Claude Auchinleck
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sir Claude John Eyre Auchinleck (21. června 1884 – 23. března 1981) byl britský maršál činný za druhé světové války. Není považován za příliš úspěšného a schopného velitele, ovšem nepopiratelný podíl na tom má fakt, že se stal obětí některých těžkých strategických chyb Winstona Churchilla a jeho vměšování do řízení bojových operací. Kritizovány jsou zejména Auchinleckovy schopnosti, pokud jde o výběr nižších velitelů.
Auchinleck se v roce 1904 stal důstojníkem 62. pandžábského pluku indické armády, a v jejích řadách působil během první světové války, i meziválečného období, naposledy jako velitel 3. indické divise, a ve štábních funkcích. Po vypuknutí druhé světové války byl pověřen velením spojeneckých sil v Norsku, kdy zejména svými nároky na jejich materiální zabezpečení, poprvé vzbudil Churchillovu nelibost , nutno však říci, že spojenecké akce v Norsku jsou zpětně hodnoceny jako předem beznadějné (Spojenci příliš dlouho váhali a pak nebyli schopni nasadit adekvátní síly). V roce 1941 se stal vrchním velitelem britských sil na Blízkém východě, což znamená, že byl zodpovědný za oblast rozprostírající se od britsko-italských hranic v severní Africe po Persii. Nahradil tak generála sira Archibalda Wavella. Připravoval ofenzívu proti silám OSY pod velením Erwina Rommela, a operace Crusader zpočátku uspěla a uvolnil jí obklíčení Tobruku, posléze však byly jeho jednotky zastaveny a oslabeny ve prospěch nově vzniklých bojišť v Barmě a Malajsku, jakož i nedostatkem zásob, Rommel tak mohl v lednu 1942 přejít do ofensivy, zastavené až v únoru na Gazálské linii. Po zahájení další Rommelovy ofensivy v květnu 1942 a porážce 8. armády během série bitev u Gazály, Auchinleck uposlechl Churchillova rozkazu aby hájil Tobrúk, ačkoli tato pevnost na obranu nebyla připravena. Tobrúk padl 21. června. Poté Auchinleck 25. června odvolává dosavadního velitele 8.armády generála Neila Ritchieho a osobně přejímá velení, a po porážce u Marsa Matrúh, Rommelův postup zastavil v první bitvě u El Alameinu. Po ní jej Churchill odvolal, protože odkládal útok na Rommelovu Panzerarmee Afrika, neboť neměl dost sil a času na přípravu. Jeho výkon při vedení bitvy u El Alameinu byl dalším z důvodů, neboť ačkoliv uspěl v zastavení Rommelova postupu, jeho jednotky utrpěly značné ztráty při nedbale koordinovaných protiútocích, čímž též znesnadnil svoji případnou ofensivu (např. druhý útok na hřeben Ruweisat během první bitvy u El Alameinu). V letech 1943 – 1947 pak držel post vrchního velitele britských jednotek v Indii.
Auchinleck je jako velitel velice nízko hodnocen zejména v memoárech Churchilla a Montgomeryho, podle mnohých odborníků jde však o cílené snižování jeho reputace ve vlastním zájmu obou autorů. Jeho chyby jako vojevůdce spočívají zejména v neschopnosti vybrat vhodné podřízené (což bylo částečně způsobeno i tím, že stráviv delší část života v Indii, neznal lépe schopnosti vyšších důstojníků britské armády) a v neochotě je odvolat, v případě, že se jejich neschopnost projevila. To vedlo například k setrvávání nezkušeného Ritchieho ve velení 8. armády, přičemž Auchinleck se mu snažil přispět radami, a výsledkem byly průtahy a nejasnosti v systému velení.
