Deklarace nezávislosti Spojených států
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
 |
Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna. Podívejte se prosím na relevantní diskusi na diskusní stránce. |
Deklarace nezávislosti je dokument, kterým Třináct kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii a kterým ospravedlnilo své konání. Deklarace byla ratifikována Kontinentálním Kongresem 4. července 1776. Tento den je dnes ve Spojených státech amerických slaven jako Den nezávislosti.
Obsah |
[editovat] Historie Deklarace
[editovat] Pozadí deklarace
V šedesátých a sedmdesátých letech se vztahy mezi třinácti severoamerickými koloniemi a Velkou Británií vyostřily. Boje, které propukly roku 1775 v Lexingronu a Concordu jsou označovány jako začátek amerického boje za svobodu. Přestože z počátku panovaly jisté obavy z úplné nezávislosti, brožurka Common Sense ('Běžný smysl') od Thomase Paina dokázala přesvědčit, že jen úplná nezávislost je jediná možná cesta, kterou se mají kolonie ubírat.
Nezávislost byla přijata 2. června 1776 spolu s Leeovou rezolucí, kterou prezentoval na Kontinentálním kongresu Richard Hery Lee z Virgine 7. června roku 1776. Ve zkratce obsahovala toho: „Rozhodnuto: Že tyto Spojené kolonie jsou, a podle práva by měly být, svobodné a nezávislé státy, které jsou osvobozeny od všech závazků Britské koruně a od politického propojení mezi nimi a států Velké Británie. A měly by být úplně odloučeny.“
[editovat] Návrh a přijetí
11. června 1776 byla vytvořena komise, skládající se z Johna Adamse z Massechusetts, Benjamina Franklina z Pensylvanie, Thomase Jeffersona z Virginie, Roberta R. Livingstona z New Yorku a Rogera Shermana z Connecticutu, která měla za úkol navrhnout vhodnou Deklaraci zastřešující zmíněnou rezoluci. Jefferson se postaral o převážnou většinu sepsání deklarace, s pomocí této komise. Jeho návrh byl přednesen na Kontinentálním kongesu 1. července 1776.
Úplná deklarace byla přepsána na generálním zasedání za účelem přijetí Kontinentálním kongresem 4. července 1776 ve vládním domě v Pensylvanii. Tato kopie byla podepsána pouze prezidentem kongresu Johnem Hancockem a jeho sekretářem Charlesem Thomsonem. Slavnostní ceremonie se poté odehrála druhého srpna.
[editovat] Distribuce
Po přijetí deklarace kongresem (4.července 1776) byla kopie odeslána o pár bloků dál do tiskárny Johna Dunlapa. Během noci bylo vytvořeno přes 150 kopií. Jedna z nich byla odeslána 6.července Georgovi Washingtonovi, který ji přečetl svým jednotkám v New Yorku 9. července. 25 Dunlapových kopií, o kterých se ví, že stále existují, jsou nejstaršími kopiemi tohoto dokumentu.
18. ledna 1777 rozhodl Kontinentální kongres, že deklarace by měla být dále a šířeji distribuována. Druhý tisk zajistila Mary Kathrine Goddardová. První tisk odsahoval jen podpisy John Hancocka a Charlese Thomsona. Druhý tisk byl první, který už obsahoval všechny signatáře.
První zmínky o deklaraci se dostaly do Londýna 10. srpna 1776.
[editovat] Signatáři
19. července 1776 Kongres nařídil ručně napsat prohlášení, které pak měli delegáti podepsat. Tuto kopii vytvořil Tomothy Matlack, asistent v sekretariátu kongresu. Většina vyslanců podepsala deklaraci 2. října 1776 v zeměpisném seřazení kolonií, které zastupovali, od severu k jihu. Někteří vyslanci nebyli přítomni a museli deklaraci podepsat později. Dva vyslanci ji dokonce nikdy nepodepsali. Tak jak noví vyslanci vstupovali do členstva kongresu, bylo jim také umožněno deklaraci podepsat. Deklaraci tak nakonec podepsalo 56 vyslanců.
První a také nejvýznamnější podpis pod Deklarací nezávislosti patří Johnu Hancockovi, presidentu Kontinentálního kongresu. Dva budoucí presidenti Kongresu, Thomas Jefferson a John Adams byli také mezi signatáři. Edward Rutledge (26 let) byl nejmladším signatářem a Benjamin Franklin (70 let) byl naopak nejstarším. Následuje výčet kolonií a jejích vyslanců:
- New Hampshire – Josiah Bartlett, William Whipple, Matthew Thornton
- Massachusetts – Samuel Adams, John Adams, John Hancock, Robert Treat Paine, Elbridge Gerry
- Rhode Island – Stephen Hopkins, William Ellery
- Connecticut – Roger Sherman, Samuel Huntington, William Williams, Oliver Wolcott
- New York – William Floyd, Philip Livingston, Francis Lewis, Lewis Morris
- New Jersey – Richard Stockton, John Witherspoon, Francis Hopkinson, John Hart, Abraham Clark
- Pennsylvania – Robert Morris, Benjamin Rush, Benjamin Franklin, John Morton, George Clymer, James Smith, George Taylor, James Wilson, George Ross
- Delaware – Caesar Rodney, George Read, Thomas McKean
- Maryland – Samuel Chase, William Paca, Thomas Stone, Charles Carroll of Carrollton
- Virginia – George Wythe, Richard Henry Lee, Thomas Jefferson, Benjamin Harrison, Thomas Nelson, Jr., Francis Lightfoot Lee, Carter Braxton
- North Carolina – William Hooper, Joseph Hewes, John Penn
- South Carolina – Edward Rutledge, Thomas Heyward, Jr., Thomas Lynch, Jr., Arthur Middleton
- Georgia – Button Gwinnett, Lyman Hall, George Walton
[editovat] Komentář k textu Deklarace
Text Deklarace nezávislosti můžeme rozdělit do pěti oddílů: úvod, preambule, obvinění Jiřího III, nařčení britského lidu a závěr. (tyto nadpisy nejsou součástí dokumentu)
[editovat] Úvod
[editovat] Preambule
- Preambule je podávána jako logické předvedení toho, jak jedno tvrzení vede k jinému. Od prvního tvrzení, že lidé byli stvořeni sobě rovnými, se logickým řetězcem dostáváme k tomu, že existuje právo a odpovědnost za revoluci, když se vláda stane zničujícím elementem lidských práv.
