, byli krvavě odraženi. 22. července pak Táborští opustili Prahu zcela. V té době také Pražané a husitská šlechta zahájili jednání, která měla na český trůn přivést polského krále Vladislava Jagellonského. Táboři, kteří by raději zůstali bez krále, tomu ovšem odporovali.
15. září 1420 oblehli Pražané Vyšehrad a zcela jej odřízli od možnosti zásobování. Vrchním velitelem obléhajících se stal pan Hynek Krušina z Lichtenburka, který sám přivedl 7000 vojáků. Dalšími významnými válečníky zde byli Viktorin Boček z Poděbrad, otec budoucího krále Jiřího, který se v této pohnuté a slavné době narodil, Hynek z Kolštejna, Prokop z Ústí, Diviš Bořek z Miletínka s orebskými, který později zvítězil u Lipan a Záviš Bradatý s vojsky Loun a Žatce. Mikuláš z Husi se 40 jezdci představoval pomoc spíše symbolickou.
Vyšehrad hájil pan Jan Šembera z Boskovic na Brandýse nad Orlicí, moravský šlechtic a stoupenec Zikmundův. Dělostřelecké souboje nemohly boj rozhodnout a vyšehradská posádka nebyla tak silná, aby dokázala protivníka porazit, třebaže jeden zápis v kronice hovoří o tom, že při výpadu do údolí Botiče pobili dvě stovky nepřátel. Zejména nedostatek zásob nutil velitele Vyšehradu k žádostem o pomoc, adresovaným králi Zikmundovi. Ten nechal své uherské jednotky řádit a plenit v Boleslavsku, v říjnu pak s nevelkým úspěchem bojoval na Žatecku s místními husity. V Litoměřicích pak nechal naložit lodi na vozy, dopravit do Berouna a takto zamýšlel dodat na Vyšehrad potraviny. Pražané však uzavřeli Vltavu sloupy a řetězy, čímž tento úmysl překazili.
Mezitím Zikmund svolával ze všech stran posily, ty se ale scházely pomalu. Hradečtí měšťané se pokusili vyjednat smír, aby zastavili nejhorší vraždění a plenění v zemi, Zikmund ale projevil málo diplomatického nadání a jednání odmítl. 28. října 1420 vyrazil se svou jízdou z Berouna přes Karlštejn ku Praze a po cestě nechal zapalovat domy a stodoly, aby dal obleženému Vyšehradu najevo, že se blíží pomoc.Neodvážil se zaútočit přímo a přes Pražský hrad se vydal směrem na Mělník, Nymburk, Čáslav a Kutnou Horu, kde všude očekával posily do svého vojska. Týž den uzavřela vyšehradská posádka, živící se už jen koňským masem, s obléhateli úmluvu, že nedostane-li se jí pomoci do večera 31. října, složí hned následujícího dne zbraně a odevzdá Vyšehrad do rukou obléhatelů. Do té doby mělo být zachováno příměří.
31. října přitáhl Zikmund k Novému Hradu u Kunratic, večer se dočkal značné posily v podobě vojska moravských pánů a chtěl druhého dne zahájit boj. Poslal list na Pražský hrad, v němž vybízel posádku, aby nazítří ráno zaútočila na Malou Stranu a pokusila se dobýt a zapálit dům saských vévodů. Pražané však dopis zachytili a tak Zikmund přišel o důležitý moment překvapení. Přesto však jeho armáda o celkovém počtu 16-20 000 mužů představovala značnou sílu. Podpory svého útoku z Vyšehradu se Zikmund ovšem nedočkal, protože pan Šembera dohodu neporušil. Když to viděl moravský zemský hejtman pan Jindřich z Plumlova, odrazoval svého krále od zahájení útoku. Dostalo se mu odpovědi: „Já vím, že vy Moravci jste bázliví a mně nevěrní.“ Na to řekl:„Teď jsme tam, kam jsi nám přikázal a budeme tam, kde ty nebudeš.“ Zikmund vykázal českým a moravským vojskům nejnebezpečnější místo k útoku, kdežto uherské jednotky postavil na příznivější, vyvýšenou pozici a tak byl útok zahájen. Nejtvrději se bojovalo kolem kostela sv. Pankráce, kde by Pražané už skoro začali prchat, ale byli zadrženi svým velitelem panem z Lichtenburka. V té chvíli se dal na útěk kutnohorský mincmistr Mikeš Divůček z Jemniště s 1 500 jezdci a strhl s sebou i ostatní. Terén nebyl pro útěk způsobilý a prostí husité pobíjeli koho mohli. Urození se i za cenu osobního nebezpečí snažili zachránit některé nepřátele kvůli výkupnému.
Mezi 500 padlými na královské straně byl výkvět české a moravské šlechty: Jindřich z Plumlova, Jindřich Lefl z Lažan, pán na Bechyni, Petr ze Šternberka a na Konopišti, Mikuláš Zajíc z Házmburka, Beneš z Třemšína, Racek z Janovic na Rýzmburce, Jan Sekretář z Kostelce, Václav z Klučova, Albrecht z Chotěnova, Jan z Michalovic a Aleš Krk ze Soběšína.
Z Moravy Jaroslav ze Šternberka a na Veselé, Vilém Zajíc z Valdeka na Židlochovicích, Jiří z Lichtenburka a z Bítova, Vok z Holštejna, Hynek z Malenovic, Dobeš Černohorský z Boskovic a další. Z cizozemců se připomíná ruský kníže Jiří ze Smolenska, kterého Alexandr Vitold litevský vyhnal z jeho knížectví a ten se pak zdržoval u dvora císaře Zikmunda, Polák Ondřej Balický, Jindřich Stoš ze Slezska a další.
Výpad hradní posádky se také nezdařil, Saský dům se dobýt nepodařilo, Zikmundovi žoldnéři zapálili jen několik okolních domů a stáhli se zpět na Hrad. Z pražské strany prý padlo jen asi třicet mužů. Zajímavý je osud obránců Vyšehradu: Za jejich čestné chování v době bitvy jim Pražané dali doprovod až do Kouřimi, ale našlo se mezi nimi i dost takových, kteří vstoupili do pražského vojska. Podobný osud si zvolili i někteří ze zajatců, jmenovitě Hašek Ostrovský z Valdštejna a Jan Tovačovský z Cimburka. Hůře dopadl Vyšehrad samotný: druhého dne po bitvě tam vtrhli Pražané a pokud se dá věřit soudobým zprávám, srovnali jej téměř se zemí. Král Zikmund, který bez nehody dorazil do Kutné Hory, rozkázal poplenit poděbradské statky jako odvetu za pomoc, kterou Viktorin Boček z Poděbrad poskytl Pražanům. To uherská posádka z Nymburka, posílená lidmi od Vyšehradu, provedla tak důkladně, že v okolí Nymburka a Poděbrad byly zničeny celé vesnice a některé z nich zmizely natrvalo z mapy. Tyto události byly pak propagandisticky využity husitskými agitátory proti Zikmundovi, ale objektivně vzato asi nebyli daleko od pravdy. Následkem toho množství českých a moravských šlechticů, stranících dosud Zikmundovi, od něj odpadlo a připojilo se k husitům.
