Dogma
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dogma (pl. dogmata; řec. δόγμα dogma názor, učení < δοκεῖν dokein ukazovat se správným)je teologická nebo filosofická teze, která je přesně formulována a nepřipouští žádné další námitky. Tímto termínem se označují také články víry, které církev označuje jako zjevenou pravdu.
Teologicky je Dogma výpovědí o víře, kterou církev považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být křesťanem či v plném společenství s církví. Dogma vymezuje, dává hranice, kam až křesťan může ve své víře jít.
Obsah |
[editovat] Raná podoba dogmatu
Rané podoby dogmatu lze nalézt již v Novém zákoně. Těmito prvotními vyznáními víry, dogmaty, jsou tedy například tvrzení: „Ježíš je Pán“ (Řím 10,9; 1 Kor 8,6; 12,3), „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (Sk 2,32; 4,10; 5,30; 13,33; Řím 10,9), „Ježíš přišel v těle“ (1 Jan 4,2; 2 Jan 7).
[editovat] Historická proměna pojmu
Od dob apoštolských Otců bylo slovo dogma používáno též o učení Ježíše Krista a apoštolů. Jako terminus technicus se ovšem v katolické církvi uchytilo až v 19. století. Velmi důležitým ukotvením významu se stala definice Vincenc z Lerina († 450), který označuje dogma jako „to, co všude, co vždy, a co ode všech bylo věřeno“. Za dogmata vyhlásil císař Justinián I. († 565) též usnesení prvních koncilů coby říšský zákon. Tridentský koncil označuje poměrně vágně za dogma buď učení víry nebo falešnou výpověď (falsum).
[editovat] Dogma v katolické církvi
V současné podobě církevní terminologie (která je v užívání zhruba od 19. století), označuje dogma výrok, o němž církev svým řádným učitelským úřadem nebo papežskou či koncilní definicí prohlásila, že je zjevený Bohem tak, že jeho popírání je herezí (definováno 1. vatikánským koncilem, 3. zasedání, dogmatická konstituce Dei Filius, 24. dubna 1870, DS 3011).
Pro přesný pojem dogmatu jsou rozhodující dvě kritéria:
- výslovné a definitivní předložení výroku církví jako zjeveného,
- příslušnost ke křesťanskému zjevení.
Katolická církev považuje takto vyjádřené dogma za nerevidovatelné, pokud by to znamenalo, že její poznání Božího slova (i v jednotlivém dogmatu) bylo chybné (to souvisí se sebepochopením církve jakožto obdarované neomylností ve věcech víry). Všechna dogmata, pokud se týkají Boha, jsou vždy formulována jen analogicky a jsou podmíněna též společensky, kulturně, psychologicky apod.
[editovat] Rozdělení dogmat
Dogmata lze rozdělit podle jejich závažnosti či vztahu k ústředním otázkám víry na:
- obecné, základní pravdy křesťanství (fundamentální články víry),
- speciální dogmata (ostatní)
Rozlišujícím kritériem je otázka, zda dané dogma musí být nezbytně a explicitně vždy a všude součástí víry člověka tak, aby mohl dosáhnout spásy. 2. vatikánský koncil klade dogmata do vzájemného vztahu, když učí, že existuje hierarchie pravd či jejich řád vzhledem k různé spojitosti se základem křesťanské víry (Unitatis redintegratio 11).
[editovat] Vyhlašování dogmatu
Dogma se vyhlašuje slavnostním způsobem, a to jedním z těchto způsobů:
- na koncilech, tj. shromážděních katolických biskupů z celého světa, kteří se o sporných otázkách radí s věřícími a teologie
- viz např. Nicejské vyznání víry, Nicejsko-konstantinopolské vyznání, Koncily
- tato dogmatická vyjádření koncilů mají často formu anathématu, tj. negativní vyjádření, které končí „… budiž vyloučen (ze společenství)“
- vyhlášením římským biskupem, tj. papežem, který se o otázce radí s ostatními biskupy. Tohoto způsobu bylo v dějinách církve použito pouze dvakrát:
[editovat] Reference
- BEINERT, W. Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994.
- RAHNER, K.; VORGRIMMLER, H. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996. ISBN 8071132128.
[editovat] Související odkazy
- Víra
- Křesťanství
- Vyznání víry
- Kánon
- Magisterium