[editovat] Obvinění Jiřího III.
[editovat] Nařčení britského lidu
[editovat] Závěr
- Signatáři tvrdili, že se kolonie musí nezbytně nutně odprostit od politických pojítek s Britskou korunou a stát se nezávislými státy. Proto závěr obsahuje, a je jeho jádrem, Leeovu resoluci, která byla prezentována 2. července.
[editovat] Rozdíly mezi návrhem a konečnou podobou
Originální návrh Thomase Jeffersona obsahoval napadení odchodu s otroky (On (král) vedl krutou válku proti lidské přirozenosti samé, porušujíce nejsvětější práva života a svobody ztělesněné v lidech z dálných krajů, kteří ho nikdy nenapadli, zajímá je a odvádí do otroctví na druhou polokouli Země, nebo jim připravuje bídnou smrt během jejich děsivého převážení), které bylo později odstraněno, stejně jako bylo odstraněno plno kritik britského lidu a parlamentu. Jeffersonův plána také používal frázi: „neodmyslitelná a nezadatelná práva“, která byla nahrazena frází: „zaručená nezcizitelná práva“.
[editovat] Analýza
[editovat] Historické vlivy
Deklarace nezávislosti Spojených států byla ovlivněna Deklarací nezávislosti Holandské republiky z roku 1581, která se nazývá Přísaha zřeknutí. Arbroathská deklarace nezávislosti (1320) zas byla deklarací nezávislosti Skotského království, a také nepochybně ovlivnila Deklaraci nezávislosti Spojených států, jako první deklarace nezávislosti vůbec. Jeffersonovi je také připisován návrh Virginské deklarace práv, která byla přijata roku 1776.
[editovat] Filosofické pozadí
Preambule Deklarace je ovlivněna Osvíceneckou filosofií, obsahuje pojmy přírodního práva, sebeurčení a také deismu. Názory a dokonce některé fráze byly přejety přímo ze spisů anglického filosofa Johna Locka, přesněji z jeho druhého pojednání o vládě, nazvaného „Eseje týkající se pravého původu, rozměru a konce civilní váldy“. V tomto pojednání se Locke hlásí k názoru vlády se souhlasem. Locke napsal, že lidské bytosti mají zaručená přírodní práva. Dalšími vlivy jsou spisy, které sepsali Wawrzyniec Grzymala Goslicki a Thomas Paine. Podle Jeffersona, účel Deklarace byl „nehledat nové principy, nebo nové argumenty, o kterých doposud nikdo nepřemýšlel…ale postavit před lidstvo zdravý rozum jedince, ve formě tak prosté a pevné jako bychom jim chtěli rozkázat jejich souhlas, a obhájít nás samé v nezávislém postavení, které jsme nuceni si uzmout.“
[editovat] Praktické použití
Někteří historikové se domnívají, že Deklarace byla použita jak nástroj propagandy, kterou se Američané snažili získat jasné důvody pro jejich rebelství, kterými by mohli přesvědčit váhavé kolonisty a kterými by mohli získat důvod pro zahraniční vlády, které by jim mohli poskytnou pomoc. Deklarace byla také použita k sjednocení čelnů Kontinentálního kongesu. Mnozí se obávali, že podepsali něco, co by mohlo být jejich rozsudkem smrti v případě, že by se revoluce nepodařila, a Deklarace podávala jakoukoli možnost rychlého vítězství revoluce za nemožné.
[editovat] Ovlivnění dalších dokumentů
Markýz La Fayette se s výtiskem této deklarace o něco později vrátil do Francie, kde roku 1789 pomohl vytvořit francouzské Prohlášení práv člověka a občana, které se stalo základem pro mnoho dnešních sociálních věd.
Deklarace nezávislosti obsahuje mnoho základních principů zakládajících otců, které byly poté zapsány v Ústavě Spojených Států. Byla modelem pro Deklaraci citů, sepsanou roku 1848 v Seneca Falls, která deklarovala první ženská práva. Byla také použita jako předloha mnoha dokumentů jako je například deklarace nezávislosti Vietnam. Ve Spojených Státech byla Deklarace často citována v politických projevech.
