Diatonika
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Diatonika je tónový systém používaný v evropské i mimoevropské hudbě. Jedná se o uspořádání tónů z hlediska jejich výšky. Předpona dia- znamená, že jde o spojení různých věcí v jednom celku. Diatonický tónový systém se skládá z intervalů dvou různých velikostí - celých tónů a půltónů (malých a velkých sekund). Čistá oktáva je rozdělena nepravidelně na 5 sekund velkých a 2 malé. Diatonická stupnice je tedy sedmitónová. Ve většině ladění nemají shodné intervaly v diatonické stupnici stejnou velikost(např. půltón mezi 3. a 4. stupněm může být větší než půltón mezi 7. a 8. stupněm). Pro lidské ucho bývají tyto rozdíly často nepostřehnutelné. Teoretické základy jednoho z možných ladění, pomocí něho lze vytvořit diatonickou stupnici zformuloval již Pythagoras ze Samu v 6. století př. Kr. Toto ladění se nazývá pythagorejské ladění.
Diatonika byla po staletí hlavním tónovým systémem evropské hudby. Byla překonána hudební praxí teprve v 18. století po zavedení temperovaného ladění na klávesových a dalších nástrojích. Od té doby začíná v evropské hudbě stále více používat chromatika, která se od 2. pol. 19. století stala hlavním tónovým systémem naší hudby. Chromatika je protikladem diatoniky, je to tónová soustava u níž je čistá oktáva je rozdělena na 12 půltónů. Pokud je použito rovnoměrně temperované ladění, jsou všechny chromatické půltóny přesně stejně velké.
V moderní vážné hudbě se můžeme setkat i s jinými tónovými systémy, např. čtvrttónovým nebo dalšími mikrotonálními systémy. Výraznou postavou tohoto směru je český skladatel Alois Hába).
