Charles Baudelaire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Charles Baudelaire na fotografii od Nadara

Charles Pierre Baudelaire (9. dubna 1821 – 31. srpna 1867) byl francouzský básník a překladatel; první z řady tzv. prokletých básníků.

Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Baudelairova matka se roku 1828 znovu provdala – generála Jacquese Aupicka, kterého Baudelaire nesnášel.

Baudelaire vedl bohémský život. Před maturitou byl vyloučen ze školy, ale nechtěl pracovat, proto se dostal na obchodní loď do Kalkaty. Po návratu začal psát básně o dojmech z cesty. Později psal posudky na pařížské salóny a vypracoval se na předního kritika.

Roku 1848 bojoval na barikádách a založil časopis Veřejné blaho.

Zemřel na obrnu, před smrtí ztratil řeč.

[editovat] Dílo

Ve své poezii odhaloval milostná a společenská zklamání, snažil se provokovat svojí otevřeností. V jeho díle je spojena láska a pohrdání, krása a zlo, touha po životě atd. Jeho dílo ovlivnilo moderní poezii.

Květy zla (Les Fleurs du mal, 1857) – básnická (lyrická) sbírka, za kterou musel zaplatit pokutu z mravnostních důvodů. Tato básnická sbírka je považována za klíčové dílo moderní světové poezie. Les Fleurs du mal (doplněné vydání 1861) obsahují 126 básní, rozdělených do šesti oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta, Smrt; (v posmrtném vydání 1868 bylo vloženo dalších 14 básní). Ve poezii, kterou básník šokoval francouzskou společnost, se do velké míry odráží jeho nespoutaná osobnost i jeho život. V básních líčí nepřikrášlený obraz skutečnosti, které vládne nepoetické Zlo, jehož ztvárnění se až dosud poezie vyhýbala (báseň Zdechlina). Výchozím bodem sbírky je nemožnost člověka dosáhnout štěstí a odtud pramení bolest, o to intenzivnější, že se záblesky štěstí hlásí ve snu a vzpomínání. V reálném světě tak zůstává jedinou pozitivní hodnotou umění usilující o krásu. Nakonec se jediným existenciálním řešením bolestné zkušenosti stává klidné spočinutí ve smrti.
Malé básně v próze (Petits poèmes en prose, 1869) – původně byly vydány pod názvem Pařížský splín. Jedná se o padesát krátkých rytmických próz. Baudelaire zde dospívá k poznání, že skutečná podstata poetického vyjádření nespočívá v tradičním rytmickém členění, spojeném s rýmem, ale výhradně v básnické vizi, metaforice a obrazech. Jde vlastně o jakousi básnickou symfonii Paříže, moderního člověka a jeho složité životní problematiky. Za smyslovým světem nachází existenci jiného, vnitřního světa, do něhož proniká pomocí symbolů a obrazného myšlení a který se vymyká běžné logice.